Text: Michaela Pixová
Foto: Lenka Pužmanová
České Budějovice jsou místem, které sugeruje představu, že velké problémy jsou někde jinde. To však pravděpodobně nikdy nebyla a dnes rozhodně není pravda. Velké dějiny se naší kotlině nevyhýbají. Nevyměníme-li dosud vládnoucí ideologii růstu za maximu péče, zahyneme tak, jako zahyne naše prostředí.
Žádné jiné místo neprovázelo zvraty mého života tolik, jako rodné jižní Čechy. V tomto nejkrásnějším koutu světa se v mém raném dětství začal utvářet můj vztah k přírodě. Skautské výpravy do Novohradek a pošumaví nebo cesty na chalupu v Rožmberku nad Vltavou, kde k mým oblíbeným činnostem patřilo sbírání lučních květin. Vybavuji si cvrkot kobylek a jiného hmyzu v houfech prchajícího před mými kroky rozkvetlou loukou. Na chatě u Dívčího kamene jsme pro změnu vyráželi na výpravy lesem s dědou mykologem a motýlkářem. V mé paměti je navždy vyrytá vzpomínka na to, jak děda uprostřed chatové osady bránil před kosami chatařů kvetoucí bodláky, které byly zdrojem obživy velkého množství pestrobarevných motýlů.
V jižních Čechách se v 90. létech utvářel také můj vztah ke kapitalismu a tržní společnosti. Jako malá holka jsem uvěřila, že všichni budeme bohatí, budeme mít krásné domy a budeme jezdit na čím dál tím exotičtější dovolené. Supermarkety rašící na periferii a auta jako symboly svobody a blahobytu začaly definovat veškerý rozvoj Českých Budějovic. „Konečně jako na Západě“, radoval se kde kdo. Do toho přišel internet a první mobily. Báječné vyhlídky na budoucnost kalily snad jen Nostradamovy katastrofální predikce pro 3. tisíciletí, o kterých jsme se spolužačkou četly někde v kvintě na Biskupáku. Moc jsme tomu tenkrát nerozuměly a nevěděly, co si pod tím představit.
Když pak 11. září v roce 2001, těsně před mým nástupem na vejšku v Praze, došlo k teroristickému útoku na dvojčata v New Yorku, napadlo mě, jestli nejde právě o naplnění Nostradamovy předpovědi. Bylo to poprvé, kdy něco otřáslo mými představami o nekonečném míru a blahobytu západního společenství. Konec dějin v liberální demokracii, v nějž jsem podobně jako Francis Fukuyama naivně věřila, se opět nekonal.
V průběhu dvou dekád strávených mimo medem a mlékem oplývající českobudějovickou pánev jsem dospěla do bodu, ve kterém útok na dvojčata zpětně hodnotím jako symbolický mezník v mém tehdejším procitání z provinční dětinskosti, ale také jako jeden z prvních na povrch vyhřezlých významnějších problémů našeho globalizovaného světa. V plamenech sevřené hroutící se mrakodrapy jako by byly spektakulárním projevem Země tavící se v tlakovém hrnci antropocénu, do ruda rozpáleného ekonomickým růstem, fosilními palivy a mezinárodním bojem o zdroje.
Pád železné opony, industrializace zemí třetího světa a technologický boom jádrových ekonomik probíhající pod taktovkou neoliberální doktríny nadnárodních finančních a tržních institucí naplno otevřel globální kohoutek peněžních, materiálních, energetických a informačních toků, které začaly plnit naše peněženky, žaludky i duše. Za cenu enormní devastace světových ekosystémů.
Post-socialismus, který hezká městečka bez těžkého průmyslu jako České Budějovice odměnil barevnými fasádami a podnikatelským barokem, ve skutečnosti neznamenal návrat k „nedeformované“ sociogeografické organizaci společnosti, jak se nám snažili namluvit albertovští profesoři geografie, nýbrž nás připojil k jiné, řádově vyšší a sofistikovanější deformaci celoplanetárního rozsahu. Byly to přitom právě dekády našich šťastných námluv s nadnárodním kapitálem a nadšeného dovozu všemožného zahraničního zboží, kdy se začala množit vědecká varování před globálními dopady lidské činnosti ohrožujícími samu existenci naší civilizace.
Lidstvo již překročilo pět planetárních mezí své bezpečné existence na Zemi. Zbývá necelých 8 let do vyčerpání uhlíkového rozpočtu, po němž vědci predikují nekontrolovatelné a nelineární změny světového klimatu. Úplné roztání Gronského ledovce je už jistou věcí a hladina světového oceánu se do konce století zvedne možná až o 2 metry. Od Sametové revoluce ve světě ubyly ¾ biomasy hmyzu a bude-li tento trend pokračovat, do konce století hmyz vyhyne úplně a spolu s ním zmizí i řada dalších živočišných a rostlinných druhů.
Ekokritika
Na předměstí Českých Budějovicích mezitím poklidně jezdí automatické sekačky anglického trávníku a ve volbách vyhrávají divní politici, kteří kdyby mohli, předělali by Malši a Vltavu na vyschlá koryta vhodná pro parkování. Pokaždé, když se do Budějovic vracím, mám pocit, jako bych se znovu a znovu ocitala na louce chatařů, kteří dědovi chtěli posekat motýli obsypané bodláky. Atmosféra maloměsta, které se nikdy nemuselo zaobírat velkými ekologickými a sociálními tématy, jako jsou kyselé deště, uhelné doly, zamořený vzduch, nebo nezaměstnanost, je dodnes prosycená étosem devadesátých let, během nichž se svítivě žluté nálepky Greenpeace proti Temelínu všem zdály leda tak pro smích.
Zkáza, kterou v součtu přináší globální kapitalismus a jeho důmyslný systém vykořisťování přírodních i lidských zdrojů, nikoho nezajímala tehdy, ani dnes. Co na tom, že z krajiny od roku 1982 ubylo 10 milionů ptáků, nebo že se z jihočeských rybníku v důsledku intenzifikace chovu kaprů staly toxické stoky? Důležité je přece mít Obi a Mercury, nebo jihočeské letiště s odlety do tureckých a řeckých destinací.
Díky dědovi a jeho intenzivnímu propojení s mimolidskými druhy, ale také díky letům stráveným studiem, vědeckým výzkumem a aktivismem, o který jinak člověk v poklidných jižních Čechách sotva zavadí, mi bylo umožněno prokouknout faleš a nebezpečnost duality člověk versus příroda. My všichni jsme totiž její součástí a tím, že se z ní mentálně vydělujeme svým pocitem nadřazenosti, nezranitelnosti a oprávněnosti ji neomezeně využívat, ohrožujeme základní pilíře životaschopnosti vlastního druhu. Naše schopnost intenzivně měnit svět kolem sebe ke svým vlastním potřebám byla naší evoluční výhodou, díky níž jsme se dostali na vrchol potravního řetězce. Nyní se však pro změnu stala naší pastí, neboť hrozí, že svou nenažraností nakonec schramstneme i piedestal, na němž spočíváme.
I proto se dnes stále intenzivněji hovoří o nutnosti využít evolučního potenciálu lidského druhu k přechodu od vykořisťování a destrukce směrem k péči a pomoci. Ostatně, nedávno jsme si během pandemie covidu-19 ověřili, že právě na ní stojí a padá celá společnost, zatímco bez nových mobilních aplikací, letecké dopravy a nových dálnic se snadno obejdeme. Pečovat lze přitom nejen o jiné lidi, ale také o krajinu, životní prostředí, mimolidské druhy, či světové klima a ekosystémové služby, jež poskytují třeba opylovači, o hydrologický cyklus, nerostné a jiné přírodní suroviny, ale také o biodiverzitu, na níž ekosystémy podporující život na Zemi stojí a s níž i padají.
O všem, co nás obklopuje, bychom měli začít uvažovat jako o propojeném světě, který sestává z veskrze podobných stavebních látek propojených společnou energií. Pokud si tuto energii jeden živočišný druh uzurpuje jen pro sebe, někde jinde chybí a celý systém se hroutí. Péči si proto můžeme představit jako přesměrování naší energie směrem k ostatním částem systému, než jsme my sami. Mám-li být více konkrétní, nabízí se celá řada každodenních činností, jimiž lze náš pečující vztah k okolnímu světu praktikovat. Přestaňme kupříkladu trávníky stříhat na golfáč a stříkat Roundupem, a ponechme prostor také pro útočiště živočichů a divoké druhy rostlin. Zkusme se věnovat pěstování zeleniny, sázení stromů, zadržování vody, nebo včelaření. Jde o spolehlivý návrat ke kořenům a k napojení se na přírodní cykly.
Přestaňme být lhostejní vůči tomu, odkud pochází naše potraviny, a dejme přednost těm lokálním, ideálně v bio kvalitě, a ještě lépe od místních drobných zemědělců, kteří na rozdíl od konvenčního zemědělství nedevastují půdu a netýrají zvířata ve velkochovech. Lze se kupříkladu zapojit do komunitou podporovaného zemědělství, tzv. KPZ. V Budějovicích to lze. Omezme dále konzumaci masa – právě živočišná výroba totiž patří k jedněm z nejdestruktivnějších a nejkrutějších forem devastace životního prostředí. A v neposlední řadě neplýtvejme a kompostujme. Už nestačí jen recyklovat. Inspirujme se v životním stylu minimalismu, či zero waste – tedy v minimalizaci odpadu. Nakupujme z druhé ruky, opravujme, co se rozbilo, a snažme se věcem, které už nepotřebujeme, vdechnout nový život nebo je poslat dál.
Nenakupujme rychlou módu ani jiné nekvalitní krámy vyrobené v zemích s nulovou regulací dětské práce, ochrany životního prostředí a lidských práv. Ekologizujme své domácnosti přechodem na efektivní, úsporné a bezemisní zdroje – nainstalujme tepelná čerpadla, fotovoltaiku, solární ohřev vody, a pořádně své domy zatepleme. Pro dopravu se snažme co nejvíce využívat prostředky veřejné či bezemisní. Omezme radikálně létání. Staňme se místními aktivisty a chraňme své okolí před nepříznivými zásahy. Třeba právě před nadměrným sečením trávníků, zbytečným kácením nebo výstavbou dalšího supermarketu. A tak dále, výčet by mohl pokračovat.
Péče o životní prostředí se na první pohled může jevit jako vyčerpávající seznam plný otravných omezení. Záleží ovšem jakou perspektivou se člověk na péči dívá. Podobně jako jsme kdysi byli okouzlení blahobytem Západu, nás nyni může inspirovat obrat tamních společností k post-materialismu, k jehož základním pilířům patří poznání, že pečováním o svět kolem sebe pečujeme především sami o sebe. Uvědomujeme si tak své místo v něm, a získáváme pocit smysluplnosti, užitečnosti, prožitek přítomného okamžiku, skutečných hodnot a vděku za to, že vůbec jsme. Pocit, že děláme něco pro život, nikoliv pro jeho konec. A to rozhodně není málo.
Michaela Pixová je kritická sociální geografka, vysokoškolská pedagožka, aktivistka a publicistka.
