O urbánním polyteismu.
Čí je to město? Musíme odpovědět hned? A nebo nechat tu otázku trochu déle působit, jestli se třeba po nějaké době nezačne vytvářet náznaky odpovědí nových, možná dokonce překvapivých?
Slyšíte z té otázky takové to „komu patří“? Stejně jako když se ptáme „čí je to Lego? Čí je to auto? Čí je ten rohlík?“. Záleží na situaci, ale takhle se ptáme, když nás zajímá vlastnictví nebo odpovědnost. Komu tedy patří město? Města prý vznikla kvůli zvýšení životní úrovně. Kvůli potenciálnímu blahobytu. Po několika málo tisícovkách let, co se do měst sestěhováváme, to vypadá, že se osvědčila. Také proto, že zůstala dostatečně flexibilní, aby se přizpůsobila průběžným aktualizacím našich požadavků. Život ve městech však vždy také znamenal přinášet oběti. Třeba v podobě rychlejšího šíření nemocí. O tom bychom si s cholerovými a morovými generacemi mohli vyprávět. Neznamená to tedy, že bakterie a viry máme také považovat za ty, jimž město rovněž patří? Ne, ne, nebojte, nehodlám vás přesvědčovat o tom, že zrovna je máme nechat zasednout v zastupitelstvu. Pouze odvádím pozornost od města lidí, kteří obvykle stojí ve středu našeho zorného pole, k aktérům na zrakových periferiích, nebo někdy dokonce neviditelných. Ke stéblům trávy v prasklinách asfaltu, ptákům a rybám v řekách, kolem nichž jsme města tak rádi zakládali, větru, vodě a slunci, pro které jsme městy vymysleli hranaté stíny. K těm všem, co si oproti lidem nepokládají otázku po vlastnictví, protože pro ně není myslitelná, takže zůstává na nás, jak se k tomu postavíme.
A zkusme se v představách jít ještě o kousek dál. Nepatří města náhodou také neviditelným entitám, jež jsme sami stvořili? Podle vypjaté debaty o dopravních zácpách a parkování se třeba zdá, že města slouží démonickému Autu. Kdybychom si ho zkusili namalovat, mohlo by vypadat třeba jako hrouda kovových plátů, s faldami faldami plastových nárazníků kolem pasu, miliónem hrozivě rotujících pneumatik namísto očí, řvoucím mnohohlasem motorů, zalité olejovým potem a věčně zahalené dýmem výfukových plynů. Jenže Auto by nejspíše nebylo tou nejvýše postavenou bytostí takového urbánního polyteismu. I ono je tu hlavně proto, abychom se v malých počtech přesouvali po jeho území, opouštěli ho a zas se do něj pokorně vraceli. Abychom třeba přijeli do práce a vytvořili nějaké ty hodnoty. Takže je vlastně jen takovým božským pomocníčkem. Jak by však vypadala Bohyně Přesunů? A jaký vztah má k Bohu Zisku? Nežije ten v milostném vztahu právě s oním starobylým Bohem Blahobytu? A nezdá se vám, že Blahobyt má na stará kolena zaječí úmysly, protože se mu čím dál víc líbí Udržitelná víla?
Mnou nabízené město není jen městem lidí, ale polem koexistence s těmi, co si neumějí představit, že by město mohlo někomu patřit, a „těmi“, kterým pro změnu patříme my jako lidé. Na úvodní otázku tím neodpovídám, to bych si nikdy nedovolil. Jde mi pouze o náznaky.
Ilustrační fotografie: Peter Fabo
