Text: Zdeněk Brdek
Foto: denpoezie.cz, ČT Art
Marcela Linhartová (* 1980) vystudovala učitelství češtiny a výtvarné výchovy na Jihočeské univerzitě, v současné době pak pracuje v Českých Budějovicích jako učitelka češtiny pro cizince. Kromě toho píše poezii, prozatím vydala tři básnické sbírky (Bylas u toho…, 2006; Zpívat bláznům, 2009; Vyjměte kost, 2021). Povídali jsme si o jejích studentech, o tom, jak k výuce přistupuje, a o plném prožívání řeči.
Kdo se chce vlastně učit česky? Co je to za lidi a jakou mají motivaci?
Do naší školy přicházejí lidé v průměrném věkovém rozmezí 15 až 20 let, někteří jsou ale i starší, (výjimkou jsou maminky nad 40 let) převážně z Ukrajiny, Kazachstánu, jedna studentka je z Moldavska (do loňského školního roku jsme měli také Rusy). Většinou se jedná o studenty, kteří ukončili střední školu a u nás se v rámci jazykového kurzu připravují na certifikovanou zkoušku z češtiny, po jejímž složení mohou nastoupit na některou z českých univerzit.
Je to ale také velmi individuální, a právě tento rok trochu jiné vzhledem k situaci na Ukrajině. Někteří ještě dokončují studium ve své zemi online a zároveň chodí k nám. Většina studentů nastoupí na univerzitu, ale ti starší už mají ukončené vysokoškolské vzdělání ve své zemi a u nás se musí naučit česky a složit aprobační zkoušky (lékaři), aby se v Česku mohli věnovat své profesi. Do té doby navštěvují náš kurz a dělají manuální práci.
Vše, co jsem zmínila, souvisí s motivací našich studentů. Ta byla dříve jednotnější, teď se právě vlivem výše zmíněných faktorů může lišit, ale vesměs všichni studující se opravdu chtějí naučit český jazyk dobře, aby se uplatnili v tom, co je baví a zajímá. Jsou cílevědomí, uvědomují si, proč jsou tady a jdou za svým cílem, aby mohli dál studovat, získat diplom a uplatnit se ve svém oboru. Česká republika je pro ně prestižní zemí, v níž vidí zázemí pro budoucnost svou i své rodiny. České Budějovice je pro některé z nich malé, ale hezké a útulné město.
Jak k výuce přistupuješ? Na co kladeš důraz, jaká je tvá metoda?
Kurz je velmi intenzivní – studenti začínají v polovině září a už koncem dubna skládají zkoušky B1, B2 (zřídka C1) nebo SJZZ. Jde o naprosto jinou metodiku, než jaká se uplatňuje při výuce českých studentů. Běžně má každá skupina pět vyučovacích hodin denně, které se skládají z gramatické a konverzační části, a v druhém semestru jim přibyde také příprava na certifikovanou zkoušku z češtiny pro cizince, což jsou modelové varianty zkoušky z Univerzity Karlovy. Tu nakonec naostro skládají v Praze nebo u nás, podle toho, jakou jazykovou úroveň chtějí nebo potřebují dosáhnout vzhledem ke zvolené fakultě a vlastním ambicím.
Na škole učím všechny skupiny od počátku do konce. Mluvím na ně jenom česky. Vycházím z daného plánu, z učebnic, které používáme, a ze skript, které jsem pro naši školu napsala. Výuku pak doplňuji dalšími svými materiály, které ráda vytvářím. Baví mě to.
Obecně mám ráda souvislosti a kontext, což se projevuje i v mém přístupu k výuce. Propojuji jedno s druhým v logických návaznostech, všímám si reakcí studentů, jejich potřeb. Mám vždy nějakou rámcovou představu, ale nechávám prostor pro nečekané a spontánní, takové otevřené okno pro flexibilní přizpůsobení se tomu, co může vzejít z jejich strany nebo přirozeně vyplyne ze situace na lekci. To může být podmíněno věkem, příchodem nového studenta do skupiny, individuálním tempem, náročností probírané látky, konkrétním tématem a jeho rozsahem, něčí zkušeností či momentální atmosférou jako reakcí na jakoukoli změnu (to se zvlášť ukázalo jako užitečné nejen v období počátku invaze Ruska na Ukrajinu), a v neposlední řadě například skupinovou diskuzí, díky níž se studenti učí formulovat své názory, myšlenky a pocity v českém jazyce.
Snažím se tedy, aby vše bylo vyvážené, nemohu říct, že bych kladla důraz na jedno z toho všeho. I ti, kteří zkoušku na takové úrovni dělat nepotřebují, píšou testy, které průběžně ověřují nabyté znalosti a trénují poslech nebo čtení textů s porozuměním. Nechávám je vést dialogy, přičemž sleduji jejich vyjadřovací schopnosti, rozsah slovní zásoby, ale i fonetickou stránku řeči. A v psaní se zase ukáže, jak dokážou propojit vše získané – všímám si stylistické stránky, gramatiky i pravopisu. Nelze oddělit jedno od druhého.
Pokud to jen trochu lze, věnuji se jim jednotlivě. To je v početnějších skupinách (14–18 studentů) obtížnější, ale pokud skloubím samostatnou práci s individuálními konzultacemi, je to reálné a velmi přínosné. Každý student je trochu jiný, má jiné cíle, jiné nároky na sebe (v případě těch nejmladších hrají roli i vlivy nebo představy rodičů), každý má slabiny v jiné stránce jazyka, a tak se snažím být konkrétní a nezobecňovat.
Za neméně důležitou složku výukového procesu považuji sebereflexi k jejich výsledkům a posunům, vedu je k sebereflexi jejich vlastních chyb. I já reaguji na vše, co řeknou nebo napíšou, což berou pozitivně, sami si o opravy říkají, oceňují to. Nakonec je to také moje sebereflexe, kterou považuji za neoddělitelnou součást nejen tohoto povolání, ale jakékoli práce s lidmi.
Sama píšeš básně, jazyk je tedy prostorem, který prožíváš velmi intenzivně. Je pro tebe z tohoto pohledu nějak inspirativní to, že můžeš zblízka pozorovat, jak se s češtinou vypořádávají nerodilí mluvčí?
Určitě, tato práce je těsně spjata s tím, čemu se věnuji, přesněji řečeno, ráda bych se víc věnovala ve volném čase. Taková ta tendence vyjadřovat se co nejpřesněji v básních proniká jistě i do výuky. A pak je to nápaditost, spontánnost a jakési sahání „za“. Mám ráda přesah, to je pro obojí společné. Když jsou studenti ve fázi, kdy už dobře rozumějí, předkládám jim širší nebo metaforické významy slov. Mnozí k tomu směřují i sami, kdy se ptají a chtějí vědět víc a jít dál.
Baví mě posouvání významů slov a pro ně je to přínosné, nejen ke zkoušce, kde se po nich tyto věci vyžadují, ale i pro praktický život, když budou v Čechách žít a budou se setkávat s běžnou mluvou, různými frázemi a ustálenými spojeními. Také porozumění a užití humoru je známkou vyššího levelu v cizím jazyce. Někteří studenti mají tvůrčí nadání, tak je motivuji, aby zkusili psát i v češtině. Vždycky mě moc potěší, když se jim podaří napsat myšlenkově hluboký nebo vtipný text, když vidím, jak dokážou využít fantazii a snaží se své představy formulovat co nejvýstižněji volbou co nejvhodnějších výrazů tak, že není patrné, psal-li to Čech, nebo cizinec.
Co bývá pro cizince na češtině nejtěžší? Předpokládám, že záleží na mateřské řeči studentů či studentek.
To jistě také, ale všeobecně je to diakritika, především čárky, které neoznačují akcent, ale prostě délku samohlásek, pravopis psaní i/y, koncovky ve slovech a slovosled ve větách a souvětích. Pak jsou to různé výjimky, které neodpovídají pravidlům, musejí si je pamatovat a není pro ně logické vysvětlení (v jejich rodném jazyce mají například jiné vazby s některými slovesy). Vysvětluji jim vlastně i to, co je pro Čechy přirozené a automatické, a právě tím se sama dotýkám podstaty slov a samotnou mě to vede k přemýšlení nad užitím daného výrazu. Jakýmsi pomyslným nejvyšším stupněm pro studium jazyka je naučit se myslet jako Čech, ale to je dlouhodobější cesta.
Využíváš k výuce nějak českou kulturu (např. písničky, literaturu, filmy atp.)? Jak na ně studující reagují?
Přehled o české kultuře a jejích osobnostech je přirozenou součástí výuky. Studenti se setkávají s nejrůznějšími informacemi, rozhovory, literárními texty nebo písněmi už v samotných učebnicích. A pak to samozřejmě obohacuji podle situace, tématu, času. Když jsme například hovořili o pohádce, přinesla jsem několik pohádkových knížek od dávných klasiků, ale seznámila jsem je i s moderním pojetím tohoto žánru od současných autorů. Také jim pouštím ukázky z české hudby, mluvené slovo, českou beletrii nebo film a přináším i tištěné noviny s přílohami, kde jsou představovány české osobnosti, zajímavé články na nejrůznější témata, zprávy z domova nebo ze světa, texty vystavěné na hře se slovy pojednávající o češtině jako takové, kvalitní fotografie, kvízy nebo křížovky. Studenti tak mají možnost si vyzkoušet, zda jsou schopni porozumět jakémukoli, i náhodně zvolenému textu a vnímám, že je to baví a že to vítají jako příjemnou změnu.
V období svátků je samozřejmě seznamuji s českými tradicemi a zvlášť před Vánoci přinesu i akordeon a zpíváme české koledy. Ale i mimo ně dělám takovou hudební vložku, kdy hraju písničky, na kterých se dají dobře ukázat některé z gramatických jevů. Studenti na to reagují velmi dobře, zpívají rádi, je to pro ně zpestření, uvolnění a naprosto skvělé bylo, když se přidal i student s ukrajinskou flétnou, studentka s houslemi a jiná s kazašskou dombrou. Během chvíle se naučili melodii a společně jsme si jako taková improvizovaná kapela ozvláštnili lekci češtiny.
