Kniha Panny a labutě je prvním průvodcem po umění, které v Českých Budějovicích vzniklo v době státního socialismu. Pomáhá nám přijmout ho jako součást našich dějin, ale zároveň opomíjí, čím bylo charakteristické.
Hned zkraje 90. let vzaly za své pomníky, které minulý režim symbolizovaly nejzjevněji. V Českých Budějovicích se jednalo v první řadě o odstraněný pomník V. I. Lenina na dnešním Senovážném náměstí a pomník Klementa Gottwalda ze sídliště Šumava, v době svého vzniku příznačně nazvaném Vítězného února. Méně explicitní připomínky socialismu nás ale obklopují dodnes. Patří k prostředí našich všedních životů a my už často ani nevnímáme jejich původ.
Kniha Panny a labutě od mladých historiček umění Anny Novotné a Anny Ženíškové to z velké části napravuje a na příkladech existujících i zaniklých děl nechává nahlédnout do doby, kdy umění nejenže vznikalo coby nedílný doplněk jakékoliv nové výstavby, ale kdy se také na veřejnosti nemohlo objevit nic, co by nebylo v souladu s ideovými požadavky režimu. Koncipována je jako knižní průvodce: s kratšími texty, fotografiemi a mapkou, která nás k dílům nasměřuje. Do kapsy se sice nevejde, ale do menšího baťůžku už ano, a díky plastovému přebalu přežije bez úhony i lehčí dešťovou přeháňku. Grafické zpracování Jakuba Horského z královéhradeckého studia Upupaepop je ostatně jedním z velkých kladů knihy. Nejenže vychází vstříc skladbě kratších medailonů, ale svým svěžím, neakademickým vzhledem podporuje myšlenku, že socialistické umění v Českých Budějovicích není pouze tématem pro odborníky.
Labutě jako volavky jižní
Již názvem se autorky otevřeně přihlásily k inspiraci objemnou publikací Vetřelci a volavky našeho předního popularizátora sochařství z období socialismu Pavla Karouse. Ten dlouhodobě studoval a následně navrhl typologické utřídění těch nejvýraznějších a nejpříznačnějších veřejných realizací z daného období v Česku. Novotná s Ženíškovou byly v situaci o poznání obtížnější. K dispozici měly výrazně menší vzorek a v něm jen vzácně exemplář přesahující kvalitativní průměr dobové produkce. Přesto se i ony rozhodly vybrat ty nejvýraznější realizace a rozdělit je do několika skupin. Snaha nevěnovat se všemu, co na území Českých Budějovic během čtyř dekád vzniklo, autorkám umožnila ohlídat si rozsah publikace. Jejich druhé rozhodnutí, tedy „po karousovsku“ díla rozdělit, jim však přineslo spíše komplikace.
Naznačí je již první oddíl Po práci legraci s podtitulem Sportovní náměty. Zahrnuje vcelku tři sochařská díla, známého Odpočívajícího chlapce (1971) Stanislava Zadražila z prostranství před plaveckým bazénem, Basketbalistu (1985) Františka Mrázka, který dodnes stojí před vstupem do Sportovní haly, a méně známou Gymnastku (1971) Karla Hyliše z areálu sportovní haly Na Sádkách. V medailonech jednotlivých děl autorky správně poukazují na vztah jejich námětů k funkcím uvedených sportovišť. Zabývají se formálním řešením soch a historií jejich vzniku. Co však v rozporu s názvem oddílu opomíjejí, to je vztah sportu, odpočinku a obecně vzato volného času k základnímu ideovému pilíři socialistické společnosti: práci. V zemi, kde alespoň papírově vládl pracující lid, se totiž tento fakt připomínal v podstatě neustále, a to jak vyobrazováním samotných pracujících, zejména dělníků a rolníků, tak i těch, kteří po splnění svých pracovních závazků tráví čas svého volna různorodými aktivitami. Mimo jiné sportem, ale nejen jím.
Lepší pochopení binárního vztahu práce vs. volný čas by autorkám Pan a labutí přineslo přinejmenším dvě prozření. Jednak by se mohly odpoutat od sportovních námětů a pohlédnout na umění ve veřejném prostoru z širší perspektivy jeho rekreačně-kultivačních funkcí. Takový hypotetický oddíl by pak mohl obsáhnout nejen sportovní tematiku, ale i řadu zdánlivě dekorativních děl v parcích či na dalších veřejných prostranstvích. Mimo jiné i Labutí z názvu knihy, jimiž František Mrázek v roce 1963 doplnil fontánu před nově postaveným hotelovým domem pro mladé páry známým jako Experiment.
Spolu s tím by si autorky nejspíše lépe všimly, kde všude na ně čeká i samotné téma „práce“. V Českých Budějovicích například v nástěnném sgrafitu Jana Hally Výlov rybníka v duchu sorely první poloviny 50. let, ale také ve výzdobě interiérů Muzea dělnického revolučního hnutí (dnes Jihočeské vědecké knihovny), které vznikly o dvě desetiletí později. Mezi nimi si ale autorky vybraly pouze keramický reliéf Bohumila Dobiáše ml. s námětem „socialistického zemědělství“, zatímco Alegorii sklářství od Josefa Soukupa či lesnicko-rolnicko-rybníkářskou mozaiku od Václava Boukala zmínily pouze okrajově. Navzdory tomu, že právě v těchto dílech se pracovní motivy programově provazovaly s étosem revoluční změny ve prospěch dělnických a rolnických vrstev.
Chalupy a koněspřežky?
Právě monumentální realizace českobudějovického výtvarníka Václava Boukala nám mohou posloužit i jako příklad druhého zásadního opomenutí Pan a labutí. V nich se plnohodnotně seznamujeme pouze se skleněnými mozaikami z odjezdové haly historické budovy hlavní železniční stanice (spolu s Karlem Březinou, 1970-1971), ale již ne s umělcovou jen o málo pozdější nástěnnou malbou v hale sousední. Na ní Boukal zobrazil vývoj vlakové dopravy od počátků až k jeho moderním podobám a v kontextu oblíbeného tématu vědecko-technického pokroku v ní zdůraznil „místní motiv“ koněspřežky. Dnešní terminologií „site-specific“ realizace na místě, kudy pravidelně procházejí místní i přespolní, tak připomíná význam, který České Budějovice sehrály při zrození ve druhé polovině 19. století ještě stále dominantního typu přepravy.
Pro téma vědecko-technického pokroku by Novotná s Ženíškovou našly analogii přinejmenším v Hallově sgrafitu na nároží Střední průmyslové školy strojní. Jako důležitější se ovšem jeví nabízející se skupina děl operujících s lokálními motivy. Byla by rozsáhlejší než jakákoliv stávající a doslova by „vyzobala“ jak oddíl Nechť vzkvétá naše vlast! s náměty přírody, krajiny a rodiny, tak i některé další. Na příkladech Hallových Doudlebských dožínek (1950), datem vzniku sice staršího, avšak až v roce 1951 osazeného Pomníku Jana Žižky Trocnova od Karla Dvořáka, Mrázkovy ženské alegorie Malše (1965) anebo třeba Zvířeny (1986) Josefa Kříže v areálu každoroční Země živitelky by přitom bylo možné doložit, jak komunistický režim napříč různými etapami své existence prosazoval identitu jihočeského regionu jako kraje přírodních krás a rustikální idyly, opečovávané socialistickými rolníky a rybníkáři, popřípadě regionu lidových tradic a husitské protorevoluční minulosti. A to třeba i za cenu pokroucení historických faktů, když před radnici byvší „katolické pevnosti“ nechal umístit pomník táborského kacíře.
Z ne úplně pochopitelných důvodů však autorkám Pan a labutí nepřipadalo důležité těmto lokálním specifikům přikládat zásadnější význam. A to i přesto, že by je mohly sledovat nejen v krajském městě, ale doslova po celých jižních Čechách. A v neposlední řadě také v tvorbě dalších umělců, kteří stejnou poetiku paralelně rozvíjeli v jiných výtvarných disciplínách, od malířství až pro uměleckou či propagační grafiku. Pro autorky by to sice znamenalo překročit jasně vymezené pole zájmu, zpětně by jim to ale pomohlo doložit, že umění pro zdejší veřejný prostor a architekturu vznikalo ve vazbách na další oblasti vizuálního umění.
Papíry a databáze
Z uvedených příčin rozvrh do pěti oddílů (a nikoliv čtyř, jak autorky píší v úvodu) nepůsobí přesvědčivě a zdůvodněně. Některá díla se kvůli němu dokonce ocitla v závěru knihy jako „nezařazená“, i když tomu tak nemuselo být. Neznamená to samozřejmě, že by Panny a labutě byly zbytečnou knihou. Svým dílem přispívají k všeobecně narůstajícímu zájmu o umění nedávné historie. Přinášejí zajímavé informace a čerpají z řady zdrojů i z vlastního výzkumu. Za ocenění stojí také opakovaný apel na zlepšení péče o díla, která bez památkové ochrany často chátrají. Pokud ovšem, jak nás o tom v knize také zpravují, nezmizí úplně. Přínosem k aktuální debatě o umění v Českých Budějovicích je i závěrečný text, v němž autorky překročily dané období a popsaly, co se mezi uměním a veřejným prostorem dělo v posledních třiceti letech.
Jelikož však nelze počítat s tím, že by v dohledné době vznikla další kniha o veřejných realizacích období státního socialismu na území Českých Budějovic, je tato do jisté míry i promarněnou příležitostí. Stoličku z pod nohou jí podtrhla nedostatečně promyšlená struktura, opomenutí realizací, které by pomohly v nahlížení sítě ideových a ideologických poselství, a zejména necitlivost k jejich místně podmíněné jinakosti. Z předmluvy historika umění Hynka Látala z Jihočeské univerzity, kde text Pan a labutí původně vznikl, vyplývá, že si sám byl vědom určitých nedostatků. Otázkou pak je, zda autorky měl podpořit v publikování útvaru, který kromě výše uvedeného obsahuje i zbytečné chyby v názvech či popiskách k reprodukcím.
Navzdory výhradám je možné, že Panny a labutě do budoucna vylepší rozpačitý dojem z prvního setkání. Posloužit by v tom měl
stejnojmenný instagramový účet a uvažovaná online databáze. A protože v ní bude vždy možné zpřesňovat a ujasňovat si představy o tom, co nám po sobě státní socialismus zanechal, je dobré je v tomto záměru podpořit. Škoda jen, že dosud nepostupovaly právě takto: od digitálního archivu k potištěnému papíru.
Anna Novotná, Anna Ženíšková: Panny a labutě. Umění ve veřejném prostoru a v architektuře Českých Budějovic z let 1948-1889. Nakladatelství Pravý úhel, Týniště nad Orlicí 2020.
Foto: Archiv Jana Mahra
