29+1

29 je počet Stolpersteinů v Českých Budějovicích. Díky jihočeské pobočce Paměti národa byly 20. 10. již potřetí položeny tzv. kameny zmizelých, což je jejich oficiální český název. Kovové dlažební kostky připomínají v chodníku oběti šoa a jejich poslední dobrovolné bydliště. Z více jak 900 lidí zavlečených z Českých Budějovic do terezínského ghetta a následně většinou do vyhlazovacích táborů na východě se vrátila jen hrstka. Židovskou obec se po válce už nepodařilo obnovit. Do roku 1970 existoval jen náboženský sbor. Výmluvně o zániku židovského společenství na jihu Čech svědčí rovněž nápisy na Stolpersteinech; na 26 našich zavražděných sousedů připadají tři přeživší.

Kromě známého lékaře, výtvarníka a spisovatele Karla Fleischmanna (1897–1944) a jeho ženy Růženy (1890–1944) si prostřednictvím těchto nenápadných pomníků v dlažbě lze připomenout i mnoho kluků a jednu dívku z místního časopisu Klepy, kteří zvůli nacistické moci v letech 1940 a 1941 čelili psaním reportáží, literárních textů, fotili nebo vytvářeli koláže, kreslené vtipy či ilustrace.

Časopis, o němž jsem již psal (viz Milk & Honey č. 25 z roku 2018), byl zprvu vázán na improvizovanou židovskou plovárnu vedle Voříškova dvora (nedaleko dnešní stejnojmenné zastávky trolejbusu). Mladí lidé, perzekuovaní pro svůj původ, díky „Plóvě“ a Klepům znovu získávali svoji důstojnost. Samotný časopis lze dnes chápat jako literární a výtvarný artefakt-pomník, z nějž lze vyčíst i mnoho historických detailů. Pro hlavního redaktora a vydavatele Rudu Stadlera alias Bagra (1924–1945) byla důležitá úroveň příspěvků a reprezentativnost tohoto periodika, jak dokazuje výzva k zasílání serióznějších příspěvků, než jsou jen zprávy o zásnubách: „[Klepy] jsou, lépe řečeno, mají se státi – jakýmsi zpravodajem a střediskem všech kulturních snah veškeré židovské omladiny zde, v Č. Budějovicích.“

Od roku 2019 mají své „kameny“ jak zmíněný Rudolf Stadler, tak dále i tři bratři Flusserové Petr (1921–1942), Honza čili Hanuš (1923–1942), František (1923–1942), synové slavného pediatra Emila (1888–1942) a Emy (1897–1942). V sedmém čísle Klepů si na sebe kluci v duchu židovského šibeničního humoru napsali satirické epitafy: „Péťa mouku mlel a Honza vermut pil, Franta měl však jiné vlohy/ někdy maso sekal, jindy fušařil, ale vždycky smrděly mu nohy. Netušili ještě, že skutečné nápisy, náhrobky a hroby jim budou odepřeny.

V říjnu 2021 se svých nenápadných hvězd v chodníku dočkali i další dva Rudolfové. Prvním byl výjimečný sportovec z plovárny a přispěvatel do sportovní rubriky Rudolf Ullmann, zvaný Uli (1921–1942), o němž jsem již psal v minulém příspěvku. Druhý Rudolf Fürt (1924–1944) se podepisoval jako Fulín či Fu-Lin, jednou – když psal povídku na samá P, dokonce i jako Pulín (zřejmě podle českobudějovického nářečního slova). Na časopis v reklamním duchu psal také oslavná dvojverší: „Klepy jsou list jedinečný,/ Svorně tvrdí všechny slečny.

Nebo: „Klepy to je plátek prima,/ poselství to od rabína.

Ze třetího čísla vyniká jeho povídka Prase ze židovského prostředí Podkarpatské Rusi à la Ivan Olbracht. Od druhého čísla se společně s Bagrem významně podílel na vydávání, a to i jako ilustrátor. Pravděpodobně učitel Josef Hirsch/Hirš (1919–1942), zvaný též Dlouhý Pepa, jeho výtvarnou činnost vyzdvihl tradičně právě v epitafu:

Fulín

V hrobě skromný jako v žití zde u plotu leží,

zahradník měl kdysi býti, pověst o něm běží.

Mistři jeho, pěkní páni, bídu trpěl všady,

dal se pak na malování, z toho zemřel hlady.

Další spoluautor Harry Kende (1927–1945) má vůbec první Stolperstein ve městě, a to zcela netradičně umístěný před svou školou – Gymnáziem v České ulici. Na Lannově třídě je připomenut rovněž Erich Mayer (1923–1942), který se snad podle badatelky Klepů Patricie Tošnerové může ukrývat pod zkratkou E. M., a jeho sestra Edita/Dita (1927–1942). Na svůj kámen ještě čeká například Arnošt/Erna Neubauer (1924–1942) alias Brandenburák, který pro čtvrté číslo složil Píseň budějováckých darebáků, jejíž čtyři sloky jsou zpívány na melodii Holky modrooké. Skladba budiž dokladem nezřídka se projevujícího lokálního patriotismu na stránkách Klepů:

My jsme Budějčáci, všichni ale darebáci

my jsme Budějčáci, každý z nás je lump

proto, kdo nás provokuje, přes držku si vyfasuje

my jsme Budějčáci, každý z nás je lump

Decentně z chodníku zářících 29 Stolpersteinů nás nutí zakopnout mj. o hrdé budějcké přispěvatele tohoto plátku. Možná bychom měli říci 29 + 1, neboť jedním z těch kamenů je i samotný časopis, resp. jeho 22 čísel.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.