Když vaše nitro spaluje hňamust

Touho! Ach, touho! Ty tajemná sílo, jež co prastarý Leviathan znenáhla procitáš v našich křehkých nitrech, abys nás vedla vratkými kročejemi do zákoutí dosud neprobádaných! Touho, ach, touho, ty magická moci, která nás nutíš dělat věci nové a nepředvídané a o níž mám napsat fejeton a nemám ani zbla tušení, kde začít! Touho, ach touho!

Postaven před úkol napsat fejeton o touze, zkusil jsem na Googlu zjistit, po čem tak lidé touží nejčastěji. Naťukal jsem tedy do vyhledávače „toužím…“ a jen díky tomu vám mohu zodpovědně prozradit, že Toužim je se svými 3700 obyvateli největším a nejvýznamnějším hospodářským a sídelním střediskem jižní části okresu Karlovy Vary.

Stačilo ale přidat předložku („toužím po…“) a ukázalo se, že podle Googlu lidé vůbec nejčastěji touží po mně. (Zkuste si to sami: zadejte do kolonky vyhledávače „toužím po“ a Google už vám našeptá do ouška „toužím po tobě“.) Další pokračování mého životního příběhu ale podle nabízených výsledků nevypadalo ani zdaleka tak lákavě:

  1. „toužím po tobě“,
  2. „toužím přinést na oltář“,
  3. „toužím po miminku“,
  4. „toužím po třetím dítěti“,
  5. „toužím po jiném muži“,
  6. „toužím zapomenout“,
  7. „toužím po Bakchově oku“.

Asi se shodneme na tom, že ať už toužíme přinést na oltář miminko, nebo bažíme po Bakchově oku, je touha hnacím motorem lidského bytí, zdrojem energie, která člověku dává sílu každé ráno otevřít oči, nadechnout se, protáhnout údy a bryskně vyrazit v ústrety dalšímu marnému lidskému pinožení. Pociťuje-li člověk touhu, pak jako podivný vnitřní nepokoj, jako jakési zvláštní hnutí hluboko v útrobách, takže si často myslí, že slyší volání touhy, a přitom jsou to jen střevní potíže.

Objekt touhy se liší podle věku člověka. Například docela malé miminko touží po matčině prsu. Jakmile tahle touha pomine, začne o něco větší miminko toužit po Krtečkovi: Krtečkovi ve večerníčcích, Krtečkovi v knížkách, Krtečkovi na povlečení, Krtečkovi na nádobí, Krtečkovi v podobě plyšových hraček, Krtečkovi na tapetách a Krtečkovi v omalovánkách. Ve chvíli, kdy pro samé Krtečky už není kam dávat další Krtečky, se dítěti Krtečci přejedí a jeho hlavní touhou je se všech Krtečků zbavit. Namísto touhy po Krtečcích začne nitro malého člověka stravovat spalující touha po hasičských autech, princeznovských šatech a superhrdinech. Můj sedmiletý syn má kupříkladu doma tolik superhrdinů, že by si na naši rodinu klidně mohlo zkusit zaútočit libovolné množství těch nejhorších zločinců světa a neměli by šanci; tedy za předpokladu, že by nebyli vyšší než pět centimetrů a byli z umělé hmoty.

Psychologové i výrobci (nejen) hraček moc dobře vědí, že aby se kola světa nepřestala točit, je nutno jednu uspokojenou touhu okamžitě nahradit nějakou další. Syn v tuto chvíli touží po Hulkovi™, ale ještě včera toužil po Thorovi™, před ním to byl Spider-man™ a ještě předtím Batman™. Díky dnešní nadprodukci mohou děti vlastnit libovolné množství superhrdinů, a přesto se vždycky najde nějaký další, po němž ještě mohou toužit – a to ani nepočítám zbraně, stavebnice, vybavení, vozítka, hry, komiksy, filmy a plakáty s každým jednotlivým z nich.

Lenin, Freud a bubrloň

Nerad se pasuju do role pamětníka, ale za mých mladých let tohle nebylo. Z kreslených postaviček jsme měli doma jen Spořínka, maskota České státní spořitelny, což byl blonďatý chlapec, jehož superschopnosti zahrnovaly zhasínání zbytečně svítících žárovek a sběr hluchavky či podbělu.

Jediným oficiálně povoleným superhrdinou mého dětství pak byl Vladimír Iljič Lenin. Jeho blyštivá pleš a bojovná brada, trčící z plakátů na každém nároží, poukazovaly na jeho superschopnost sjednocovat proletáře všech zemí pod rudou vlajkou Komunistické internacionály. Přesto nebyl coby superhrdina moc populární, ani mezi dětmi, ani mezi dospělými. Myslím, že tehdejší komunistický režim udělal chybu v tom, že sochami Lenina, plakáty Lenina, filmy s Leninem, citáty z Lenina, básněmi o Leninovi a knihami o Krtečkovi – promiňte, o Leninovi – zcela zahltil veřejný prostor. V. I. Lenin by v lidech určitě vzbuzoval mnohem víc sympatií, kdyby si ho mohli koupit jako akční postavičku („Sjednocuj dělnické masy bělogvardějcům navzdory! Rudá vlajka a frajerská bradka v ceně.“), kdyby jeho plakáty byly k dostání jen v limitovaných sběratelských sériích a filmově zpracované pikantérie z jeho soužití s Naděždou Krupskou přístupné až od osmnácti. Zkrátka a dobře – nevzpomínám si už dobře, po čem jsem jako dítě toužil, ale nebyl to Lenin.

Během následných let mého jinošství má touha konečně nabyla podoby, jakou znáte z literatury pro dospělé, a týkala se spolužaček. Samozřejmě jsem tehdy toužil po tom, aby po mně spolužačky toužily tak, jako jsem já toužil po nich. Když se mi ale po letech poštěstilo ocitnout se sám v jedné místnosti s roztouženou dívkou, ukázalo se, že její touha není směřována ani tak ke mně, jako spíš k tomu, abych tu místnost co nejrychleji opustil.

Od té doby má pro mě slovo „touha“ hořkou příchuť. Vlastně jsem přesvědčený, že za svou dobrou pověst vděčí hlavně tomu, že je to takové sexy slovo. Kdyby se jmenovala jinak, třeba „hňamust“ nebo „bubrloň“, nerezonovala by ve verších a lyrických popisech s takovou grácií. („Pohlédla do jeho očí, jejichž jiskry v ní náhle zažehly prudký hňamust. Zvrátila hlavu, až se její zlatavé kadeře zavlnily, a jejím chřípím se prodral nekontrolovatelný vzdech. – Spaluje mě bubrloň, zasípala.“)

Žádné pojednání o touze by nebylo úplné, kdyby nezmínilo Freudovu teorii touhy. Podle ní se člověk celý život snaží uspokojit něco, čemu se říká „libido“. Ze zkušenosti ale vím, že libido se s přibývajícími léty u člověka vytrácí a je nahrazováno „lipidem“, které se usazuje poněkud nevkusně v oblasti břicha a způsobuje nedostatek ošacení ve skříni.

Spalující touhy mládí jsou u stárnoucího jedince zpravidla nahrazeny jednou z těchto dvou tuh: 1. touhou pomoci nebo 2. touhou po moci. Zatím nevím, proč si někdo vybere tu první a někdo tu druhou, ale snad to má něco společného s tím, zda měl člověk v dětství radši Supermana™ nebo V. I. Lenina™.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.