Míření ke smíření

Když se řekne slovo touha, bůhví proč ho někteří lidé instinktivně spojí se sexuální přitažlivostí. Nejsme v tom sami. U řady antických autorů má touha (ἐπιθυμίᾳ) přesně tenhle výměr. Když se podíváme na náboženské texty, třebas na knihy Nového zákona, jen málokdy tam má touha pozitivní výměr. Obvykle je spojována s žádostivostí, vášní a chtíčem, a na stupnici mravní klasifikace od jedničky do desítky, kdy desítka je nejhorší, dosahuje určitě k osmičce a sahá po devítce. Některé církve tuto negativní charakteristiku touhy přijaly. Není se co divit, že si pak na bohoslužbách, kde má jít o radost nad evangeliem, někdy připadám jako při smutečních obřadech. To, jak rozumíme touze, o nás asi dost vypovídá. Patřím mezi ty zoufalce, které při vyslovení slova touha nenapadne, aby mysleli na někoho druhého, a hlavně na to, jak vypadá a co má od pasu dolů. Jsem pro potřeby tohoto světa naprosto nepoužitelný.

Když se křesťanství již pár let po Kristově smrti a zmrtvýchvstání přesunulo z ryze hebrejského do řeckého světa a vetklo se do jeho kultury, jazyka, estetiky a pojmů, zachránilo tím samo sebe, ale zároveň muselo čelit novým výzvám. Představme si třeba Řím nebo Efes prvního století. V centru Efesu stojí Artemidin chrám, všude okolo se pěstuje kult bohyně Kybelé, a Pompeje, které r. 79 zmizely z povrchu zemského, nám díky archeologům ukazují, jak touze rozuměli někteří Řekové. Řeknete možná, že řada tehdejších filosofů volala po umrtvení těla, aby člověk nebyl otrokem svých vášní. Stoikové volali po uměřenosti, rozumnosti, statečnosti a spravedlnosti. Některé z židovských a židokřesťanských sekt koncentrovaly energii zvláště na rozvoj a prožívání duchovního života. Jenže, ruku na srdce, onen vzájemný prožitek lidského tepla a obapolného vydávání nebývá nepříjemný. Přesto věřím, že když se řekne touha, vzpomene si řada lidí na něco velkého.

Měl jsem možnost hovořit s lidmi v terminálním stádiu života – s muži, s ženami, s partnery i dětmi. Tehdy, ve chvíli, kdy se život lámal vedví a obnažoval na dřeň, mnozí z nich hovořili o touze. Moci se tak ještě jednou podívat domů! Mít tu možnost navštívit místo, kde jim bývalo dobře! Dostat příležitost rozloučit se s druhými! To největší, po čem všichni – třebaže každý trochu jinak – toužili, bylo smíření s dosud neuzavřenou minulostí, smíření člověka s člověkem. Toužili po obejmutí, po lásce bez přívlastků, která nechce nic protislužbou, ale dává se cele, protože je to láska. Zcela přirozeně vzpomínali na nejkrásnější léta svého života, na nejsilnější okamžiky i na tragické chvíle, které ruku v ruce s druhým překonali. Nepochybně někteří vzpomínali i na milování, na vůni těla svého partnera, na jeho vášeň, čistotu, oddanost a něhu. To všechno je posvátné a patří k životu. To všechno může být bohoslužbou, v níž se člověk vztahuje k Bohu. Věřím, že právě tohle po nás Bůh chce.

K čemu je touha, která zaslepuje oči a dělá z člověka uzlíček nervů? K čemu je touha, která je každé nové ráno vytlačena novou touhou? K čemu je touha, která – když je ukojená – mizí jako ranní mlha a nechává člověka prázdného? Vždycky jsem miloval lidi, jejichž touha byla silná, odstředivá, spalující, ale neuhasitelná, odhodlaná, ale ve své hloubce pokorná. Neexistuje žádná malá touha malých bezvýznamných lidí. Podívejte se na mámu, po čem touží pro své dítě. Podívejte se na muže, po čem touží pro svou ženu. Podívejte se na celibátního faráře nebo řeholní sestru, po čem touží pro ty, jimž se vydali sloužit. Podívejte se na tisíce příkladů přírodního světa: Po čem asi touží vlaštovka, která přiletěla od egyptských pyramid a udělala si, tak jako už tolikrát, v podloubí Krajinské ulice hnízdo? Ať už se na to slovo dívám jakkoliv, nejvíc mi souzní s láskou. Touha po lásce a přijetí je tím, co nás všechny bez rozdílu spojuje. Renesance touhy by měla mít i svůj duchovní zdroj. Je jen na nás, kam a s kým se ho vydáme hledat.

Foto: Nika Brunová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.