Šumperák jako dokument o jedné době

Rozhovor s Tomášem Pospěchem

Termín „šumperák“ mladším čtenářům možná nic neřekne. Mezi 60. a 80. lety 20. století přitom tenhle typizovaný dům se šikmou střechou a podlouhlým balkonem s otvory po stranách bezohledně zaplavil česká a moravská maloměsta a vesnice a stal se zdrojem obdivu i zasloužené kritiky. Tomáš Pospěch nad fenoménem „domu typu V“ strávil šest let a podnikl detektivní pátrání po jeho prvopočátcích a jeho autorovi, navštívil desítky majitelů šumperáků po celé republice, nafotil přes šest set domů a ve svém archivu se pak snažil nalézat spojitosti i rozdíly mezi nimi. Na konci jeho cesty byla výstava, série přednášek, dvě knížky a to, že se stal patrně největším odborníkem na šumperák v České republice.

Proč ses rozhodl zabývat se právě šumperákem?

Jsem vystudovaný historik umění, co se kdysi věnoval i architektuře, a zároveň fotograf-dokumentarista v nejširším slova smyslu. Asi před 15 lety jsem začal mapovat typicky české fenomény a zároveň jsem někdy mezi lety 2001–2005 pomáhal Veronice Zapletalové s jejím projektem Chatařství a připravil několik výstav o této architektuře bez architektů. Připadalo mi tehdy zajímavé zdokumentovat i další projevy marginální architektury, jako jsou šumperáky, okály, zahradní domky nebo třeba i psí boudy… Nakonec jsem se ale k šumperákům dostal až v roce 2012.

Zároveň mne dlouhodobě fascinovala sériovost v hudbě nebo ve výtvarném umění, třeba v práci Stanislava Kolíbala nebo manželů Becherových (Bernd a Hilla Becherovi, němečtí fotografové, kteří prosluli typografickými řadami precizně nafocených průmyslových objektů – továren, komínů, vodojemů). Zkoušel jsem fotografovat různé předměty, výrobky, nakonec jsem skončil u tohoto typového domu. Teoreticky je šumperák pořád stejný a mění se jen krajina kolem něj.

Ukázalo se ale, že se té zamýšlené stejnosti nedá dosáhnout, a to mne bavilo mnohem víc, protože ta nedosažitelnost různorodě vypovídá o dobové stavitelské praxi, nedostatku materiálu i vkusu stavebníků. Na prvopočátku měli všichni stejný plán a měli by tedy postavit stejný dům – ale dokonalý šumperák tak, jak si ho představoval projektant Josef Vaněk, jsem nikde nenašel.

Na začátku jsem známým rozeslal maily, ať mi pošlou tipy, pokud někde znají nějaký šumperák. Mailů jsem dostal stovky a původně jsem chtěl ty domy nafotit jen přes Google Street View, z ulice. Potom mi ale došlo, že ty stavby jsou zajímavé i z boku, zezadu nebo v interiéru, a bude dobré udělat rozhovory s lidmi, kteří padesát let zažívali ten dům vlastním tělem. Netušil jsem, že mi to zabere šest let života a zdokumentuji jich více než šest set. A velké poděkování patří všem těm lidem, kteří mi věřili, podělili se se mnou o své zkušenosti a pustili mne do svých příbytků.

Navíc, když jsem s tímhle projektem začal, ukázalo se, že fenomén „šumperák“ nebyl nikdy v odborné literatuře zpracovaný. Angažoval jsem proto historičku umění Martinu Mertovou, s níž jsme vydali knížku o historii šumperáku („Šumperák“, PositiF 2015) a teprve pro obeznámené publikum jsem pak vydal druhou knížku, Ztráta plánu / Šumperák (PositiF 2020).

Kde se v české a moravské krajině šumperák vzal?

Po roce 1948 museli architekti přejít pod státní podniky – Stavoprojekt, Okresní stavební podniky atd. – a ty se orientovaly na státní zakázky. Individuální výstavbě se nikdo nevěnoval, přestože po ní byla obrovská poptávka. Projektant Josef Vaněk z OSP v Šumperku – který nebyl architekt, měl dvě dálkově vystudované střední školy – se proto rozhodl, že vytvoří deset návrhů domků a publikuje je ve společné publikaci. V roce 1965 navrhl první domek, dům typu V, a našel manžele Kocourkovy, kteří si ho v Rapotíně tentýž rok postavili. A Vaněk, protože byl vyučený zedník, chodil na stavbu pomáhat a současně vychytávat chyby a společně s paní Kocourkovou projekt vylepšili.

Ten první dům pan Vaněk propagoval v médiích a byl v tom tak úspěšný, že dalších patnáct, dvacet let prodával a zakresloval plány rodinného domu typu V, jak zněl oficiální název, do nových a nových podmínek. Nakreslil pak ještě pár dalších domků, ale vydat plánovanou knížku se mu díky veleúspěšnému šumperáku nikdy nepodařilo. 

Josef Vaněk nebyl architekt. Jak přišel na typický tvar toho domu?

Při práci na projektu jsem ve Švermově ulici v Litovli objevil „šumperák“, o kterém majitelka tvrdila, že je z roku 1960, tedy že je o pět let starší než projekt pana Vaňka, což mi dokázala i na plánech. Ukázalo se, že jde o dům, který navrhl architekt Vladimír Kalivoda z Valašského Meziříčí pro ředitele strojíren. Kalivoda si výslovně nepřál, aby z toho domu vznikla série. Ředitel strojíren byl ale z Kalivodova návrhu tak nadšený, že plány domu dál půjčoval, takže se těch „litoveláků“ nakonec postavilo třeba patnáct. Což taky vypovídá o té době a o tom, jak tehdy lidé vnímali autorské právo.

V roce 1963 se tak stavěl jeden litovelák v Topolanech u Olomouce a Josef Vaněk kolem tohohle rozestavěného domu občas jezdil za rodiči. Od majitele stavby si vyžádal plány a ofotil si je. Když se potom šumperák stal slavným, majitel toho topolanského litoveláku psal Vaňkovi, že vlastně jen upravil Kalivodův dům. Vaněk mu napsal zpátky, co všechno na něm změnil. Sám uváděl, že podobu svého domu založil na rodinných domcích ve švédském Malmö, které viděl v časopise.

To zní skoro jako detektivní pátrání.

A pointa je v tom, že když se šumperák proslavil, někteří majitelé litoveláka nechtěli mít originál, chtěli mít kopii a svůj litovelák si na šumperák přestavěli. 

Paneláky, bytovky, venkovské prodejny – to všechno vznikalo na základě oficiálního centrálního plánování. Série šumperáků ale byla výjimečná tím, že se zrodila odspodu, od obyčejných lidí. Proč byl zrovna Vaňkův dům tak oblíbený?

Na tehdejším trhu žádný jiný domek takhle dostupný nebyl. Navíc šlo o ozvuk měkké moderny a bruselského stylu, po období, kterému dominoval státem proklamovaný socialistický realismus. Měl kulatá okna, šikminy, pultovou střechu, trubkové zábradlí, spojité průčelní okno… Hodně lidí si ten dům pořizovalo i proto, aby se vymezili vůči rodičům – šumperák pro ně znamenal ten největší výraz modernity, který tu byl.

Kdo všechny ty domy stavěl?

To je důležitý moment – lidé si ho stavěli svépomocí po práci, ve svém volném čase, případně s řemeslníky, které získali na melouch. A také jej sestavovali z materiálu, který byl tenkrát špatně dostupný. Tehdy si nešlo oficiálně najmout architekta ani nebylo možné zaplatit firmu, aby vám postavila dům.

Ten dům byl navržený tak, aby v době svého vzniku stál kolem 100 000 korun. Navíc u něj byl podrobný letáček s rozpisem materiálu – kolik potřebujete hřebíků, kolik tvárnic, kolik cementu… To Vaněk dobře promyslel. Přitom nebyl úplně jednoduchý na výstavbu, ale lidé, kteří ho stavěli, navštěvovali ty, kteří už ho postavili, a nechali se zasvěcovat, zjišťovat, na co si dát při stavbě pozor a dozvědět se různé vychytávky. Když pak měli postaveno, stali se oni těmi, koho navštěvovali další lidé. Mezi lidmi, kteří mají šumperák, je dodnes určité pouto a vesměs jsou na něj hrdí.

Zajímavé je, že jen každý čtvrtý, pátý majitel si od pana Vaňka plán opravdu koupil – ostatní si ho prostě zkopírovali, předávali si ho v rodině nebo na vesnici. Pan Vaněk a později Kovostav prodali asi 4700 plánů, ale těch domů může stát klidně přes 20 000.

Šumperáku se hodně vytýkalo, že ho lidé stavěli bez ohledu na kontext prostředí, že zničil tvář českého a moravského venkova…

Dům většinou stavěli lidé vyučení nebo středoškoláci, zpravidla na vesnicích, menších a středních městech. V Praze a v Brně jich je málo. Možná proto, že vysokoškolsky vzdělaní lidé ve velkých městech měli víc možností kontaktovat třeba kamaráda architekta, který pro ně ve volném čase dům navrhl.

Jak jsem říkal, mnohdy ani nešlo sehnat potřebný materiál, takže lidé improvizovali a projekt nedodržovali. Mě na tom právě fascinovalo, jak je díky tomu každý ten dům jiný a jak se ty domy ještě proměňovaly v čase. Proto tenhle legendární dům vypovídá nejen o té pokřivené době, o pokřivené stavební praxi, ale i o vernakulární architektuře, o lidové architektuře, o tom, jak si v té době obyčejný člověk představoval architekturu a své bydlení.

Jak vnímají šumperák jeho obyvatelé s odstupem času, po těch padesáti letech?

Jak jsem říkal, oni si majitelé ten dům stavěli sami, když jim bylo třeba osmnáct nebo něco málo přes dvacet, chtěli mít to nejmodernější, co se dalo postavit, a žijí v něm dodnes. Protože si ho ale stavěli jako svůj první – a většinou i poslední – dům v životě, udělali při stavbě oproti plánu spoustu chyb, nebo si něco chtěli usnadnit, což mě taky hodně bavilo. Často se ty chyby opakovaly – třeba že bagrista občas začal hloubit jámu vně vyměřeného pozemku namísto uvnitř. Teprve když měli postavené sklepy, lidé s překvapením zjistili, že mají dům o půl metru delší.

Zajímavé je, že když už někdo vyjmenoval nějaká negativa, tak málokdy z vlastní zkušenosti, ale proto, že se takto o šumperáku psalo někde v novinách. Třeba se někde psalo, že kvůli rovné střeše může dovnitř zatékat, v ložnici nad otevřenou přízemní terasou bylo chladno, průčelní terasa se propadala. Pokud to bylo postaveno dobře, k takovým problémům nedocházelo.

Takže se v tom domě dodnes žije dobře? Majitelé na něj nenadávají?

Těm lidem, co si šumperák postavili, je dneska sedmdesát, osmdesát let. Tak jim třeba vadí, že je tam spousta schodů. Když byli mladí, na to nepomysleli. Bydlí se totiž nahoře v patře, přízemí je užitné. Na venkově tohle rozvržení dřív dávalo smysl – muž se celý den nebo víkend pohyboval v přízemí, v garáži, dílně, kotelně a po zahradě, pak se svlékl a nahoru do bytu přišel čistý. Ženy si pochvalovaly, že jim díky tomu nenanosil do kuchyně špínu. Jenže když ti přijde na zahradu návštěva a ty jí chceš uvařit kafe, musíš ho udělat v kuchyni a pak ho nést po schodišti a přes mnoho dveří. Není tam snadné propojení interiéru s exteriérem. Dům stál uprostřed krásné zahrady, ale jen obtížně jsi mohl venku poobědvat nebo vypít kávu. Tenkrát nad tím nepřemýšleli, ale mně by to vadilo. Ten typický dlouhý balkon, kvůli kterému si mnozí dům pořizovali, má hloubku jen 90 cm, nedáte tam stůl a neprostřete k večeři. Navíc je většinou směřovaný do ulice, všichni by vám viděli do talíře. Byl od začátku nesmyslný, ale stylotvorný, díky němu ten dům všichni poznají, přitom na něj chlapi tak nanejvýš chodili kouřit a ženské umývat okna.

Zazněla v době vzniku šumperáku nějaká oficiální kritika?

V časopise Architektura ČSSR vyšla recenze tohohle domu až v roce 1983. Projektantovi vytýkali nadbytek šikmin. Když to zjednoduším, takový ten efekt pejska a kočičky, když pekli dort – že místo toho, aby autor stavbu založil na jedné myšlence, přehltil ji vším tím dobrým, co znal, až z toho vznikl špatný dům.

Stavěly se tehdy – kromě paneláků – i jiné takhle typizované domky?

Existovalo několik druhů typizovaných bytovek, po revoluci se pak v satelitních městečkách stavěl typový dům Alfa, který se dnes vyskytuje snad častěji než šumperák. Ale to už je jiná doba.

Dá se něco podobného šumperáku najít i v zahraničí?

Jistě, v tom nejsme výjimka. Třeba v Maďarsku mají tzv. Kádárovu kostku, domek na půdorysu 9×9 nebo 10×10 metrů. Tyhle domky se stavěly od 50. do 80. let 20. století. Občas se objevily i v Čechách a hlavně na jižním Slovensku. V západních Čechách jsem dostal tip na domek, kde se spojuje Kádárova kostka se šumperákem.

Co tě vlastně na šumperácích bavilo z vizuálního hlediska? Přeci jen jsi fotograf.

Pro mě bylo zajímavé, že jsem si našel nějakou repetici, něco, co je v podstatě stejné, ale zároveň pokaždé jiné. Vyfotografoval jsem velké množství domů podle jednotné metody, vytvořil tak archiv a s ním jsem si pak hrál. Třeba když jsem přijel z fotografování, kreslil jsem tvary těch otvorů kolem balkonu nebo okýnka ve dveřích garáže, které jsem ten den viděl. Fascinovala mě šíře kreativity, už třeba jen to, jak lidi měnili počet původních pěti kruhů, měnili je za obdélníky, pruhy, elka, kosočtverce. Na Turnovsku se objevovaly čtyři otvory, na Liberecku tři, někde se jim je nechtělo dělat vůbec. Našel jsem i jeden otvor, dva, sedm, deset, dvanáct. Na čas jsem podlehl sběratelství a chtěl jsem zaplnit i ty mezery mezi nimi.

Čím víc ses jím zabýval, tím víc tě šumperák zajímal.

Mě fascinovalo, že jeden obyčejný barák, který ani nikomu nestál za výzkum, kdy vznikl nebo kdo ho navrhl, je obtěžkaný spoustou politických, sociálních, ale i výtvarných vrstev. Pro mě bylo důležité si s tím fenoménem pohrávat na fotografiích, v kresbách, na videu, v montážích. Třeba jako vizuální umělec můžete hledat různá využití těch otvorů po stranách. Mě napadlo, že to jsou vlastně otvory na tkaničky. Svázal jsem takhle pár modelů a natočili jsme i video, kde takhle zavazujeme skutečný dům lodním lanem.

Éru šumperáků můžeme z jedné strany vymezit rokem 1965, dá se odhadnout, do kdy trvala?

Americký historik umění George Kubler mluví o uzavřené a otevřené sérii – jak vzniká, šíří se a pak končí. Otevřená série, to je třeba hřebík, ten se vyrábí pořád. 

Šumperák se nejvíc rozšířil mezi lety 1968 a 1973, ale objevil jsem šumperák z roku 1987, jeden byl dostavěný i v roce 1993. A po vydání první knihy v roce 2015 přišel na přednášku pán, který z ní byl tak nadšený, že se rozhodl, že si šumperák postaví. Vymlouval jsem mu to, říkal jsem mu, že dneska už takovýhle dům nemá smysl stavět. Jenže on mi o dva roky později napsal, že už mu ten barák stojí, ať si ho přijdu vyfotit. Takže jsem Georgi Kublerovi poněkud poopravil jeho teorii a z uzavřené série jsem díky té knížce udělal otevřenou.

Tomáš Pospěch (nar. 1974) je fotograf, vizuální umělec, historik umění, kurátor, pedagog a vydavatel. Pro jeho volnou tvorbu je typický historický i sociologický vhled do zpracovávaného tématu a zároveň i nadhled a humor, s nímž dané téma remixuje, interpretuje nebo jemně paroduje. Kromě řady teoretických textů a výstav je autorem knihy Zemědělské práce, v níž recykluje fotoarchiv proslulého socialistického JZD Slušovice, a spoluautorem dvou knih, zabývajících se fenoménem „šumperáku“. V současnosti připravuje rozsáhlý výstavní projekt, jehož prostřednictvím hledá odpovědi na otázky, co je to „češství“, čím jsme jako Češi typičtí nebo naopak výjimeční. Jeho zatím posledním dokončeným počinem je kniha Josef Koudelka: Deníky (Torst, 2021), pro kterou dva roky vybíral dosud nepublikované texty ze 68 deníků slavného fotografa.

Foto: Tomáš Pospěch
Ilustrace: Petra Herotová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.