Text: Martin Dvořák
Nechce se tomu skoro věřit, ale Björk vydala už desátou desku – a opět je to záležitost více než vynikající! A opět je to záležitost částečně též smutná. Zatímco poslední dvě alba Björk byla z podstatné míry žalozpěvem ohledně partnerského rozchodu s mužem, jenž byl otcem zpěvaččiných dvou dětí, aktuální Fossora reflektuje smrt matky, jakkoliv stejnou měrou pojmenovává i přežití a v jisté míře také environmentální témata, s nimiž je dichotomie smrt/přežití jasně svázaná. Hudební rukopis, jímž se Björk proslavila a který ve své exkluzivitě a nenapodobitelnosti boří veškeré konvence, zpěvačka dodržela i na své novince. Opět si hraje s méně obvyklými rytmy, opět překvapuje kreativitou, co se instrumentace týče, opět naplno využívá své hrdlo, v němž prostě musí mít dynamit! Čím Fossora překvapí, je podivuhodně pestrá škála emocí, jimiž Björk své elegické písně zaobaluje. Album střídá nálady v takové kadenci, jakou jsme u Björk naposledy slyšeli na konci 90. let. Ostatně idea tohoto konceptuálního alba vznikala během pandemie, což mělo řadu úskalí, například cestování. Björk zásadně chtěla nahrávat doma na Islandu, ale kvůli závazkům všude po světě to nebylo jen tak (snad odtud pramení aspoň půl tuctu hudebních inspirací včetně chorálových, které lze na albu snadno detekovat jako odvozené od islandského folkloru, proto návrat ke kořenům) a je zdokumentováno, že smyčcové pasáže zpěvačka programovala ve své oblíbené kavárně, aby nemusela být zavřená doma… Fossora má hodně co sdělit, a i když to (jako obvykle) u Björk není znatelné hned na první dobrou, opět se ve své hudbě dokázala posunout poněkud jiným směrem, ale zůstat svá. Při sdělování niterných témat to zřejmě ani jinak nejde a to je hlavní síla hudby, kterou Björk komponuje.
Björk: Fossora. One Little Independent Records, 2022.
