Text: Štěpán Balík
Koláž:Veronika Krabatschová a Kristýna Appel
V Encyklopedii Českých Budějovic se nacházejí tři hesla pod názvem Budweiser. Jak uvádí jejich autor Robert Sak, liší se významem. Nejprostší je německé označení pro českobudějovické pivo. Druhé Budweiser znamená obyvatele Českých Budějovic, tedy spisovně Budějovičana, resp. místně Budějčáka. Třetí význam je složitější. Podle Saka se jedná o „specifické pojmenování obyvatele Českých Budějovic z 19. století, jehož vlastenecké smýšlení se více než příslušností k etnickému, národnímu či jazykovému společenství vymezovalo vztahem k městu“ (srov. rozhovor na str. XY). Sak zdůrazňuje, že takový Budvajzr stejně jako Prager, Brünner či jiný –er byl „vyznavačem jakési lokální odrůdy zemského vlastenectví“.
Vzhledem k tomu, že šlo tedy o příslušnost k dané lokalitě bez akcentu na etnický původ a jeho zastánci „vyznávali myšlenku harmonického soužití česky a německy mluvících obyvatel ve městě“, daná identita byla otevřená rovněž pro místní židovské obyvatele, kteří mluvili německy, případně česky, byť mezi souvěrci s příměsí židovských slov. Dokonce by se dalo říct, že pokud se nepřiklonili později k sionismu, pak právě tato lokální identita takříkajíc zbyla právě téměř pouze pro ně. Od počátku 60. let 19. století totiž podle Saka začal Budweiser v souvislosti s politizací veřejného života „ustupovat nacionálně orientovanému Němci a Čechovi“. V židovském kontextu je dobře doložená identita Budvajzerů, tedy Budějčáků například na stránkách časopisu židovské mládeže Klepy v letech 1940/1941, jak jsem již byl uvedl jinde ve spojení s textem Arnošta čili Erny Neubauera (1924–1942) Píseň budějováckých darebáků, v níž se přímo slovo Budějčák objevuje (blíže ukázka z písně v Milk & Honey č. 43, s. 31).
Robert Sak na základě odborné či popularizační literatury upozorňuje na fakt, že pozůstatky této lokální identifikace se projevovaly rovněž v jazyce. Specifická místní němčina, tzv. Budweiser Pemmisch-Dajtsch byla daná česko-německými kontakty, tj. též okolní nářeční situací. Koneckonců stopy budějcké němčiny lze nalézt v germanismech, které se vyskytují pouze v Českých Budějovicích a okolí jako: lokáč („velká louže, která zřídka vysychá“; podle jedné z hypotéz z jihoněmeckého die Lacke „louže“, zřejmě z nářeční výslovnosti Locke), pulin(k)a („ženské přirození“; podle předchozího „hanlivé označení ženy“; z nářečního slovesa pullen „močit“), rozšířenější šajska („podprsenka“; snad z něm. schießen „střílet“ podle elastického zapínání), šorna („hrablo na sníh“; od slovesa scharren „hrabat na hromadu“ v nářeční podobě schorren), rozšířenější vajdlink/vajlink („mísa na zadělávání těsta“; „lavór“; z jihoněmeckého Weidling/Weitling) a zřejmě podle slovotvorby i kolostav (der Fahrradständer „stojan na kola“). Jejich lokální specifikum je však rovněž pro místní obyvatele – na rozdíl od pikadoru či cmundy – méně zjevné. Na jazykové prolnutí s židovskou komunitou nepřímo odkazuje místní rodák Götz Fehr ve své knize Fernkurs in Böhmisch (Rychlokurz české němčiny; 1977), když v budějcké němčině dokládá mnohá židovská slova jako například (Kalle „manželka“; Kelef „pes“, Schikse „nežidovská dívka“ či Schabbesdeckel „větší zdobný dámský klobouk“, původně „jarmulka“, resp. také „cylindr“).
Zvláštní kapitolu představuje budějcká toponomastika, tedy pojmenování ulic, čtvrtí apod., která jsou dobře popsána v knize Daniela Kováře a Pavla Koblasy Ulicemi města České Budějovice (1997, resp. 2005). Jako pozůstatek po Budvajzerech lze snad vnímat dnes již pouze lidové pojmenování ulice U Černé věže jako Sterneckova (dříve Sterneckgasse), které v letech 1875–1945 bylo oficiálním názvem. Pojmenování bylo aktem úcty vůči dlouholetému významnému purkmistrovi Františku Eusebiu Daudlebskému ze Sternecka (1750–1815). Tato komunikace prošla vůbec nejproměnlivějším pojmenováním ve městě. Jmenovala se mj. také Židovská podle původních obyvatel, po roce 1945 UNRRA podle zahraniční mise či Stalingradská/Volgogradská podle bitvy, Václava Kopeckého podle ministra informací po roce 1945, a dokonce i podle biskupa J. V. Jirsíka.
Kromě dávného pojmenování Židovská dodnes existuje další ulice tehdejší národnostní menšiny ve městě Česká (Böhmgasse/Pöhmgasse). Jak dokládá Kovář a Koblasa, ulici Rybní (Fischgasse/Fischergasse), v níž se nacházela velká kolonie rybářských domků, místní česky říkali Fiškostna. Ulice však ustoupila silnici a domu kultury ROH v 50. a 60. letech a dnes je již zaniklá. Pěkný příklad českoněmeckých kontaktů představuje název dříve vsi, dnes již čtvrti Mladé. Názvy Lodus a Ladans, jejichž prvotní podobou bylo Ladem, se vysvětlují jako nepochopení slovanského: v Mladém. Ves Haklovy Dvory, tedy Hackelhöf odkazuje k příjmení majitele Hackel „Sekyrka“, které ve formě Hakl lze najít v jižních Čechách dodnes. Z židovskoněmeckých kontaktů lze zmínit neoficiální název kavárny Savoy jako Kagoi (tj. Kein Goi „žádný Nežid“), jenž vtipně odkazoval na fakt, že do ní podle Fehra ve větší míře coby místní Budvajzři docházeli také sekularizovaní odpadlíci od židovské víry.
I přes ideologické parní válce 20. století, jež naše předky a nás samé přejely několikrát tam a zase zpátky, tj. vyvražďovaly, vyháněly, vykořeňovaly, vymývaly mozky, morálně podrývaly, ale i zocelovaly, se v některých rodinách tato identita udržela. Pod tíhou turbulentního 20. století způsobil jazykový a kulturní mix jednotlivcům i celým rodinám mnohá příkoří, zanechávající jizvy rovněž v myslích potomků. Na druhou stranu rovněž nabízel praktické výhody či intelektuální radosti, neboť jak na sobě samém dokládá ve svých pamětech budějcký rodák Norbert Frýd, člověk nebyl omezen znalostí pouze jedné kultury. Identita Budvajzra, resp. Budějčáka, je tak dodnes přítomná v povědomí budějckých rodin, které se spíše vnitřně než veřejně hlásí k rakousko-uherskému dědictví českému, německému, případně i židovskému. Inspirován Budweiserem Götzem Fehrem a dále výzkumy Marie Janečkové a Aleny Jaklové začínám a končím prolnutím němčiny Wie geht es dir? a češtiny Jak se máš? budějckou zdvořilostní frází: Budweiser, wie hast du dich?
