Text: Veronika Faktorová
Překlad: Jiří Ptáček
„Es gibt drei Nationen in Südböhmen, nämlich Deutsche, Tschechen und Budweiser.“ (V jižních Čechách jsou tři národnosti, a sice Němci, Češi a Budvajzři.) Tak se o obyvatelích Českých Budějovic mluvilo mezi šumavskými Němci ještě na počátku 20. století. Kdo to ale ti Budvajzři byli? Co je charakterizovalo? V původním rozhovoru pro Milk & Honey nám na tyto, ale i na řadu dalších otázek k česko-německým vztahům v průběhu 19. a 20. století odpovídal americký historik Jeremy King, který o Budvajzrech napsal rozsáhlou knihu.
Předpokládám, že v Budějovicích jste už někdy byl. Asi i několikrát. Bylo to jen kvůli vašemu historickému výzkumu, nebo máte k místu nějakou jinou vazbu? Zaujalo vás třeba i samotné město a jeho obyvatelé, nebo pouze jeho historie?
Poprvé jsem Budějovice navštívil na podzim roku 1986 spolu s jedním kamarádem z Prahy, který mi navrhl, abychom během několika dní prozkoumali jižní Čechy. Přespali jsme na studené lavičce v parku na Hluboké, pak jsme se vydali do Budějovic a odtud pokračovali, pokud si dobře vzpomínám, do Krumlova. Byla to taková švejkovská anabáze, ale bez rumu a ne v době horké, ale studené války.
O několik let později, když jsem byl doktorandem historie na Kolumbijské univerzitě, jsem se rozhodl vrátit. Hledal jsem město, kde by se odehrával česko-německý konflikt v každodenních mezilidských stycích.(Dalším zvažovaným místem byla Jihlava.) V projektu jsem původně počítal i se slovinsko-německým Mariborem (Marburgem an der Drau v jižním Štýrsku) a maďarsko-německou Šoproní (Ödenburgem v západním Maďarsku). Jakmile jsem ale začal psát, uvědomil jsem si, že prozkoumat národní konflikt za celé století, byť jen v jednom městě, je na knihu docela hodně. Další dva případy jsem tedy vypustil.
Nemám žádné české, německé nebo rakouské předky a také žádné osobní vazby k českým zemím. Začátek 90. let, kdy po rozpadu sovětského systému doznívala v Čechách sametová revoluce, jsem si v Českých Budějovicích skutečně užil. Obzvlášť vstřícní a nápomocní mi tehdy v mém projektu byli Jan Mareš, vedoucí regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny, a také historik Robert Sak, který tehdy vyučoval na nově založené Jihočeské univerzitě.
Doufám, že do Budějovic opět někdy zavítám, abych viděl, jak je více než třicet let liberalismu, či lépe neoliberalismu změnilo. V posledních letech ale mé studijní cesty směřovaly do Vídně, Prahy, Brna a různých menších měst na Moravě – v souvislosti s novějším projektem zkoumajícím formální právní rozhodování císařského Rakouska, kdo je Němec, kdo Čech, jak by do těchto kategorií mohli zapadnout Židé atd.
V knize Budweisers into Czechs and Germans píšete o několika různých identitách obyvatel města mezi lety 1848–1945. Lidé se tehdy mohli považovat za Čechy, Němce anebo za Budvajzry (Budweisery). První dva pojmy jsou jasné, ale co znamená ten třetí? Dnes už mu totiž v Budějovicích rozumí asi jen ti, kdo se zajímají o historii města.
Obyvatelé města 2. poloviny 19. století považovali Budvajzry za třetí národ nebo národnost odlišnou od Němců a Čechů. Toto vtipné pojmenování je vlastně nepřesné. Budvajzři totiž národní nebyli. Nacionalizačním trendům se spíše bránili, chápali sami sebe a další lidi mnohem výrazněji podle jiných, nenárodních kategorií. Záleželo jim spíše na náboženství, na povolání nebo na tradičních „stavovských“ distinkcích. Nebo spíš jim nezáleželo tolik na národnosti jako na společenské třídě. Nebo se možná jen starali o rodinu a přátele a měli pramalý zájem o to, co bylo „národními vůdci“ a nacionalizovaným tiskem a institucemi veřejného života považováno za důležité.
Jiným způsobem, jak se k vaší otázce postavit, je zpochybnit, zda jsou tehdejší pojmy „Čech“ a „Němec“ pro dnešní lidi skutečně jasné. Ve své knize o Budějovicích sleduji dramatické a opakované změny významu těchto dvou slov mezi 40. lety 19. století a 40. lety 20. století. Jak sílila národní hnutí, měnily se státní hranice a režimy a zuřily dvě světové války, měnil se jejich socioekonomický význam, umístění na politických spektrech, důsledky ohledně výběru jazyka a politických loajalit, vzájemný vztah atd.
Lidé se odlišují od ostatních tvorů konceptualizací minulosti před vlastním narozením a budoucnosti po vlastní smrti. Často si však do minulosti a budoucnosti promítáme (nebo vnucujeme) svou přítomnost. Dnešní češství se radikálně liší od češství před 150 lety.
Národnost, národní společenství, nacionalismus, nebo jak bychom mohli pojmenovat určitý soubor politických legitimit, jsou proměnlivý, neustále se vyvíjející, zásadně historický fenomén. Budějovická historie mezi 40. léty 19. až 40. léty 20. století nám dobře umožňuje sledovat vývoj dvou národností. Také proto, že vysoce gramotná, sebedokumentující společnost a konkurenční zápas mezi národními hnutími o stejné jedince učinily změnu viditelnější, zatímco národnostně nevyhraněná monarchie omezovala národní hnutí stále méně.
V jakém vzájemném poměru tyto identity vlastně byly a jak ovlivňovaly život města? Byly jen záležitostí politických reprezentací nebo měly i svou kulturní nebo třeba každodenní rovinu? Koexistovaly spolu nebo spíš soupeřily?
Ve 40. a 50. letech 19. století bylo češství a němectví poměrně „úzkým“ jevem. Mnoho lidí o ně jevilo jen malý zájem, zvláště pokud byli chudí. Ale národní hnutí tvrdě pracovala na tom, aby se stalo pro stále více lidí relevantní – zejména pro ty z nich, kteří mohli volit. Rozvoj všeobecné gramotnosti, který nastal v důsledku povinného základního vzdělávání, současně vyvolal otázku: pokud se má dítě v Budějovicích naučit číst a psát, tak v jakém jazyce nebo jazycích by to mělo být? Od 90. let 19. století byly nejen volby, zápisy do škol a otázka ve sčítání lidu ohledně „obcovací řeči“ chápány jako národnostně důležité.
August Zátka a další čeští představitelé ve městě se snažili přesvědčit (nebo přímo donutit) česky mluvící obyvatele všech vrstev, aby nakupovali potraviny v českých obchodech, četli české noviny a pili české pivo. Svůj ke svému! „Budvajzerská“ národnostní lhostejnost, dvojjazyčnost, česko-německé smíšené sňatky a vlastní zájmy však přetrvaly, a to i navzdory tomu, že v různých okamžicích – například během nacistické okupace – požadavky na loajalitu k národu výrazně zesílily a „zhoustly“.
V Budějovicích je dnes z politických aktérů doby všeobecně připomínán především reprezentant Čechů August Zátka. Jeho socha příznačně stojí na nádvoří radnice, a symbolicky tak dokládá opanování německé radnice Čechy po roce 1918. Zasloužil by si naši pozornost ještě někdo? Proč je v naší kolektivní paměti zrovna Zátka, a navíc jen velmi slabě?
Před dvaceti lety jsem napsal článek o jiné významné budějovické osobnosti, která dnes žije ve veřejném prostoru v podobě sochy: o Vojtěchu/Adalbertu Lannovi. Ten až do smrti v roce 1866 přispíval německým i českým organizacím a je dobrým příkladem Budvajzra. Poté, co byl bezpečně mrtev a nemohl už k tomu říct svoje, se ho Němci i Češi usilovně snažili získat pro své konkurenční cíle.
V meziválečném Československu byly některé sochy Němců z veřejných míst ve městě odstraněny, ale Lanna zůstal coby Čech. Pak ho nacisté znovu prohlásili za Němce. Po roce 1948 ho však Sověti a jejich místní spojenci zřejmě odmítli jako představitele buržoazie. Stavěli pomníky Lenina či Marxe. A Marxe určitě ne proto, že by byl Němec. Po roce 1989 ale Marx i Lenin přišli o přízeň, zatímco Lanna se vrátil. Má pořádně tuhý kořínek!
Zdá se, že Lanna byl občansky založeným člověkem se značným organizačním talentem. Totéž lze říci o Zátkovi a také o biskupu Jirsíkovi. A možná i o dlouholetém německém budějovickém starostovi Taschekovi – i když o něm jako o trojrozměrné osobnosti pro mě bylo dost těžké něco zjistit. Možná, že Lanna, Zátka, Jirsík i Taschek byli v soukromém životě příšerní lidé.
Jan Mareš a další budějovičtí občané odvedli v posledních desetiletích úžasnou práci v dokumentaci místních nadaných, lidských či hrdinsky jednajících osobností – mužů i žen, Němců i Čechů, křesťanů i Židů. Moderní doba v Budějovicích byla tragicky pohnutá: město zažilo násilné otřesy v letech 1848, 1914-18, 1938-48 a 1968. Téměř každý Němec byl odsunut a téměř každý Žid (jak ho definovali nacisté) byl zavražděn, případně vyhnán do exilu. Osudy těchto lidí se odvíjely různě a z velké části mimo jejich vlastní kontrolu. Ve své budějovické studii jsem se pokusil pouze o vytvoření celkového obrazu. Na biografie bych potřeboval více času a jiné nadání.
Zaklínat se národní identitou je dnes ve středoevropském kontextu opět velmi populární. Děje se to, i když víme, k jakým koncům to může vést. Mohla by být pozitivním konkurentem těchto aktuálních společenských procesů tzv. místní identita?
Namísto vynášení „pozitivních“ a „negativních“ soudů jsem se snažil pochopit, jak lidská odlišnost a konflikty vedly v Budějovicích k důsledkům, které téměř nikdo nechtěl a neočekával. A pochopit minulost bylo těžké! Zápasím-li ale o porozumění minulosti, jak bych mohl doufat, že předpovím budoucnost?
Nacionalismus lze považovat za formu politické legitimity – za páku, jak přimět lidi, aby něco dělali. Jeho cíle však mohou být různé, od osvícených až po zcela zvrácené. Právě teď jsme svědky jakési nadnárodní, postsovětské „identity„, která mnoho Čechů inspiruje k pomoci ukrajinským uprchlíkům a k materiální i morální podpoře ukrajinských vojáků, bojujících za zachování nezávislosti své země. Místní identita také nepochybně hraje svou roli. Jediné, co nabídnu jako odhad, je, že dnešní velké politické výzvy vyžadují kolektivní, globální reakce – a místní rozměr těchto reakcí v tom sehraje zásadní význam.
V městské knihovně je hned několik výtisků vaší knihy. A vypadá to, že jsou čteny. Stránky jsou potrhané, polité kávou a plné tužkou podtržených vět. Je pro historika důležité, aby byl čten? A kdo ho má vlastně číst?
Děkuji za zprávy o užívání až nadužívání mé knihy v jejím duchovním domově. Přál bych si, aby kniha Budweisers into Czechs and Germans vyšla v češtině. S talentovaným překladatelem Petrem Justinem jsem v roce 2002 spolupracoval na vydání jejího úvodu v Jihočeském sborníku historickém. Do cesty se mi ale postavily jiné projekty, a tak mé podrobné vyprávění o tom, jak se Češi stali dnešními dědici Budvajzrů, zůstalo dodnes dostupné pouze v angličtině.
Občas mi chodí emaily od čtenářů, někdy i z Budějovic. Jednou jsem dostal nadšený dopis od právníka z Itálie, který právě vyhrál soudní spor s americkým sládkem piva Budweiser – s pomocí mé knihy. Takové chvíle jsou odměňující. Jenže napsat čtivou historii je těžké. Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Listopád od Aleny Mornštajnové jsou mnohem působivější než cokoli, co jsem napsal. Stejně tak „neapolská“ série Eleny Ferrante, soustředěná kolem dvou žen v jižní Itálii od 40. let minulého století až někam k roku 2010, nebo Vlastivědné muzeum Siegfrieda Lenze.
Byl bych rád, kdyby jednoho dne nějaký prvotřídní romanopisec využil mou knihu, aby prostřednictvím své fikce přiblížil to, jak to možná „skutečně bylo“ v určité době a na určitém místě. Simon Mawer je Brit žijící v Itálii. Jeho Skleněný pokoj o vile a rodině Tugendhat v meziválečném Brně se ale zdá být úspěšný v zachycení čehosi opravdového. Zdá se, že Mawer čte historii…
V původním znění si rozhovor přečtěte zde.
Jeremy King je historik zaměřený na dějiny střední a východní Evropy po roce 1840 se narodil v roce 1963. Doktorát na Kolumbijské univerzitě završil studií Loyalty and Polity, Nation and State. A Town in Habsburg Central Europe, 1848-1948, v níž sledovaná témata představil na příkladu Českých Budějovic. Na ni později navázal knihou Budweisers into Czechs and Germans: a local history of Bohemian politics, 1848-1948 (Princeton University Press, 2002). V současnosti je profesorem dějin na Mount Holyoke College v Massachusetts.
