Znovu se ocitám v krajině za městem, uprostřed slunce a bezmeznosti. Je konec února, ale cosi tu narůstá a bují, cosi visí ve vzduchu. Světem procházejí vlny hmatatelného neklidu, země se chvěje v napjatém očekávání, doutná. Z pole na pole přelétají divoké husy. Vyplašený zajíc se zastavuje v úprku a zaraženě sleduje, co se bude dít. Na pastvině v dálce odpočívají koně, černí a skuteční. Nechci, aby mi unikla jediná vteřina, jediná strofa, jediný takt. Jsem tu, abych byl součástí; abych pučel, rozkvétal, zaplétal se, vibroval. Jsem tu, abych dosvědčil, jak se krajina probouzí do dalšího zeleného světa; jak se rozlévá a rozpouští, sviští a pění. Jak z holých polí srší příští hojnost, příští žeň. Jak z holých větví tryskají trnkové květy, hlohové květy, třešňové květy. Jak vykvétají jívy a kolem jehněd se slétají včely z okolí. Jak čmeláčí matky hledají vhodnou myší noru, kde založí novou kolonii, nové rojení. Ulehám do vlhké trávy a cítím, že půda už je změklá, že se pohybuje, roztéká, a představuji si, jak mě říční proud unáší na uvolněné kře. Odevzdávám srdce oblakům, které jsou a nejsou. Odevzdávám srdce zemi, která byla a bude a přetrvá. A kolem to žije. A kolem to šumí. Pavouci kmitají v sušině. Lovící káně se nechává vynášet proudem teplého vlnění, teplého sykotu a vyhlíží hraboše, jejichž klikaté cestičky protínají vodorovné pastviny. Celý svět tvoří stopy života, stopy dotýkání. Hranice neexistují; roční doby se prorůstají, nádech a výdech se prorůstají. Čeho se dotknu, to pohltí plameny, tiché burácení. Na haldě starého betonu a rozlámaných bobrovek svítá podběl. Krajinou protahují hejna špačků imitujících žáby. Dýchám zhluboka. Nasávám ten dlouhý a kypící rozmach, to rozpínání. Naboso brouzdám po písčitém břehu rybníka, nahmatávám střepy škeblí. Voda je opět volná. Plná ohně. Opět k nezastavení.
*
Ilustrační foto: Jiří Thýn, ze souboru Zahrada, barevná fotografie (do černobílé verze převedeno s laskavým svolením autora)
