Touha je komplikovaný a těžko postihnutelný fenomén. Aristoteles ve své Rétorice popisuje touhu jako orexis, jakési „natahování ruky po něčem“, a jako hlavní zdroj pohybu. Dá se však toto hnutí mysli vědecky popsat? O tom, co se v nás odehrává, když toužíme, a jakým způsobem se touha promítá do výtvarného umění, jsme hovořili s Ladislavem Kesnerem, jehož současné bádání se pohybuje na pomezí historie a teorie umění, kognitivní vědy a neurověd. V Milk & Honey č. 41/2021 vyšel rozhovor zkrácený, zde jej publikujeme v plné délce. Ptala se Petra Lexová, fotila Nika Brunová.
Dlouhodobě se věnujete výzkumu dějin umění. Vedle toho jsou další oblastí vašeho zájmu kognitivní vědy. V čem si myslíte, že neurověda pomáhá při výzkumu uměleckých děl, a v čem naopak dějiny umění pomáhají v kognitivních vědách?
Se svým týmem se snažím provádět výzkum v „zemi nikoho“, mezi humanitními vědami a vědami o mysli a mozku. Pro mě osobně je zásadním tématem otázka prožitku výtvarného díla a umění. V dějinách umění je dlouhodobá tradice, která se vůči subjektivnímu prožitku vymezuje, a celé pojetí dějin umění, tak jak je vytvořila tzv. vídeňská škola, je chápe jako vědeckou disciplínu založenou na zkoumání „tvrdých faktů.“ Historik umění se zde může věnovat sociálním dějinám umění, kontextuálním dějinám umění nebo znalectví, kde o individuální prožívání moc nejde. Pro mě ale to nejzajímavější z dějin umění a kritiky spojuje interpretaci založenou na faktech se subjektivním vnímáním autora. Z dějin umění jsou to např. práce Maxe Dvořáka nebo Donalda Kuspita. Jakmile připustíme, že není možné napsat interpretaci uměleckého díla bez toho, aniž by zde byly zanechány stopy autorova emocionálního a intelektuálního prožívání, a připustíme, že prožitek je cosi, co by historika umění mělo zajímat, tak zjistíme, že soudobá psychologie, kognitivní vědy i neurovědy mohou svým způsobem – svými experimentálními metodami a modely – přispět k objasnění některých dimenzí uměleckého díla, které v humanitních vědách neobjevíme.
Zároveň se dostáváme k základní otázce a to, zda lze propojit humanitní a kognitivní vědy a překročit hradbu mezi vědomím jako subjektivním jevem popsatelným v první osobě a objektivními biologickými a psychologickými procesy. Překročení této bariéry a snaha propojit tyto dvě dimenze subjektivního a objektivního je pro mě osobně to nejzajímavější a tvoří nejobecnější rámec našeho zkoumání.
Mluvíte tedy o subjektivním prožitku diváka, který se dívá na umělecké dílo?
Popis či reflexi svého subjektivního prožitku může divák sdělit jen pomocí slov, ať již volnou výpovědí, nebo prostřednictvím nějakého dotazníku či škály. Samozřejmě už se jedná o převedení do slov, čímž se určitá část subjektivity ztratí. Některé aspekty vnímání a porozumění obrazu můžeme ovšem také zachytit objektivními experimentálními metodami. Moje skupina pracuje s funkční magnetickou rezonancí (fMRI) a eye-trackingem, což je metoda měřící oční pohyby, ale k dispozici máme také kupř. EEG. Tyto přístrojové techniky přinášejí informace o tom, co se odehrává na neurální (fMRI) nebo behaviorální (eye-racking) úrovni, v mozku a mysli osoby, která právě prochází nějakou kognitivní úlohou či afektivním stavem – v našem případě se bavíme o vnímání uměleckého díla.
Co se tedy děje v mozku při vnímání umění?
Na to neexistuje obecná odpověď! Především záleží na tom, jakou metodou a co přesně měříte. Dám vám ale příklad našeho nedávného experimentu věnovaného pohledu. To je přesně to téma, které spojuje neurovědy a kognitivní vědy s dějinami umění a teorií umění. Především pro nové (např. feministické nebo psychoanalytické) teorie je pohled důležitý. Ale přirozeně řada historiků umění (od Erwina Panofského po Hanse Beltinga) již dříve zkoumala, jakým způsobem vnímání pohledu namalované osoby rozvíjí psychickou interakci s divákem. Pohled je zároveň zásadním tématem v kognitivních vědách – je základním sociálním signálem a zejména oční kontakt je klíčovým kognitivním mechanismem, jehož prostřednictvím zjišťujeme v kontaktu s živou osobou její emocionální stav. Pohled má pro historika umění řadu dimenzí. My jsme chtěli s pomocí fMRI a eye-trackingu otestovat hypotézu, zda lze vypozorovat odlišné kognitivní a neurální mechanismy, když se díváme na portréty lidí s přímým a uhnutým pohledem. A skutečně výsledky experimentu potvrdily, že u subjektu, který sledoval portréty s přímým pohledem, se v mozku aktivovaly oblasti, které jsou spojené s tzv. teorií mysli, tedy naší schopností implicitně interpretovat emoce a úmysly druhých lidí. Přesto vzorce neurálních aktivací nebyly úplně stejné jako v situaci, kdy komunikujeme s živým partnerem, ale naznačovaly jakousi připravenost k interakci s druhým – ukazovaly, že portrét sice není živým člověkem, ale ani pouhou neživou věcí.
Co znamená s ohledem na náš mozek, mysl a vnímání touha? Mohli bychom se pokusit vymezit, co se děje s naším mozkem, když toužíme?
Na to není jednoznačná odpověď, protože ta se odvíjí od toho, co si představujeme pod pojmem touha. Současná neurověda pracuje jen s některými polohami tohoto pojmu. Když to zjednodušíme, tak je pro ni v posledních dvaceti letech klíčový model, který vznikl v kontextu výzkumů závislostí. Ten touhu převádí do rámce, kterým je motivace ke konání a potřeba vyhledávání odměny (reward).
Tím máte na mysli uspokojení našich základních potřeb?
Základní odměny jsou ty, které nám zajišťují základní životní potřeby (jídlo, pití a sexuální partner). Tyto odměny pak mohou být samozřejmě širší a nabývat abstraktní podoby. Nejrozšířenější model, tzv. teorie incentivní salience, rozlišuje dva aspekty, kterými jsou chtění (wanting) a vlastní prožitek (liking). Odměna sama o sobě ve většině případů způsobuje nějaké potěšení, kterým může být uspokojení, ale i potěšení ze samotné činnosti. Výzkumy v posledních letech ukazují, že separátní dimenzí je ono chtění, a pokud je taková touha nějak hypertrofovaná, stává se z ní bažení (craving) nebo – abychom použili pěkné české slovo – chtíč.
Obecně se dá říct, že u zdravého člověka v běžných situacích je chtění s potěšením nějakým způsobem organicky propojené. V případě závislosti jde o to, že takzvaná mezokortikolimbická struktura, která je neurálním podkladem chtění, je hyperaktivovaná, což se projevuje tím, že závislý potřebuje drogu. Puzení k droze může být tak silné, že i když odměnu (drogu) získá, nemusí se dostavit žádné potěšení. A tento princip platí v nějaké slabší míře i u různých dalších druhů závislosti, ať je to přejídání, závislost na hrách nebo nutkavé nakupování. Takže pokud se mě zeptáte, jakým způsobem mozek zpracovává touhu a zda můžeme prostřednictvím přístrojů vidět, zda mozek touží, tak ano, ale bavíme se jen o určité poloze touhy či toužení, kterému se současná neurověda věnuje.
Jakým způsobem v neurovědě figuruje touha, která není podmíněna získáním konkrétní odměny? Touha, s jakou se setkáváme např. v umění a literatuře?
Když čtete odborné neurovědní články na tato témata, tak občas narazíte na slovo desire (touha), ale je zde více méně používané jako synonymum již zmíněného wanting (chtění). Co se ale z neurovědního zkoumání úplně vytrácí nebo je stranou zájmu, jsou jiné aspekty touhy, které nemají sílu onoho bažení a jsou mnohem subtilnější a dlouhodobější. V češtině pro to nemáme úplně dobrý výraz, ale angličtina to pěkně rozlišuje kontrastem mezi slovy desire a longing. První je určitá tužba, kterou mohu uspokojit. Druhý pojem vnímám jako toužení, které je časově neomezené a spíše nenaplnitelné a které se může proměnit do pocitu nedosažitelnosti a z ní plynoucí melancholie.
Jak souvisí touha s vnímáním? Může být prostředkem senzuální stimulace?
Domnívám se, že jedna z nejzajímavějších věcí na touze je mentální simulace a představivost. Mentální simulace je opět jedno obrovské pole výzkumu, které je ale v psychologii a neurovědách úplně oddělené od zkoumání bažení a závislostí. Pro mě je zde zajímavá otázka, zda ze samotné touhy něco zbyde, pokud bychom mentální simulaci odmysleli. Vezměte si např. představu, že sedíte během lockdownu několikátý týden zavřena ve svém bytě, nemůžete ani jet za město na malý výlet a najednou vás přepadne pocit, že byste chtěla být u moře. Možná jen jednou a na chvíli, ale možná se vám ten obraz začne vracet a každý den u něj setrváte o něco déle. Kdy si řeknete „já toužím být u moře“? A je v tomto případě touha něco jiného než právě ty mentální obrazy, v jejichž jádru je „já u moře“? A ta simulace nemusí být jen o vizuální představivosti, ale také o ztělesněné simulaci, kdy si představíte vítr, který vlaje po nahém těle, a šumění moře. Není to abstraktní imaginace, ale konkrétní představa. Je zde důležitý smyslový vjem, který si dovedeme zpřítomnit. A fenomenálně je to samozřejmě jiný druh touhy než kupř. nutkavá naléhavost, s níž kuřák sahá po cigaretě nebo leckdo z nás po sklenici vína. Klíčovou ingrediencí touhy tedy budou mentální obrazy v různých modalitách – tedy simulace či imaginace.
Již zmíněný Aristoteles mluví o touze jako o pohybu, o natažení ruky po něčem. Má touha nějaký cíl (pokud se nebavíme jen o chtění), nějakou ohraničenost?
Pokud má touha nějaký více méně konkrétní cíl (kupř. chcete jednou napsat nejlepší kunsthistorickou knihu), tak i když je dosažení takového cíle nejisté a vzdálené, touha je spouštěčem a generátorem konání, jež nás směruje na cestě k jeho naplnění. Snad bychom mohli říct, že i zdrojem energie pro takové konání.
Opačným případem je ovšem již zmíněné toužení (longing), kdy v zásadě víme, že je pro nás cíl nedosažitelný, nebo toužíme po něčem, co už se z principu nemůže navrátit. To je přesně poloha touhy, kterou skvěle zachycuje literatura a výtvarné umění, ale pro současné vědecké bádání nemá naléhavost či relevanci. Nenaplněná touha a nostalgie, kdy vím, že se objekt mé touhy nikdy nezmaterializuje. Pokud tento druh toužení přesáhne nějakou únosnou míru, může mít snadno negativní dopady na mentální rovnováhu a zdraví. Toužení nabude podoby opakovaného přemílání obrazů spojených s nenaplněnou touhou či nedosažitelností erotického či jiného objektu. To vposledku může vést ke stavu frustrace, toho, co současná psychologie popisuje jako naučenou bezmoc – a v důsledku může vést až k depresi. Jedná se vlastně o adaptivní mechanismus organismu pro to, abych už nebyl zraňován. Tím nechci říct, že nenaplněná touha je jediným kauzálním zdrojem depresivního afektu, ale souvisí s ní. Tedy opakem nutkavého uspokojování onoho chtění a neschopnosti si je odepřít je patologický stav, kdy je touha neustále frustrovaná.
Můžeme se krátce zmínit o vztahu touhy, dotyku a tělesné paměti?
Většina hmatatelných odměn má smyslovou dimenzi, která se týká vizuálního vnímání nebo doteku. Tělesná paměť tak zde hraje zásadní roli. Součástí mezokortikolimbického systému, který zprostředkuje toužení, je i hipokampus, v jehož neurálních obvodech jsou uchovány paměťové stopy – nejen vizuální, ale třeba také taktilní vzpomínky. Opět se vracíme k simulaci a fantazii, kdy mysl je skutečně „vtělená“ a toužení je pak vnímané celým tělem.
S tím souvisí moje domněnka, že umělecká díla dokážou stimulovat tuto tělesnou paměť a tělesné prožitky. To samozřejmě souvisí s tématem empatie a zároveň s tělesností. Důležitá je zde materialita uměleckého díla. Svým studentům říkám, že na sochy je třeba sahat (když se nikdo nedívá) a ohmatat si je (s rizikem, že je někdo bude považovat za úchylné). To platí především u erotických nebo kvazierotických zobrazení, jako jsou např. díla Berniniho nebo Canovy. Jejich genialita spočívá ve vyvážení chladnosti mramoru, který současně sugeruje měkkost kůže a okamžitě rozehrává naší imaginaci. A to je přesně okamžik, kdy umělecké dílo dokáže aktivovat touhu, i když je to touha zcela efemérní.
Před dvěma lety jste přednášel na téma Umělecké dílo jako sexuální stimul. Medium, materialita, touha. Jakým způsobem se touha do uměleckého díla dostává?
Schopnost povzbudit touhu je to, co odlišuje výtvarné umění od pornografie. Pornografie je spouštěčem, který má vést k rychlému uspokojení. Oproti tomu erotické umění může být „pomalým“ mentálním stimulem, který je mnohadimenzionální, kdy je odměnou samotný proces probuzení a stupňování erotické touhy.
Můžeme vůbec označit některé obrazy za obrazy touhy?
Nemyslím si, že bychom mohli dát jasně prst na obrazy, které zachycují touhu. Touha není emoce, ale spíše motivační mentální stav organismu, který může mít pozitivní i negativní emocionální valence. Na rozdíl od emocí je hůře zachytitelná obrazem, a pokud ano, pak má tendenci ke kýčovitosti. Jistě, můžeme si říct, že člověk na obraze touží, ale literatura má v tomto ohledu větší výhodu. Tedy téma zachycení touhy ve výtvarném umění není příliš silné a spíše nám protéká mezi prsty.
A je nějaký obraz, který by na vás jako diváka opravdu zapůsobil?
Takových je mnoho. Jedním z nich je obraz Domenica Ghirlandaia Francesco Sassetti se svým synem Teodorem (1488) v Metropolitním muzeu v New Yorku. Pokaždé, když jsem v New Yorku, tak se na něj běžím podívat. Zachycuje neproniknutelně se tvářícího muže v karmínovém rouchu, na kterého z profilu hledí jeho syn. Ten pohled je neuvěřitelný. Pohled toho dítěte můžeme popsat různým způsobem, i tím, že se dívá na svého otce s touhou (aby se mu přiblížil?, nebo aby mu otec věnoval víc pozornosti?). Samozřejmě je zde i řada jiných emocí. Touha se dá s trochou dobré vůle projektovat do řady obrazů, ale myslím, že jen o málokterých by bylo přesné říct, že jejich zamýšleným námětem je touha. Zajímavějším než zobrazení touhy je, myslím, zkoumání okolností a způsobů, skrze něž v nás obrazy mohou touhu vzbuzovat.
Podle mě je touha jedním z klíčových obecných důvodů existence umění. To, že je umělecké dílo schopné aktivovat emoce a touhu jakožto mentální stav sám pro sebe.
Objevuje se téma touhy i v současném umění?
Jak už jsem řekl, do řady současných děl je možné touhu projektovat nebo si říct, že jsou také o touze. Přesto si nemyslím, že by touha v současném umění figurovala jako jednoznačné téma. A nenapadá mě konkrétně nějaké dílo nebo umělec, který by se jím zabýval. Stále si myslím, že ve vztahu k výtvarnému umění je mnohem nosnější a bohatší pole tázání problém toho, jak může umělecké dílo touhu vzbuzovat.
Jádro zájmu současného umění je často mimo subjektivní prožitek. Posouvá se více k angažovanosti a všímá si současných společenských otázek, ať je to ekologie, politika nebo genderová rovnost.
To máte pravdu. 90 % současného umění řeší angažované problémy a touha je pro ně maximálně zajímavá v rámci nějakých politicko-sociálních souřadnic. Napadá mě, že v závěrečné části knihy Trauma, tíseň, extáze, prázdnota. Formule afektu a patosu 1900–2018 (2018) píšu o dvojici současných figurálních malířů, Adi Rosenblumové a Markusi Muntean (vystupují spolu jako Muntean/Rosenblum). Jedna poloha jejich práce jsou takové malé akvarely a kvaše, které zachycují existenciální stavy současného člověka. Mě silně oslovuje pozorovat lidi v podobných stavech nudy, neschopnosti navázat kontakt, takového mimochodného bytí vedle sebe. V tom je široké spektrum současných emocí a touha tam jistě také figuruje.
Jinak vnímám poměrně negativně pocit, že umění musí zákonitě něco řešit a mít explicitní společenský, politický a aktivistický zájem. A pokud se do díla dostanou emocionální nebo niterné aspekty, tak jsou často převedené do tohoto současného kulturního kódování.
Na závěr bych se vrátila k tématu nenaplněné touhy i v souvislosti se současnou celosvětovou situací.
Samozřejmě se dostáváme k tomu, o čem už jsme mluvili. Můj kamarád psychiatr Jiří Horáček, zástupce ředitele Národního ústavu duševního zdraví, říká, že spousta psychického utrpení vzniká z důvodu, že nejsme schopni přijímat věci tak, jak jsou, že toužíme, aby byly tak, jak my chceme. To je určitě pravda, ostatně rovnítko mezi touhu a trápení položil už buddhismus.
Druhá strana mince, která zůstává nevyslovená, je ovšem fakt, že kdybychom akceptovali, jak věci kolem nás jsou, a neměli touhu je měnit, tak ještě sedíme někde na stromě. Toužení nebo nespokojenost s tím, jak věci jsou, je na jednu stranu zdrojem obrovského utrpení a na druhou motorem, který nás žene začít něco dělat. Nedokážeme dopředu říct, zda dojdeme naplnění. Zda nás naše touha dovede k vytouženému cíli.
Touha – a rozhodně nikoliv jen touha sexuální – se dá považovat za nějakou formu energie, podnět, který stimuluje naše jednání. Sám na sobě pociťuji, jak se během života proměňuje. Před třiceti lety jsem byl schopný ještě v devět večer sednout k počítači a pracovat dlouho do noci, protože jsem toužil něco světového napsat. Dnes už u mě ve stejnou hodinu převažuje touha otevřít si láhev vína a odpočívat… Ať se projevuje tak či onak, není člověka, kterého by se touha nedotýkala.
Ladislav Kesner
Český historik a teoretik umění se narodil v roce 1961. Vystudoval sinologii na Univerzitě Karlově v Praze (1984). Následně získal dva doktoráty z oboru dějin umění na Univerzitě Karlově v Praze (1985) a Masarykově univerzitě v Brně (2004). Za podpory Fulbrightova stipendia strávil rok na University of California v Berkeley. Později pracoval ve Freer and Sackler Gallery, přednášel na University of Chicago a Humboldtově univerzitě. Pracoval jako kurátor sbírky čínského umění v Národní galerii v Praze, kterou několik let vedl. Souběžně se věnoval pedagogické činnosti. V současnosti přednáší dějiny umění a teorii umění na Semináři dějin umění FF MU v Brně. Vedle toho působí v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, kde vede výzkumnou skupinu Obraz, mysl, mozek. Ve své vědecké práci se dlouhodobě zabývá teorií umění a obrazu, vnímáním obrazů a jejich psychologickými účinky, stejně jako empirickým zkoumáním působení obrazů s využitím neurozobrazivých metod. Je autorem řady vědeckých publikací, studií a výstav, z nichž výběrem lze uvést: Muzeum umění v digitální době. Vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti (2000), Obrazy mysli – mysl v obrazech (2011) nebo Trauma, tíseň, extáze, prázdnota: Formule afektu a patosu 1900–2018 (2018).
