Skrze každodenní a tělesné k věčnosti

Je důležité vědět, po čem přesně toužíme? Všichni přibližně víme, co potřebujeme, ale říct přesně, co naplní naše srdce, je těžké. A přesto, navzdory všem obtížím, na tuto otázku neustále nepřestáváme hledat odpověď. Touha dává životu každého člověka směr a orientuje ho k věčnosti. 
Člověk v sobě může za jistých okolností probudit touhu po věčnosti v rámci své každodennosti. Může toho dosáhnout, jestliže se vydá tzv. percepční cestou, neboli cestou vnímání prostřednictvím smyslů. To je základem pro nalezení cesty za horizonty známého. Současný francouzský fenomenolog Renaud Barbaras říká: „[…] jediným možným přístupem k Bytí je naše zkušenost sama.“ Transcendenci tohoto Bytí podle něj „můžeme objevit jedině v tom, co prožíváme.“ [1] Přemýšlení o sobě, o našich vztazích a o prostředí, ve kterém žijeme, je branou k nekonečnu. Tedy za hranice běžné zkušenosti.

Můžeme se ptát, proč je nutné vědět o touze po věčnosti, která se v teologii spojuje s otázkou po Bohu. Stručně řečeno, nemůžeme si pomoci. Podle křesťanské tradice je touha po Stvořiteli „zapsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha.“ [2] To znamená, že nás nemůže trvale naplnit nic menšího než Bůh. A právě tato skutečnost nás nenechává v klidu.

Pryč z komfortní zóny!

Pohyb vyvolaný nespokojeností umožňuje, abychom si skutečnosti, které nás zneklidňují, prohlédli a pokusili se je popsat. Když o nich zpětně přemýšlíme, vede nás to k poznání a k pravdě. Skrze ně pak můžeme vidět, že vše stvořené, protože není věčné, nemá schopnost utišit naši touhu. Odkazují k věčnému, avšak toto věčné je v nich třeba pečlivě hledat: Svatý Augustin, biskup z Hippo, měl s tímto hledáním bohaté zkušenosti. Neklid jej pobízel k tomu, aby za vším ve svém životě nepřestával hledat přesažnost. Jeho věta „nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě!“ zůstává povzbuzením k vydání se na cestu neustávajícího následování touhy i dnes. Bude to tedy právě tento výjimečný myslitel konce křesťanského starověku, který nám bude v našem přemýšlení o touze průvodcem. 

Neklid je stav charakteristický pro ty, kteří bez ustání a bez ohledu na svá selhání vytrvale pokračují na své cestě k naplnění. Mezi naplněním a dočasným pokojem existuje významný rozdíl. Je pozoruhodné, nakolik učení svatého Augustina rezonuje v pozorování kanadského psychologa David G. Bennera, který hovoří o tom, že „v každém z nás je neuhasitelný oheň, který nám znemožňuje dosáhnout úplného pokoje v tomto životě.“ [3] Existuje tedy něco, co nám znemožňuje prožívat trvalé štěstí. „Něco“ pak lze popsat jako hlubokou touhu po celistvosti, úplnosti. Navzdory neúspěchům a rozčarováním nám touha po Bohu, zapsaná do našich srdcí, dává chuť žít. A právě vědomí, že cíl lidského života spočívá v Bohu, je základní pravdou, která nám pomáhá utišit úzkost a porozumět smyslu vlastní existence.

Někdy se zdá, že mezi touhou a potřebou neexistuje žádný rozdíl. Obě můžeme uspokojit stejným způsobem. Potřeby ovšem vycházejí z nedostatku: pokud je nenaplňujeme, nepřežijeme, nebo pouze živoříme. Touha je tedy spíše něco navíc, co nutně k životu nepotřebujeme, ale dává naší existenci přesah a smysl. Touha slovy Renauda Barbarase „nespočívá na nějakém chybění, a po pravdě řečeno jí nic nechybí: úsilí, jež skrze ní prochází, není rubem nějaké absence, přesahuje životní nezbytnosti, je čistým překypováním.“ [4]

Mít v touhách pořádek

Augustin, kterému zkušenost s nejrůznějšími druhy vášní vnesla do života těžký zmatek, [5] inspiroval křesťanskou teologii jedinečnou koncepcí tzv. ordo amoris. Česky lze toto latinské spojení přeložit jako řád lásky. Vychází z platónské hierarchie bytí, podle níž „považuje neměnného Boha za ontologicky nadřazeného proměnlivé duši“. [6] V řádu lásky je Bůh, lidé a věci. My sami se rozhodujeme, čemu dáme ve svém životě první místo. Augustin poznal, že jestliže jsou to věci – v jeho případě to byly pocty, bohatství a manželství [7] –, zůstáváme v neklidu; jestliže však dáváme první místo Bohu, zakoušíme radost.

Říká: „křičel jsem, protože mé srdce sténalo, před tebou byla každá má touha a světlo v mých očích zhaslo. To světlo totiž bylo uvnitř, já však venku: nebylo v prostoru. Ale já jsem zaměřoval sou pozornost na věci, které existovaly v prostoru, a nenalézal jsem tam místo k odpočinku: nepřijímaly mě mezi sebe, abych mohl říct: ‚Jsem spokojen‘ a ‚Je mi dobře‘, ani mi nedovolovaly vrátit se tam, kde mi bylo docela dobře.  Stál jsem totiž výš než ty věci, ale níž než ty, a tys byl mou pravou radostí, když jsem se podrobil tobě, a tys mi podřídil věci, které jsi stvořil jako nižší než já.” [8]

I my sami pak z našich osobních příběhů dobře známe kolísání mezi neklidem a radostí. V řádu lásky nejde o vyloučení všeho, co vnáší do života nepokoj, ale spíše o to, abychom v něm těmto věcem vymezili správné místo. Náš život pak bude spokojenější. Víme-li, že úplné uspokojení nalezneme teprve ve věčnosti, budeme jej hledat v Bohu, nikoliv u lidí či ve věcech.

Odstup

K tomu, abychom mohli všemu v našich životech určit pevné meze, potřebujeme kromě značného odhodlání také schopnost vidět druhého a věci tak, jak jsou. Tato nezaujatost předpokládá, abychom si od nich udrželi určitý odstup. To neznamená život bez vztahů: jak zdůrazňuje významný psycholog a filozof Erich Fromm, „nejhlubší lidská potřeba je překonat odloučenost, opustit vězení své samoty“ [9]; jde však o to, abychom těmito vztahy nepřekryli svou touhu po Bohu.

Snažíme se vyhnout osamělosti a usilujeme o zmírnění úzkostí tím, že budujeme vztahy, ve kterých se cítíme být vzájemně milováni a respektováni. „Odmítnutí, vyloučení nebo ignorování vede k silným negativním pocitům,“ jak zdůrazňují Baumeister a Leary. [10] Uspokojení základní potřeby sounáležitosti je tedy opodstatněné a nutné. Možná však máme také zkušenost, jak rychle a lehce se můžeme vrhnout do vztahu či úsilí něco získat, které nás vzápětí zcela pohltí. Od druhých lidí a od toho, co má být podle Augustina pouze ad utendum – k užívání –, potom vyžadujeme naplnění a radost. To nám však nemohou zcela poskytnout. Jak tedy máme milovat druhého, což se ukazuje jako nutné, aby byl přitom současně zachován řád lásky? Augustin doporučuje, aby byl druhý milován v Bohu.

Tizian, Noli me Tangere, 1514, olej na plátně, National Gallery London inv. č. NG270. Zdroj: Wikimedia Commons.

Miluj a dělej, co chceš 

Co se stane, když je člověk milován v Bohu? Jaké potěšení nám to přináší? Augustin je především přesvědčen, že takovýto typ vztahu nezakrývá touhu po věčnosti. [11] Zůstává při něm zachován řád lásky. Z jeho životního příběhu můžeme vidět, že jeho uskutečňování není snadné. Věhlasnému teologovi trvalo dvaadvacet let, než dal první místo v řádu lásky Bohu a vyznal: „pozdě jsem si Tě zamiloval, kráso, tak stará a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval.“ [13]

Přesto však právě zde leží odpověď na základní otázku celého našeho uvažování o tom, jak lze skrze každodenní touhy objevit touhu po věčnosti. Věci, které jsou k užívání, nemohou uspokojit nejhlubší lidskou touhu; podobně ani vztahy, pokud jsou zakotveny pouze samy v sobě, naše životy zcela nenaplní. To může pouze Bůh. Pokud jsou však zaměřeny k Němu, je i jejich omezenost příležitostí. Jestliže reflektujeme jejich nedokonalost, pobízejí nás k usilování o věčnost, v níž nakonec všichni toužíme spočinout.

[1] BARBARAS, R. (2005). Touha a odstup: (úvod do fenomenologie vnímání). OIKOYMENH, str. 8.

[2] KKC 27.

[3] BENNER, David G. (2011) Soulful Spirituality: Becoming Fully Alive and Deeply Human. Brazos Press, str. 16. Překlad Hana Benešová.

[4] BARBARAS, R. (2005). Touha a odstup: (úvod do fenomenologie vnímání). OIKOYMENH, str. 147.

[5] AUGUSTIN SVATÝ. (2019). Vyznání. Karmelitánské nakladatelství, str. 146

[6] CARY, P. (2008) Inner Grace: Augustine in the traditions of Plato and Paul. Oxford University Press, p. 35. Překlad Hana Benešová.

[7] Vyznání. 146.

[8] Tamtéž, 175.

[9] FROMM, E. (2001). Umění milovat (dot.). Český klub, str. 17

[10] BAUMEISTER, R. F. a LEARY, M. R, The need to belong: Desire for interpersonal attachments as a fundamental human motivation. Psychological Bulletin 117(3), pp. 497-529.

[11] srov. Vyznání, 102.

[12] Tamtéž, 102.

[13] Tamtéž, 275.

Foto: Nika Brunová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.