Město nové eroze

Po letech jsem se přestěhoval zpět do Budějovic, k Mlýnské stoce, pod kaštany a javory. Na podzim. A už zas, tak jako v dětství, pozoruju, jak jejich listí pokrývá chodníky i auta. Listí není sníh, je to hmota, energie. Neodteče, ale nahromadí se, zetlí, vytvoří humus, předpoklad pro růst, expanzi. Opad proto nelze považovat jen za nutnou podmínku zimního odpočinku, ale také za aktivní strategii, jejímž prostřednictvím příroda neustále pokouší prostor, který si pro sebe uzurpoval člověk. Na podzim zkrátka vysvítá, že i město je prostředím trvalého střetu mezi procesem usazování a procesem narušování. A právě prizmatem napětí mezi kulturou a přírodou je snad i možné dobře zodpovědět otázku po tom, komu město náleží.

Město je prostor, který člověk urval přírodě. Berme to proteď pozitivně. Je to místo osvobození, místo naděje. Místo, kde byl temný folklór nakonec vyzván kulturou. Za vnitřní důvod vrcholně středověké městské kolonizace považujme právě vymanění z přírodních zákonitostí, z dominance náboženství. Město, trychtýř, který soustřeďuje energii, stimuluje výrobu a dovoluje vzniknout zisku, je v příkrém rozporu s podstatou venkova založeného na principu péče – na ne-ambici udržet status quo, žít jej. Tento erozivní princip rozvoje a zisku přitom člověku fakticky dovolil, aby se emancipoval. A byť eroze řádu zároveň akcelerovala společenskou hierarchizaci a vůbec položila podmínky vzniku nerovné distribuce moci, ve své podstatě je fascinující.

Zakládání měst totiž bylo aktem, který odstartoval vznik kultury v jejím vlastním, tj. estetickém nebo ještě lépe skutečně intimním smyslu. Zatímco lidové umělecké projevy sledují krásu jaksi mimoděk (viz informacemi nabyté moravské kroje), objekty vznikající v městských centrech opatrně vyzývají samu lidskou existenci (viz především demokratizaci písma). Město jednoduše patří lidem, a to mnohem víc než vesnice, která je spíše jen zázemím člověka zotročeného živou půdou. A město přitom není v opozici přírodě proto, že je vyklučené, vydlážděné a obehnané hradbou, nýbrž především proto, že akcentuje člověka, coby bytost šturmující vlastní možnosti a meze, a tedy nikoli jen nesnáze spojené s prostým zajišťováním potravy.

Žijeme však ve městě 21. století. Svobodní, prázdní náboženských temnot a dávno zcela soustředění k vlastnímu komfortu. Venkov neexistuje, stal se ubytovnou měst, důsledkem jejich expanze. Půda už není živá, stala se jen místem provozu rostlinné výroby. Potrava už není leitmotivem, a co víc, výroba už není emancipačním prostředkem. Procesy započaté coby osvobozující přezrály až ve svou antitezi. Město nemá hranice, nelze je vymezit, z pohledu motivace, která mu kdysi dávno dala vzniknout, už vlastně ani není.

O městě ale i nadále mluvíme, jsme přesvědčení, že ve městě žijeme. Co je tedy dnes obsahem tohoto pojmu? Co je město dnes a kdo je definuje? Tvrdím, že město patří – a je to veliké patří – nové emancipaci. Město 21. století stojí před výzvou nově definovat, a hlavně znovu provést erozivní akt vytržení z „přírody“. Dnešní město je sociálním fenoménem, na jehož bedrech leží povinnost se znovu, tak jako v době vrcholícího středověku, vymanit z „přirozenosti“. A i teď je v sázce člověk a jeho poměr k věčnosti. Město se musí vychýlit, musí revoltovat. Musí znovu ukázat vůli člověka žít svůj život. A narozdíl od vrcholného středověku buď dnešní revolta založena na návratu k péči, renesanci vzájemnosti. Vždyť konkurentem věčnosti už dávno není začarovaný kruh přírodní determinovanosti, ale jen vymknutá sobeckost. Město je toho příčinou i účinným lékem.

Historická eroze statu quo, jejímž prostředkem i výrazem město před staletími bylo, je passé. Nová eroze, která dá městu živý étos, je proto nevyhnutelná. Tenhle sediment totiž narozdíl od listí už žádnou skutečnou energií nedisponuje.

Foto: aitoff, pixabay.com

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.