Text: Michal Hořejší
Maminka mojí babičky se narodila na samém počátku 20. století. Od svých čtyř let žila v Českých Budějovicích, kde zůstala až do své smrti v roce 1984. Má paměť na ni je pouze zprostředkovaná vyprávěními, fotografiemi a různými osobními věcmi, jimž vévodí několik vskutku sugestivních kardiostimulátorů. Součástí obrazu, který jsem si o své prababičce Marii Malíkové utvořil, je také vyprávění o tom, jak si ještě v 60. a 70. letech minulého století se svými spolužačkami, s nimiž se pravidelně scházela na naší zahradě, povídala převážně německy. Opakovaně mi to vrtalo hlavou. Proč spolužačky z české obecné školy, které v drtivé většině situací s nejvyšší pravděpodobností používaly češtinu, mezi sebou rozmlouvaly „cizím“ jazykem? Zvlášť když se všechny prý považovaly za Češky (jak také ve druhé polovině 20. století jinak, že…)?
Až po čase mi to došlo. Nebo lépe, až po čase mě napadlo, jak si jejich chování zkusit vysvětlit. A toto vysvětlení je prosté: mluvit německy bylo pro těch několik spolužaček z doby před první světovou válkou jednoduše normální. Přesto, že už desítky let žily v jazykově unifikovaném prostředí. Ty ženy spolu mluvily německy zkrátka proto, že spolu mluvily německy vždy. Navzdory tomu, že v mnohých dalších situacích, které nepochybně drtivě převažovaly, mluvily vždy jen česky. Dorozumívat se spolu nejen česky neznamenalo nic víc než jen respektovat situaci, v níž by čeština coby kód působila nutně neúplně, respektive překladově. Bývalé spolužačky tak vlastně pravidelně oživovaly kontext, který odešel s druhou světovou válkou a následujícím dokončením dlouhodobé pečlivé bohemizace českého prostoru.
Němčina pro tyto mluvčí nebyla cizím jazykem a už vůbec ne jazykem nepřátelským, ale jednoduše jen jedním z nepříznakových prostředků běžného dorozumívání. Některé významy vyjadřovaly už rovnou výběrem jazyka. Co to znamená? Byly zkrátka bilingvní. Tak jako po staletí pravděpodobně valná část obyvatel „českých“ Budějovic. Ač se v Budějovické mluvě dodnes dochovala celá řada germanismů zejména lexikální povahy, jako je například mutr, fotr, sichrhajzka, lajntuch, mantl, špitál či rajzovat, strukturně, a tedy ve formě komplementárního vyjadřovacího prostředku, se němčina vytratila úplně. To, co Marie se svými spolužačkami demonstrovala, byla ve své době nejspíš již anomálie.
Vezmeme-li data z celého světa, musíme nevyhnutelně konstatovat, že bilingvismus je u člověka běžný, respektive že monolingvismus neboli koncept mateřského jazyka v úzkém smyslu patří na periferii. Nejen proto, že dítě si jazyk neosvojuje výhradně od matky, ale předně proto, že ve většině světa se k dorozumění prostě běžně používá více jazyků. V některých zemích přitom kompetence mluvčích zahrnuje až více než desítku typologicky různých systémů. Něco jako kdybychom běžně přepínali mezi angličtinou, francouzštinou a třeba finštinou. Volba konkrétního jazyka je přitom dána situačně, tj. prostředím a funkcí, hovoříme-li o mluvené formě. A multilingvismus, jak ukazuje případ mé prababičky a jejích kamarádek, byl pravděpodobně i převažujícím a dlouhodobým statem quo také v Budějovicích, kde byla distribuce obou dominantních jazyků dlouhodobě podmíněna především funkčně – na úřadě stejně jako u pekaře se mluvilo německy, doma pak česky. Nešlo samozřejmě o jev plošný, ale jistě o jev normální.
Co je však na jazykovém chování mé prababičky nejpozoruhodnější? Jednoznačně to, že v Českých Budějovicích ještě daleko ve druhé polovině 20. století zůstávali lidé, pro něž němčina či čeština nebyly vůbec prostředky identifikačními, nýbrž jen a jen komunikačními, dorozumívacími. A jaké si z toho vzít ponaučení? Jednoduché. Identitní politiky operující s jazykovým managementem jsou principiálně falešné. Jazyky zkrátka neslouží k tomu, abychom si nerozuměli, ale přesně opačně.
1 komentář
Nechci se Vás dotknout. Je zřejmé, že ve Vašem článku píšete o dost osobních věcech. A nechci působit jako nějaký nacionalista. Přesto se nemohu nepozastavit nad touto pasáží Vašeho článku: „.. v Budějovicích … byla distribuce obou dominantních jazyků dlouhodobě podmíněna především funkčně – na úřadě stejně jako u pekaře se mluvilo německy, doma pak česky.“ Ano, toto je stav, který, jak jste rovněž uvedl ve Vašem článku, zažívá bezpočet lidí i v současném světě. V Africe, v Asii, Latinské Americe. Společné mají to, že jazyky, kterými hovoří v soukromé sféře (tj. doma, nikoliv „na úřadě“ či „u pekaře“), jsou málo prestižní. Jsou to takzvané l-languages, jak je definoval Joshua Fishman. V Evropě to typicky zažívají Bretonci, částečně pak též i Velšané nebo Lužičtí Srbové, tedy rovněž mluvčí marginalizovaných, málo prestižních jazyků. Nezažívají to Němci, Francouzi, a nezažívají to rovněž Nizozemci, Finové a Islanďané (když tedy vynechám angličtinu v postavení globální linguy franky – ale rodilí mluvčí angličtiny jsou rovněž monolingvní). Jestli se nemýlím, tomuto stavu se říká asymetrická dvojjazyčnost. A v podstatě odpovídá výroku Antona Heinricha Springera, který tento německý vzdělanec a rodák z Prahy v první polovině 19. století, zanechal ve svých pamětech: „My děti jsme ovšem mluvili se sluhy, čeledíny a sedláky česky a česky jsme si také nadávali, když jsme se praly na ulici. Avšak možnost české výuky ve škole nás nenapadla ani ve snu. Neviděli jsme nikdy české knihy a myslely si, že čtení, počítání a vůbec vyšším vědám je možno se naučit jen v německém jazyku.“ Považujete snad tento stav za optimální a žádoucí? Pokud ano, tak si nemohu pomoci, ale tím v podstatě delegitimizuje všechny snahy např. dnešních Bretonců, Velšanů nebo Lužických Srbů o povznesení svých jazyků ze sféry „doma“ do sféry „úřad“/“pekař“. Vždyť všichni mluvčí bretonštiny, velštiny nebo lužické srbštiny jsou dnes dokonale bilingvní. Tak není dle logiky Vašeho článku vlastně zbytečný nacionalismus usilovat o povznesení sociální prestiže např. bretonštiny nebo velštiny? Vždyť copak není pro dnešního Lužického Srba dnes nic snazšího, než na úřadě přepnout na němčinu? Do lužické srbštiny by se nejspíš v takovémto veřejném prostoru „zbytečně“ a „násilně“ nutil. Takový přístup ale pak Bretonce, Velšany nebo Lužické Srby v podstatě vymazává z veřejného prostoru. Bretonsky, velšsky nebo lužickosrbsky nechť hovoří doma nebo v nějakých svých národních spolcích, ale v byznyse a v administrativě nechť hovoří francouzsky, anglicky a německy… Nezlobte se, ale s tímto uvažováním skutečně nemohu souhlasit.