„Pojď si dát pikadora,“ vyzvala mne Jitka Bosáková při jakési zastávce na benzínce na jedné z našich četných služebních cest. A tak jsem poprvé zaznamenala výraz pikador a byla jsem zvědavá, co to vlastně je. Už jsem si zvykla, že když řekla „Přijedu dýl“, znamená to, že přijede později. Že klubalky jsou kramle a cmunda trynčky. Ano, zdá se, že nic nemůže být vzdálenějšího než České Budějovice (kde by chtěl žít každý) a Ostrava (kde žiji já, a to moc ráda). Zpátky však k pikadoru. Tehdy jsem se o specifickém názvu pro párek v rohlíku toho ještě moc nedozvěděla, ale za těch dvacet let, co nás s Jitkou spojily pracovní i přátelské vztahy, došlo i na soukromé záležitosti. A k nim patří také pikador.
Vážně název pikador vymyslel tvůj otec Václav Masopust?
Nejen název. Díky němu se v roce 1972 poprvé objevil párek v rohlíku v tehdejším Československu, a to právě v Budějovicích. Dnes bychom řekli, že to byl první street food.
A to se jen tak doma díval z okna a napadlo ho to?
Kdepak. Byli s manželkou Věrou na dovolené s Čedokem po Španělsku a v Madridu uviděl prodavače, jenž stál u malého ‚forichtungu‘ s šesti bodly, která zahřívala rohlíky. Do každého pak dal teplý párek namočený do hořčice. Jako řezníka-uzenáře to otce zaujalo a místo památek si nafotil základ pro budoucí pikador.
Španělsko, pikadoři – odtud tedy název?
Ano. Navštívili i koridu, kde viděli zápasníky s kopím. Asociace byla zřejmá. Po návratu domů se snažil najít spojence na konstrukci a výrobu zařízení. Podle manželky Věry to byl technický náměstek Potravin pan Zeiml, jenž otce spojil s někým v Jihokovu. Ředitel Jihočeských pekáren pan Kolář zase nechal vyrobit speciálně větší rohlíky, aby se při napíchnutí netrhaly. Celá realizace byla tak trochu jak hláška v seriálu na Netflixu Černá listina – znal chlápka, co znal chlápka.
Ty si tyto detaily osobně pamatuješ?
Jen zčásti. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct a mé zájmy byly zcela jiné. Ovšem jako většina členů rodiny jsem musela při konání Země živitelky, kde měly Potraviny stánky, každý konec prázdnin věnovat několik hodin denně odkrajování špiček rohlíků, aby to na výstavišti svištělo. Byla jsem ráda, když začal školní rok a já mohla odjet do Tábora na internát. Otec si ale většinu svého života vedl deník, kde přesně souvislosti vzniku pikadora popisuje. Omlouvám se za životnou koncovku, ale jinak to u nás v Budějcích neřekneme.
Párek v rohlíku je tedy všude v republice doma, ale narozen jako pikador v Českých Budějovicích. Proč ne všude pikador?
Mohu se jen domnívat. Otec měl snahu o nějaký výraznější zápis, dokonce i patent, výsledkem ale byla pouze tisícovka za zlepšovací návrh. Poměrně brzy po jihočeské oblibě se začal tento fast food prodávat v Praze na Staroměstském náměstí již jako párek v rohlíku. Buď Pražáci potřebovali otrocký popis, což je humor, nebo se jistili, co kdyby náhodou se z originálního názvu musel platit třeba halíř z kusu. Panečku, to bychom měli v chýši veselo!
Vzpomínám si, že jsi mi jednou v Českých Budějovicích ukazovala prodejnu blízko Masných krámů, kde tvůj otec pracoval. A jistě i tam pikador prodával.
Ano. V Krajinské ulici byla prodejna Maso-uzeniny a pikador se tam prodával vůbec poprvé na podzim 1972 za dvě koruny čtyřicet. Respektive ve vedlejším vchodě nechal upravit místnosti na bufet U Zlatého lva. Dnes je tam prodejna s typicky jihočeským názvem Číhalovo lišovské uzeniny. A z původní prodejny je veganská restaurace – to se otec určitě v hrobě ve Svatém Janu nad Malší obrací.
Takže za dva roky může město slavit padesát let pikadoru! Kdyby se párek v rohlíku zrodil u nás v Ostravě, nějaká recesistická skupina by s velkou pravděpodobností happening uspořádala. S třemi vykřičníky.
To je sice možné, my ale zase mluvíme obvykle slušně. Promiň. My na jihu moc na nějaké hopsahejsa nejsme – vše pěkně uvážlivě, tradičně a skromně. Loni na konci léta jsme si udělali rodinný zahradní sedánek u příležitosti stého výročí narození otce, kde jsme si dělali pikadora samozřejmě jen a pouze s vídeňskými párky a hořčicí. Kečup a všelijaké napodobeniny párků by znamenaly další obraty ve Svatém Janu.
Dívala jsem se na google, kde se objevuje, pro mne až překvapivě, hodně odkazů na váš pikador.
Když náš syn před lety sepsal a umístil kešku s přepsanou částí deníku o vzniku pikadora, začali se rojit ‚mudroňové‘ na různých webech i v televizních pořadech. Až na jedinou výjimku se autoři tvářili, že mají originál deníku v ruce a ‚badatelskou‘ prací objevili Ameriku. V naprosté většině nikdo nekontaktoval dosud žijící manželku Věru, ani mne či mého bratra, kteří se také těšíme pevnému zdraví. Až nyní Jiří Ptáček. A za to mu budiž dík. Nikoli kvůli mému otci, jenž mimo jiné v roce 1959 uváděl do provozu i první samoobsluhu Maso-uzenin v Budějovicích a celém Jihočeském kraji, ani kvůli naší gastro jedinečnosti, ale že navrací žurnalistice její podstatu. Hledat a nacházet opravdové zdroje a nespokojit se pouze s přepisováním přepsaného. To je však jiný příběh, kterému ty jako má kolegyně v regionálním vydavatelství jistě rozumíš.
Rozumím. A teď si spolu půjdeme koupit pikadora.
Jitka Bosáková se narodila v roce 1955 v Českých Budějovicích. Vystudovala Střední ekonomickou školu, obor cizojazyčná korespondence, v Táboře a Fakultu žurnalistiky UK v Praze. Čtyřicet let pracovala v regionálním tisku a jeho vydavatelství. Od roku 1999 jako výkonná ředitelka a místopředsedkyně představenstva Vltava-Labe-Press, a.s., od roku 2011 do 2014 jako jeho generální ředitelka a předsedkyně představenstva. Žije v Českých Budějovicích. O osvěžování jídelníčku dle receptur Václava Masopusta se stará její manžel Jiří Bosák, o přepsání deníku do datové podoby, kde se mj. pojednává i o vzniku pikadoru, se postaral jejich syn Michal.
Foto: archiv Jitky a Michala Bosákových
