Text: Jiří Ptáček
Co s sebou vláčí druhý nejslavnější kámen v Českých Budějovicích?
Stál tam ještě dřív, než přilehlé kopce dostaly jména. Tisíce let setrvával na místě a my se nemáme jak dozvědět, jestli mu za tu dobu někdo přikládal „význam“. Na počátku 70. let byl ale vybrán, aby se stal památníkem. Místo, kde ležel, se tehdy už nazývalo Sokolím hnízdem, nejbližší osada se jmenovala Údolí a okolním horám se říkalo Novohradské. Řeč je o balvanu, který tam z lesa v říjnu roku 1974 vytáhly tanky a těžké tahače převezly do Českých Budějovic.
První cesta balvanu měřila 53 kilometrů a skončila před novostavbou Muzea dělnického revolučního hnutí jižních Čech. Ve srovnání s dobovou výstavbou se jednalo o zdařilou budovu s dynamicky členěnými hmotami a kombinacemi skleněných ploch a keramických obkladů. Tematicky odpovídající náplň expozic v interiérech doplňovala náležitě vybrané umělecké realizace. Před hlavní vchod byl navíc navržen rozsáhlý památník, jehož autorkou byla členka týmu architekta Jana Maláta, sochařka Jarmila Malátová. Jeho dominantu v podobě přírodního balvanu s plasticky vyvedenými symboly srpu a kladiva doprovázela sestava betonových stél, z nichž jedna nesla revolučním dělníkům zasvěcené verše Viléma Závady.
Význam – záměr
Podle architekta Maláta balvan vytvářel kontrast „moderní exaktní architektury a prostého přírodního tvaru“. Závadovy verše pak poetickým jazykem objasňovaly, že namísto „památníku z bronzu“ si dělníci pomník „sklenuli svou dlaní.“ Reference k práci jako imateriálnímu dělnickému pomníku v podstatě objasňovala, proč zde nemusí stát klasická socha.
Unikátní ovšem nebylo ani tak užití sochařsky neupravovaného valounu. Takové památníky u nás vznikaly už dříve. Zde se ale stal součástí komplexně rozvržené významové sítě, v níž minulost legitimizovala nastolený společenský řád. Samotný památník byl dedikován revolučním dělníkům a obětem fašismu, což manipulativně posilovalo představu o překrývání obou skupin. Podobně tomu bylo se zde uloženou prstí z pečlivě vybraných symbolických lokalit. Kromě míst spojených s historií dělnického hnutí zde byla např. hlína z koncentračního tábora Buchenwald, kde ovšem kromě revolučně dělníků umírali i jejich třídní soupeři z nacisty vyvražděných Lidic, a rovněž zem z Tábora, Husince a Sudoměře. Také zahrnutí míst spojených s dějinami jihočeského husitství odpovídalo způsobu, jakým režim pěstoval předobraz moderních sociálně emancipačních hnutí a sociální spravedlnosti v záměrně zúžené interpretaci cílů středověkých „božích bojovníků“.
Ke komplexnějšímu pochopení ideové sítě, jejímž se balvan stal symbolickým srdcem, je ovšem dobré vnímat usazení památníku v celém nově vznikajícím areálu. Zatímco z jedné strany ideologii v dějinných procesech zakotvovalo nové muzeum, vyrostla jen o několik málo let později ze druhé strany novostavba sídla Krajského výboru KSČ. Jeho hlavní úlohou bylo zajišťovat uplatňování ideologických hledisek v široké ekonomické, společenské a kulturní praxi.
Rovněž soubor budov stavěný v roce 1978 podle projektu Otto Kubíka, Zdeňka Staška a Františka Šulce, kteří Českým Budějovicím mimo jiné o dekádu dříve nadělili nedaleký Kulturní dům ROH (dnešní Metropol), patřil k dobovému nadprůměru, a to zejména díky zdařilé kombinaci kancelářské výškové budovy s nižším, horizontálním kvádrem pro konání stranických akcí. Jimi uzavřené budování jakéhosi ideologického okrsku završila osazení bronzové plastiky od ceněného sochaře a jihočeského rodáka Břetislava Bendy.
Valoun – svorník
Známá skutečnost, že se během jedné noci v roce 1985 kámen stal terčem pumového útoku, byla proto zjevným útokem na celý komplexu významů, jež komunistický establishment umně spletl v rámci celého areálu. Balvan ho neschytal náhodou, trůnil totiž v jeho samotném středu. A ačkoliv po výbuchu zbyl pouze malý a rychle opravený šrám, v symbolické rovině byl výmluvným gestem odporu vůči tehdejší totalitní ideologii. O to podivuhodnější se jeví skutečnost, že se k atentátu dodnes nikdo nepřihlásil.
Stejně jako balvanem nepohnula exploze trhaviny, nepohnul s ním ani rok 1989. Stačilo, že okolní budovy rychle změnily své funkce a z kamene zmizel srp s kladivem. Na rekultivaci prostoru a promyšlení nové funkce památníku ovšem vůle už nezbývala. Jeho význam se tak na dlouhá léta stal „reziduálním“. Památník už nebyl tím, čím být měl, ale zároveň zůstával fyzickou připomínkou minulosti. Pro jedny odpudivou, pro druhé nostalgickou. V podobě jakési zombie – neživé, ale zároveň nemtrvé entity – živořil na místě, zatímco jeho okolí nezadržitelně upadalo.
Změnu přinesl až rok 2019. Tehdy sto dva tunový kolos podnikl svou druhou cestu. Měřila 23 metrů a proběhla v souvislosti se začínající stavbou nového křídla knihovny. Z významového hlediska ale i tato krátká cesta znamenala zásadní změny. Dominantní postavení převzal bílý neomodernistický pavilon. Na novém místě u jeho boční fasády také už s balvanem není spojováno žádné poselství či symbolická hodnota.
Trochu překvapivě po letech opět platí charakteristika, jakou o něm pronesl v souvislosti s vlastní stavbou architekt Malát. Je „kontrastem“, přírodní protiváhou technicistní architektury. Anebo možná jejím pragmatickým „doplňkem“, který u nového pavilonu stojí, kdyby však nestál, jen pramálo by to nové budově ubralo z jejích kvalit.
Nyní můžeme opodstatněně předpokládat, že na aktuálním místě tento po bludném balvanu druhý nejznámější kámen města nějakou dobu setrvá. A během této doby bude přecházet od zanikajícího významu k významu novému. Pamětníci jeho historie sice stále žijí a v novinových či odborných textech, které o něm občas vycházejí, jeho původní význam pokaždé připomínají, dekorativní úloha s novým křídlem knihovny však pravděpodobně postupem doby získá navrch.
Autor je kritik umění a kurátor.
