Čtenářský deník: Balabán, Vassali, Csicsely

Tentokrát se mi do rukou (a mozku) dostaly tři prozaické knihy. Všechny prostupuje potěšení z vyprávění, přestože jsou navzájem dost odlišné.

Prozaik Jan Balabán byl považován za jeden z největších talentů své generace (narozen 1961). Když v roce 2010 ostravský spisovatel nečekaně zemřel, způsobilo to na literární scéně nemalý rozruch. Téměř okamžitě začaly vycházet Balabánovy sebrané spisy rozvržené do tří (respektive čtyř) svazků. Ten první tvoří autorovy povídkové soubory, jež bývají obvykle považovány za jeho nejsilnější díla. V druhém vyšly novely a romány, třetí (dvoj)svazek pak shromáždil Balabánovy publicistické texty a divadelní či rozhlasové hry.

Koupil jsem před časem ve slevě onen druhý svazek a o prázdninách jsem se do něho konečně začetl. A nelitoval jsem! Pamatoval jsem si Balabána z časopiseckých publikací jako pozoruhodného povídkáře, jeho delší prózy si mě nicméně získaly rovněž. On je na nich tedy určitý povídkářský půdorys docela patrný, protože se v průběhu vyprávění seznamujeme s jednotlivými postavami prostřednictvím pečlivě inscenovaných scén, které na sebe vůbec nenavazují. Jedná se tak vlastně o mikropovídky, jejichž vzájemným usouvztažněním získáváme bližší vhled do osudů hlavních protagonistů. Dalo by se v této souvislosti mluvit o jakési kaleidoskopické kompozici, kdy jsou postavy postupně prokreslovány scénami z různých okamžiků jejich fikční existence.

Boží lano (1998) je částečně autobiografické asociativní pásmo, v němž se čtenář spíše ztrácí. Ukázněnější Černý beran (2000) zahrnuje emigrantskou zkušenost i příběh indiána, který na sebe v obětavém gestu vezme hlad, aby zachránil vesnici. Kudy šel anděl (2003) mě bavilo asi nejvíc; jedná se o historii ztracené a po letech nalézané lásky, která se odehrává v předlistopadových i polistopadových kulisách. Zeptej se táty (2010) je Balabánův mytický text, který vyšel až posmrtně (což přispělo k jeho mytičnosti). Děj se točí kolem smrti otce a vyrovnávání se blízké rodiny s jeho odchodem. Těžké téma dokáže spisovatel díky autenticky působící reflexi prodchnout nadějeplným espritem, jenž koření v protestantsky svárlivém vztahu s Bohem. 

* * * 

Román Chiméra (1990, česky 2020) spisovatele Sebastiana Vassalliho (1941–2015) je možné vnímat jako italskou variantu látky, kterou známe z knihy (1963) či filmu (1969) Kladivo na čarodějnice. V centru příběhu tedy stojí rekonstrukce inkvizičního procesu ze 17. století. Zatímco zpracování prozaika Václava Kaplického či režiséra Otakara Vávry rozvrhuje dost černobílé postavy, Vassalli volí jiný postup. Neváhá citovat dobové dokumenty a archivní materiály, často podniká dlouhé vysvětlující odbočky, vytváří poměrně malé množství dialogů, takže se jeho text svou výstavbou podobá odborné studii. Vůbec si však nepředstavujte nějaký odbornický suchopár, autor dokáže vyhmátnout to podstatné a velmi živě evokuje minulé děje. Jeho postavy působí autentičtěji, protože nejsou redukovány na představitele dobra nebo zla.

Vassallimu vyšlo v češtině ještě šest dalších knih, které lze doporučit zejména zájemcům o (italskou) historii. Patosu v nich spisovatel čelí ironií, jež prozrazuje, že si o lidstvu žádné iluze nedělal. Takto například popisuje obrovský dav, který se sjel na popravu odsouzené „čarodějnice“: „Nebyli to žádní krvežízniví nebo zlí lidé. Naopak, byli to vesměs slušní lidé, stejně slušní a pracovití, jací v našem [jedna]dvacátém století plní fotbalové stadiony, koukají na televizi, o volbách chodí k urnám, a pokud je potřeba odsoudit někoho ve zkráceném řízení, udělají to, sice bez upálení na hranici, ale přece jen. Protože ten rituál je starý jako sám svět a potrvá, dokud svět bude světem.“ 

* * * 

Třetím kouskem do party je Nejkrásnější pohřeb Jana Huga (2020) od Zlivečáka Lukáše Csicselyho (narozen 1989), s nímž jsme přinesli rozhovor v M&H č. 39. Csicsely píše hlavně příběhy pro děti či dospívající, toto je jeho druhá kniha určená dospělým. Jedná se o variaci na pikareskní romány, které v renesančním Španělsku parodovaly středověkou rytířskou epiku. Ústřední „šibal“ (čili pikaro) Jan Hugo ovšem není vychytralým sluhou, nýbrž krásy milovným dandym, pro něhož je hlavním cílem pěstění ducha. Když jednou zaslechne nádherný dívčí zpěv, rozhodne se opustit rodné provinční městečko, aby vyhledal svou vyvolenou.

Následuje překotný děj plný bizarních scén, u nichž jen stěží rozlišíme, která je pro vývoj příběhu podstatná a která ne. Poetikou vlastně kniha zapadá do tradice středoevropské grotesky (Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Witold Gombrowicz). Třebaže můžeme být při četbě na pochybách, zda jde o rafinovanou alegorii, nebo spíš snůšku blábolů, knížka rozhodně vybočuje z běžné české produkce a lze ji chápat i jako svého druhu žánrový experiment. Zmínku navíc zaslouží nápaditá mluva postav, využívající různé útvary nespisovné češtiny.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.