Text: Michal Hořejší
Na jazyk lze jistě pohlížet mnoha způsoby. Třeba jako na dokonalou strukturu, která umožňuje předávat a fixovat složité obsahy vědomí, a tedy jako na prostředek komunikace, která sestává ze záměru na straně mluvčího a z interpretace na straně příjemce. Tento bezpochyby důležitý a nosný úhel pohledu přitom předpokládá poměrně vysokou míru identity každého komunikátu: text (ať psaný, či mluvený) je zde zkrátka formou, na niž se váže patřičný obsah, jenž odpovídá prvotnímu záměru. Na jazyk lze však pohlížet také jako na jednu z matérií sloužících k produkci znaků, jejichž význam nezávisí jen na schopnostech mluvčího a posluchače, nýbrž na souhře více faktorů podmíněných kontextově. Pozoruhodnou oblastí pak není jen vlastnost jazyka coby struktury, ale také to, kdo nebo co ovlivňuje podmínky, za nichž konkrétní promluvy – texty – nevyhnutelně nabývají významů. Jazykový provoz pak může být nazírán jako prostor dosahování a udržování společenské dominance, jednoduše řečeno moci. A právě tento vztah jazyka a moci je leitmotivem lingvistické domény, která se tradičně označuje jako kritická analýza diskurzu.
Diskurz
Diskurz je v pojetí kritické analýzy nadtextovou entitou, která je mluvením a psaním neustále přetvářena, a která však zároveň působí jako rámec, jenž je pro způsob mluvení a psaní závazný. Tento Diskurz s velkým „D“ lze s trochou zkreslení pro lepší pochopení nahradit například pojmenováním „veřejná debata“. Řekne-li se „Úroveň veřejné debaty je dnes otřesná“, cítíme, že tuto otřesnost zajišťuje jakoby nikdo a zároveň ledaskdo. Cítíme ale současně i to, že těmi nejzodpovědnějšími jsou ti, jejichž hlas je z jakéhosi důvodu silnější, na celkové podobě debaty se však podílejí všichni ti, co vůbec promlouvají – ať už v novinách, internetových diskuzích, nebo ve frontě samoobsluhy. A abychom o tomto závažném jevu mohli vůbec účinně přemýšlet, potřebujeme pro něj pojmenování… Diskurz.
Diskurz je pomyslným polem, na němž nepřetržitě probíhá boj o kontrolu nad významem. Není to přitom nijak zvlášť složité: texty – stejně jako třeba obrazy – nejsou, ale dějí se. Význam promluvy vždy odvisí od okolností, za nichž byla nejen pronesena, ale předně od souvislostí, za nichž byla vnímána. Gotická katedrála znamená něco jiného pro dnešního pozorovatele než pro pozorovatele ve 13. století, přičemž je zcela namístě předpokládat, že ve 13. století neznamenala totéž pro duchovního a pro měšťana. A podobně je tomu i v případě jazyka: hovoří-li dnes někdo o „změně klimatu“, aktivuje zásadně jiné kontexty a významy, než by aktivoval před patnácti lety. A z materiálu je i jisté, že v některých koutech veřejné debaty tím aktivuje i motivy „Bruselského diktátu“, „progresivismu“ či „neomarxismu“.
Moc
Význam textů je tedy podmíněn nejen časem, ale také a zároveň prostorem. Na poli Diskurzu se tak neustále střetávají, prolínají nebo jen potkávají diskurzy (s malým „d“) – například „protiimigrační diskurz“, „diskurz zastánců eutanázie“ nebo také „diskurz kanceláře prezidenta republiky“. Nejde zde již o rámce, jejichž prostřednictvím je „veřejná debata“ určována (pohyb zvnějšku), ale o rámce, jimiž je naopak utvářena (pohyb zevnitř). Pokud to opět zjednoduším, mohu říct, že Diskurz sestává z nesčetně diskurzů, které usilují o to stát se právě Diskurzem. A tak například diskurzy pravicového okraje etablovaly takový význam slova „uprchlík“, který významně proměnil obsah pojmu „hranice“, „bezpečí“ či „víra“. Nestaly se tak sice přímo Diskurzem, ale učinily směrem k němu posun. Mimochodem, že se diskurz stane Diskurzem, je, byť omezeně, možné takřka výhradně v tuhých totalitách s naprostou kontrolou mediálního prostředí i veřejného dění. Moc totiž nakonec není nic jiného než moc nad Diskurzem. A naopak.
Co z toho plyne? Předně to, že mluvení a psaní neznamená jen sdělování. Mluvení a psaní je vždy participace na způsobu distribuce moci ve světě, který obýváme. Jazyk je zkrátka formou sociální praxe, která neustále zasahuje a pokouší vlastní uspořádání světa. Mějme proto na paměti, že mluvit nikdy neznamená plácat do větru.
