Psychologie touhy?

Popsat a vymezit „touhu“ je pro moderní psychologii celkem oříšek. Proč? Může za to asi hlavně ona široká významová, kontextová a mnohaoborová báze, která s různými podobami touhy a toužení souvisí.

Ale abychom to hned nevzdávali: Touha (desire) je podle W. Wundta směrem myšlení a snažení, který je zacílený na určitou líbivou budoucnost, přičemž od jednoduchého přání se liší podmíněností minulými, často zbytnělými představami (takže toužím po něčem, co jsem někde viděl/poznal, a je to až nadměrně silné). Jak zmiňují další teoretici, klíčovým prvkem je při toužení především naše aktivita nebo pasivita. Pro „aktivní touhu“, směřující k určité akci, je důležité, aby se touha spojila ještě s vírou nebo přesvědčením (belief) – tedy s postojem vycházejícím z předpokladu, že určitý soubor informací je pravdivý a správný. Bez vědomí pravdy a oprávněnosti je tedy těžké naplnění touhy (cíle) dosáhnout.

Aby toho nebylo málo, psychopatologie k tématice toužení, potřeb a následných úzkostí přidává celou plejádu duševních poruch – třeba posedlost u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD), kdy se nemůžete zbavit vtíravých myšlenek (na něco či někoho) a/nebo máte silné puzení dělat a opakovat určitou činnost (třeba kontrolovat telefon). Najít rozumnou mez ale může být někdy těžké, protože třeba ve fázích tzv. akutní zamilovanosti (romantické lásky) je prožívání a chování vzorci OCD po čertech podobné. A pro doplnění bychom měli zmínit i to, že ani psychopatologie se na touhu nedívá vždycky špatně a že touha je někdy vyloženě žádoucí. A proto jsou například nedostatek nebo ztráta sexuální touhy (žádostivosti) patologické jakbysmet. 

Na touhu je však možné nahlížet i z jiných perspektiv, v jednodušší podobě třeba jako na potřebu (need), tedy prosté nutkání něco získat nebo se něčeho zbavit, nebo jako na motivaci (motivation), která je spojená s usměrňováním, udržováním a energetizací cílesměrného chování. V biologicky a klinicky orientovaných disciplínách se pak toužení často ztotožňuje s pojmem bažení (craving), tedy intenzivním a naléhavým puzením, spojeným například s touhou (znovu)pociťovat účinky určité substance nebo chování (např. droga nebo gambling). Takovéto toužení samozřejmě není úplně žádoucí – souvisí nejen se zhoršeným sebeovládáním, ale často i se sebedestruktivními následky.

Očividně je tedy potřeba umět s touhou hospodařit a vědět, kdy a jak dává smysl. Když to s ní přeženete, zavání to problémem. Když ji vůbec nemáte, je to to samé. A pokud ji neopřete o upřímné přesvědčení a oprávněnost, zůstane jen jakýmsi pasivním sentimentem. Proto se, dámy a pánové, tužte pokud možno s citem a s rozumem!

Foto: Nika Brunová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.