„Tak si ještě napište dvě esemesky a pak vás odpojíme,“ řekl suchým tónem ošetřující lékař. Ležel jsem na jednotce intenzivní péče; hadičky zabodaný do žil. S pocitem vzdoru, že se takhle přece nemůžu nechat zabít, jsem se již téměř v polovědomí probudil. Cítil jsem se jako neviňátko, co se zrovna narodilo. Neuvěřitelný pocit pozitivního prázdna. Nepopsanosti. Bylo mi skvěle!
Začali jsme asi už ve dvě. Šli jsme s Przemkem dobrým směrem, do centra. Dostal jsem zas to neodbytné nutkání ukázat cizinci pamětihodnosti. Naštěstí byl tento pocit překonán jiným. Den předtím jsme si na uvítanou dali nesmyslně několik sračkovitých piv a bylo nám blbě. Potřebovali jsme polívku.
Vzpomněl jsem si na Ester. Byli jsme tak trochu domluvený. Chtěla pomoct s polskou výslovností k nějakýmu zpěvnýmu kusu. Zavolal jsem jí a pak už byly dvě a my jsme si dávali pivo v číně na Palackýho náměstí. Já dal jedno, Przemek dvě. Museli jsme jít pro Marcina na nádraží.
Z nádraží jsme se vrátili už k téměř prázdnému stolu. Naši noví přátelé a podivný pejsek dojedli a na stole zůstaly již jen skleničky. Usilovně jsem se snažil s Poláky vybrat něco opravdu speciálního. Trvalo to celkem dlouho. Marcin si objednal první, my jsme si dali to samý. Přestával jsem sledovat, kolik jsem toho vypil. Bylo mi super. Výborný budvar od paní Číňanky. Uprostřed kulatého stolu kroužil zvláštní podnos na kolejnici. Už nebylo co posílat, ale občas se tím ještě někdo nadchl.
Chytil jsem zábavnou slinu a snažil jsem se bavit publikum. Rozvíjel jsem své zvláštní ujeté představy. Vtahoval jsem se slovním proudem vlastního ocasu, který jsem požíral. Lepší i horší kousky jsem zapíjel pivem. Byl jsem ve víru vlastní vtipnosti. Vlastní vtipy mě vždycky bavily nejvíc – vyprávěl jsem si je na míru – přesně takový, jaký jsem potřeboval. Věděl jsem, že nikdo jiný mi takový komfort neposkytne. Lidé kolem se kupodivu stále bavili. Nakonec došlo i na vtip o prdeli. Seděli jsme tam asi do sedmi. Někdy se sobotní oběd poněkud protáhne. Začali jsme přemýšlet o večeři, ale chyběly prachy. Tedy především mně. Veřejně jsem se k tomuto svému nedostatku přiznal a byl jsem zaplacen.
Vyšli jsme na vzduch.
Bylo těžké si na to vzpomenout. Avšak tehdy – tedy včera – jsme došli do Malého pivovaru. Měli jsme být Dášou představeni nějakým známým. Nevešli jsme se však ke stolu, a tak jsme usedli k jednomu ze zadních. Už nevím, o čem jsme se s kluky a Sašou bavili, nicméně po chvíli jsem se spolustolujícími Němci začal řešit česko-německou otázku. Byl to neuvěřitelný výkon. Odhaduji 5–7 budvarů a aktivní slovní zásoba 100–200 německých slov. Držel jsem se. Snažil jsem se být milý, ale nekompromisní. Nic jsme samozřejmě ale nevyřešili. Musíme počkat na mladší generaci. Myslím, že jsem je po určité době začal nudit. Domnívám se, že vzhledem k obsáhlosti mé slovní zásoby jsem některé otázky musel položit dvakrát či snad i vícekrát. Jak bych byl jinak schopen konverzovat tak dlouho? Z inkriminované pokročilé doby si však již příliš nepamatuji, neb následující, jistě příjemné chvilky ve společnosti dámy, na kterou jsem začal dělat zvláštní opičí výrazy, jaksi již opustily brány mého vědomí.
Později mi bylo nicméně připomenuto, že jsem se začal vrchnímu posmívat. Prý jsem mu s úsměvem oznámil, že na neustále vnucované pivo už vůbec nemám a na to předchozí už jsem taky neměl. Vrchní nicméně nepostřehl, že jsem se poněkud nešťastně snažil vyjádřit svoji nesolventnost. Poté jsem ještě upadl ze židle, ale pivo, drže ho jistě ve své pravačce, jsem nevylil. Prý to byl výkon hodný mistra. Úplně nakonec jsem začal prý – nevím, jak je to možné, jsem přeci inteligentní, citlivý hoch – nabízet Sašence Marcina. Někdy krátce poté nastalo v mé mysli totální zatmění.
Marcin totiž neprozřetelně po zaplacení, na které jsme se lopotně poskládali z nějakých zvláštních kapesních a záňadřních fondů, vytáhl polskou samohonku. Moji bratři ve mně sice mou divokou slovanskou duši probudili již dávno, ale nyní jsem ve stavu euforie a slovanské bodrosti Marcinovi kouzelný nápoj vytrhl a polovinu ho vypil. Z této doby si opravdu nepamatuji již vůbec nic. Kouzelný nápoj měl 80 % a byl jistě lahodný. Po tomto souběhu okolností následuje moje první alkoholické okno. Tímto aktem jsem si vymazal události jak několik minut či hodin dozadu, tak i dopředu.
Přítomnost jsem nabyl až v nově otevřeném klubu pod tribunou atletického stadionu. Snažil jsem se kluky vytáhnout z tý zakouřený díry a jít domů. Chtělo se mi strašně spát. Vydali jsme se po cyklistický stezce po proudu domů. Przemek později říkal, že jsem spíš plul, než šel. V určitém okamžiku jsem chtěl chlapcům utéci, nicméně po několika nekoordinovaných skocích mi vypadl z kapsy u bundy mobil. Hoši ho hledali v trávě a vrátili mi ho. Můj trhák se nepovedl. Ploužili jsme se nekonečně dlouho podél Vltavy až na Vltavu. Kupodivu jsem neměl problém s orientací ani se zašoupnutím klíče do klíčové dírky. Bylo pěkné, že jsme se domů vrátili jako slušní lidé před dvanáctou. Pocítil jsem únavu z nabitého dne, a nedbaje na své polské hosty, vrhl jsem se do peřin.
Později jsem se v průběhu několika dní začal dozvídat mnoho neznámých okolností. Většinou od Saši. Przemek mi toho moc kloudného říct nedokázal, přestože ještě téže noci setrvával v kuchyni u stolu do pěti hodin do rána a snažil se usilovně vzpomenout, co se to vlastně stalo. Marcin ho sice přemlouval, ať si už konečně jde proboha lehnout, ale Przemek trval na svém. Przemek posléze objevil v kapsách účty, a dokonce asi dvacet dětských nálepek s jahůdkou. Snad jsme cestou nikomu nic neudělali. Kde se vzaly, už zřejmě nikdy nezjistíme.
Trochu mě mrzí, že Marcin záhy ochořel a musel na druhý den odjet. Z památek krásných Českých Budějovic totiž neviděl vůbec nic, nepočítám-li nádraží a čínu na Palackého náměstí. A co viděl, neb prý jsme byli i na náměstí, si nepamatuje. Je mi ho, chlapce, trochu líto.
…
Ještě nebylo osm. Vstal jsem jako každý obyčejný den. Udělal jsem si snídani a čekal na své druhy, kteří ještě vyspávali. Snažil jsem si vzpomenout, co se včera dělo. Včera jsem provedl očistný RESET.
Ilustrační foto: Lenka Pužmanová
