Text: Jan Bruna
Nacistický příběh stavěl mimo jiného na motivu jinakosti „Židů“. Důsledkem byla postupná přísná segregace, která vyústila v bezprecedentní genocidu, která se pochopitelně nevyhnula ani Budějcím. Reakcí na smrt však bývá život. A tak si mladí „neárijci“ vybudovali plovárnu a založili vlastní časopis s titulem Klepy. Jejich příběh je tím, který zůstal.
V létě 1940 nebyly životní podmínky rodin označovaných jako „židovské“ dobré ani v Budějcích ani ve zbytku země. Norimberské zákony platily už asi rok a postupně odebíraly lidem výsady, které nikdo nikdy za výsady nepovažoval. „Židé“ už tou dobou nakupovali jen ve vyhrazených hodinách, za menší počet potravinových lístků, nemohli mezi ostatní Budějčáky do divadla, kin, parků a na koupaliště a jejich právní postavení se dobře promyšleným postupným šikanováním propadalo.
„Židovští“ kluci a holky, kterým bylo osmnáct, měli však tou dobou jiný zájem. Na začátku léta jim sedlák Voříšek dovolil scházet se na své louce u Vltavy, pod železničním mostem severně za městem. Nejprve mu za krajíc chleba se sádlem pomáhali na statku a později na louce židovská náboženská obec zařídila plovárnu a pro několik desítek holek a kluků se toto místo stalo tím nejdůležitějším ve vesmíru.
V radosti, že uprostřed všeobecného bláznění mohou žít tak svobodně, jak si každý mladý člověk zaslouží, se návštěvníci snažili neztratit z léta ani hodinu. Kdo mohl, běžel na plóvu hned po práci nebo po škole a zůstal, dokud ho plavčík Kohn v sedm hodin nevyhodil. Myslím, že zavírací hodina se spíš přetahovala. Pan Kohn byl sice podle všeho holohlavá obdoba Miče Bjůkenena, ale jeho autoritě hned zkraje ublížil objev, že neumí plavat.
Ve světě, který jim nic dobrého nepřál, hlídáni plavčíkem neplavcem, vznikla parta, která věděla, že v osmnácti se kterékoliv odpoledne může stát cokoliv. Na plovárně se hrál fotbal (tehdy football), volejbal (tehdy wolleyball) a na fanty (tehdy na fanty). Při prvních dvou zmíněných hrách padaly často do Vltavy míče, při té třetí, jestli jsem to správně pochopil, tu a tam podprda. Všechny zábavy se postupně institucionalizovaly, takže ve fotbale a volejbale se začaly pořádat turnaje a fotbalová soupiska se probírala tak vášnivě, že se s tím v Budějcích nepřestalo dodneška. Z kamarádství se stávaly lásky a z lásek často kamarádství či manželství nebo nějaká divná forma vztahového uspořádání, z níž by asi i dnešní fanoušky polyamorie bolela hlava. No a jak víme, tam, kde jsou vztahové problémy, tam je potřeba sociální síť.
Facebook z židovské plovárny
Facebook se v roce 1940 jmenoval Klepy z židovského koupaliště, byl to papírový časopis a dělal přesně to, co od sociálních sítí vyžadujeme. V jednom výtisku se člověk dozvěděl, kdo s kým chodí, kdo s kým nechodí a měl by a kdo s kým chodí a neměl by. To udělalo z Klepů během jednoho odpoledne unicorn start-up se spoustou followerů a redakcí, která ve dne pekla kremrole a instalovala umyvadla a po nocích vyráběla social media content. Content sestával zprvu jen ze společenských drbů, ale polichocen úspěchem prvního čísla, stanovil šéfredaktor Ruda Stadler celkem přísnou redakční morálku a třítýdenní periodicitu a už se to nedalo zastavit: selfíčka, vtipy, motivační citáty, obrázky pejsků, dokonce přibyla vložená stránka, na níž každý přečtené číslo olajkoval.
Většinu obsahu prvních čísel tvořily čtenářské básně, jež tematizovaly skutečnost, že na plovárně je to bezva a teď se tam dá chodit, protože je teplo, což brzo nepůjde, protože bude zima. Když se přidal Ruda Ullmann a postnul básničku o tom, jak se na plóvě hraje football, ztratila redakce trpělivost, všechny up-and-coming básníky poslala do háje a doporučila příklon k próze.
Ruda Ullmann bydlel v našem domě. O jeho tatínkovi, obchodníku Jindřichovi a mamince Anně nevíme skoro nic, ale Rudovo charisma je cítit přes stránky Klepů až dodnes. Ruda neboli Uli byl fotbalovou a atletickou hvězdou své generace a podle cudných zmínek v časopise si věděl rady i s tím sundaváním podprsenek. Jako redakční člen si vysloužil překvapenou pochvalu šéfredaktora za článek o historii kopané, který zůstal jedním z nejlepších textů, které v Klepech vyšly. Jeho sportovní poezie už se asi nerozvíjela, ale zmíněná báseň stačí k tomu, aby jej literární věda zařadila k velikánům žánru „dementní verše inspirované ušlechtilými pohnutkami“, hned vedle pradědečka Bazzanelly a jeho poémě o obsazené Kleti, o níž Vám napíšu snad někdy příště.
Z okénka vlaku
Léto skončilo a holky a kluci z plovárny na ně ještě několik měsíců vzpomínali, jako by nemohli uvěřit, kolik normálního života si na nenormální době vydobyli. Klepy vycházely dál tempem nové číslo každé tři neděle a chvilkově se zapletly s velkými dějinami, když se šéfredaktor Stadler věnoval tématu du jeur, zda je sionismus pro české Židy lepší program než zůstat v Československu náboženskou menšinou s českou identitou. Téma však bylo čtenáři odmítnuto jako pro časopis nepatřičné.
Dvacáté číslo Klepů vyšlo 21. září 1941 ve slavnostní úpravě. Zřejmě se jednalo o metu, jakýsi dílčí cíl, protože celou redakci zlobila poznámka čtenářky, která po třetím čísle napsala, že to dvacáté už bude jistě lepší. Šéfredaktor vyhlásil publikační pauzu, oženil se a předal časopis nové partě influencerů. Ti vydali dvě další ambiciózní čísla a časopis bez ohlášení ukončili. Asi to souviselo s povinností odevzdat po lyžích, kolech a dalším majetku nově i foťáky a psací stroje. V čtenářských komentářích k předposlednímu číslu je ještě pobídka: „Pokračujte dál, třeba ručně!“
Tou dobou už se z protektorátu začali ztrácet lidé. Asi za půl roku, v úterý, oslavil Uli jednadvacáté narozeniny a v pátek seděl se svými rodiči a kamarády ve vlaku. Kdyby byl vlak před Severní zastávkou uhnul na Plzeň, viděli by cestující v ranním šeru pod sebou dosud prázdnou jarní plovárnu. Jenže vlak neuhnul…
