Dlouho očekávanou a lockdownem odloženou událostí je aktuálně vydané studiové album živoucích legend „Neue Deutsche Härte“. Očekávání, které Rammstein přirozeně vzbuzují, však nebylo snadné naplnit a na desce se to podepsalo.
Rammstein asi nikdy nepůjde oddělit od kontroverzní pověsti, kterou okolo sebe kapela zcela přirozeně šíří. Tvrdé riffy, němčina a texty plné temných zákoutí lidské mysli vždy intuitivně sváděly nepozorného posluchače k podezření kapely z různých projevů politického extrémismu. To se stalo dokonce i otázkou pro současnou filozofii, když tvorbu Rammstein okomentovala i hvězda současné kontinentální filozofie Slavoj Žižek. Ten tvrdí, že jejich tvorba je v zásadě společensky žádoucí a prospěšná, protože umožňuje prožití jakéhosi přirozeného latentního „protofašismu“ v každém z nás, aniž bychom tuto archetypální představu projektovali někam jinam než do konzumace kultury, tedy v nejhorším případě do politiky (srov. text Karla Hlaváčka zde). Sami členové kapely se pak mohli do omrzení legitimně hájit uměleckou nadsázkou a zcela logickým odkazováním na nutnost oddělit tzv. lyrický subjekt (čti vypravěče) a autora. Nebylo jim to nic platné a dost možná se v této vlastní pozici i vyžívali. Jejich specifická estetika se tím pádem stala i jakýmsi sítem, ve kterém se mohl chytit a ztrapnit nejeden extrémista hledající v textech a klipech Rammstein jedno bizarní poselství pro „utlačované bílé Evropany“ za druhým.
Jakkoli poslední dlouhohrající deska klasiků německé mašiny z roku 2019 mohla vypadat jako svým způsobem rozloučení, protože eponymní album přišlo s výrazně vážnějším a propracovanějším zvukem, než na jaký jsme zvyklí, nebylo zdaleka labutí písní německých legend. Zda jí bude aktuální počin Zeit je otázka, na kterou možná odpovídají sami Rammstein s názvem závěrečné skladby „Adieu“.
Při poslechu aktuální desky se tak nabízí otázka, zda se Rammstein už nevyčerpali. Na Zeit, které sice už dříve lapeného fanouška rozhodně neodradí, se totiž jen obtížně hledá něco, co bychom od Rammstein už někdy neslyšeli. Tedy snad kromě výrazných kláves bez efektových úprav, které ale například ve skladbě „Schwarz“ působí trochu kýčovitě, a to navzdory tomu, že celí Rammstein vždy byli tak trochu postmoderním pastišem a parodií, která kombinovala odkazy k různým spodním proudům popkultury včetně patosu a kýče.
Z celé desky výrazněji vyčnívá především jinak textově prvoplánová provokace „Zick Zack“, která je přesně tím, co bychom ale od jména takového formátu očekávali spíše automaticky. Naopak následující „OK“ je tak trochu trapnou provokací, hodící se k někomu, kdo se bere zbytečně vážně, a do zvuku se to citelně a negativně propisuje. Ta nejvíce klasicky rammsteinovská klasika „Angst“ se tak stává vlastně tahounem celého alba spolu s následující typicky obscénní a i zvukově vtipnou „Dicke Titten“ nebo „Lügen“, kde se Lindemann se svým hlasovým projevem utrhl ze řetězu a písni to nesporně prospělo. Achillovou patou celé desky jsou pak syntezátorové pasáže. Někde dokládají, že Rammstein se na stará kolena nezačali brát přehnaně vážně, jinde se posluchači zvedá obočí při pomyšlení, zda se o to vlastně nakonec neměli pokusit třeba tak jako v povedenější závěrečné „Adieu“.
Texty pak už tradičně představují kritický postoj k současné společnosti, který je ale prezentován skrze kontroverzní slovník, parafráze i metafory, a terčem se stává celkem obligátně maloměšťáctví a průměrnost nebo donebevolající paradoxy jako honba za ideálním (nebo nestárnoucím) tělem, která končí u těla celkem objektivně zohaveného jako v textu „Zick Zack“: „Cik cak, cik cak, odřízněte to. Tik tak, tik tak, jsi stará.“ Podobně (a o poznání konvenčněji) se Rammstein dotýkají stárnutí, pomíjivosti a především iluze ideálně naplněného života v textu „Zeit“, u kterého si nelze nevzpomenout na stěžejní esej Davida Graebera o nesmyslné a neužitečné kancelářské „práci k hovnu“.
Kritika průměrnosti a s ní spojené přetvářky a pokrytectví je přítomna v předposlední „Lügen“. Tradičním terčem kapely, který je zároveň původcem některých kontroverzí (vycházejících z nepochopení Rammstein jako jednoho velkého zrcadla nastaveného celé společnosti), je pak stádní chování lidí, na které (pravda, ne poprvé) reagují parodií militaristické ódy na poslušnost „Armee Der Tristen“ se sborovou repeticí „Komm mit! Komm mit!“ („Pojď s námi! Pojď s námi!“). Ale možná i explicitní prvoplánovkou „Dicke Titten“ nebo „OK“ (zde zkratka pro „Ohne Kondom“), jejíž explicitnost je už ale jen opakováním cílené provokace spočívající v otevřeném pojmenování toho, jak v soukromí přemýšlíme nebo jak vypadají mainstreamové „dialogy“ v něčem, co se stalo běžnou součástí života tzv. „spořádané společnosti“, tedy pornu.
Jako opatrná kritika toxické maskulinity se pak dá číst „Meine Trenner“ a částečně snad i následující „Angst“, která už pracuje s vyloženě temnou polohou, kterou však Rammstein nezvládají tak autenticky jako nadsázku. Til Lindemann evidentně není vládce moralizujících protestsongů a pokus o temnotu bez humoru vyznívá přinejmenším rozpačitě.
Nejnovější deska Rammstein je tak deskou rozporů, jakkoli klasicky „rammsteinově“ na první poslech zní. Nedočkali jsme se na ní vlastně ničeho kromě osvědčené klasiky, kterou už ale Rammstein nikoho nešokují ani v pozitivním, ani negativním slova smyslu. Možná je to ale opravdu dáno nespornou výjimečností předchozího počinu, který se vymykal ve všech ohledech. Deska Zeit se oproti předchozí Rammstein drží spíše při zemi a tam, kde ne, je výsledek na pováženou. Vyloženě slabší první polovinu desky tak zachraňuje těžce tradiční polovina druhá. I ta je ale spíše než novinkou retrospektivním pohledem do minulých poloh Rammstein od humoru po perverzi a temnotu lidské duše.
Sečteno, podtrženo, doufejme, že Zeit není skutečně rozlučkovým albem a němečtí provokatéři se tak neloučí na své poměry spíše průměrným počinem.
