Editoriál: „Němci“

Nazvat číslo našeho časopisu pouze „Němci“ od nás není úplně korektní. Historie nás totiž dobře učí, že nesmírnou rozvětvenost minulosti nelze zhustit do jednoznačných pojmenování. O „německojazyčných“ obyvatelích Českých Budějovic (a jejich vztazích s těmi „českojazyčnými“) by tak nejenže jinak referoval středověkář, znalkyně pobělohorského novověku anebo badatelka zaměřená na poslední dekády existence Rakouska-Uherska, či na meziválečné Československo, kdy se národní identity formovaly do podob, jež jsou přinejmenším blízké naší dnešní představě o národech. Jinak než my dnes je ovšem nahlíželi také naši prarodiče a praprarodiče, kteří ještě žili ve městě, kde se mluvilo dvěma jazyky a po náměstí se korzovalo podle národnosti. 

Poté, co historii společného soužití (mnohdy bezproblémového, jindy napjatého) ukončilo hrůzostrašné kataklyzma nacismu, války a okupace, genocidy Židů, zamýšleného zničení Čechů a realizovaného vystěhování „Němců“, se společné cesty rozdělily. Přesto na „Němce“ nadále vzpomínáme, mnohdy i proto, že se skrze to pokoušíme pochopit, co se stalo, že to mezi námi dopadlo tak bolestně a nenapravitelně. A právě když takhle vzpomínáme, vždy mluvíme výhradně o „Němcích“. Uvozovky v názvu čísla tak budiž připomínkou, že jsme si vědomi složitosti dějin a neredukovatelnosti minulosti na jedno slovo, národ, etnikum, názor a perspektivu.

V 46. čísle Milk & Honey jsme se zaměřili zejména na stopy, které nám ve městě po německojazyčném obyvatelstvu zůstaly, a na aspekty a momenty dějin, kdy ve vzájemném spolužití Čechů s Němci lze zahlédnout i světlejší odstíny, než vrhá temné mračno jeho závěrečné kapitoly. A tématem jsme ho učinili proto, že České Budějovice sice o svých „Němcích“ vědí, ale pozornost jim věnují jen okrajovou. Snad proto, že za první republiky tvořili už jen nějakých 16 % obyvatelstva a poválečný odsun se týkal přibližně stejného počtu (6000) lidí, tedy výrazně menší části obyvatel než v jižnějších částech regionu. Ale možná je to i tím, že ani po sedmi desítkách let (a z toho třech desetiletích bez státní protiněmecké indoktrinace) neumíme řádně vzpomínat. Opravdové vzpomínání totiž znamená snést rozpory minulosti a přijmout nejednoznačnost a nesnadnost obrazu, který před námi vyvstává. Náš časopis tento proces nenahradí. Může ale připomenout něco málo z toho, co bychom součástí takového vzpomínání určitě měli učinit.               

Někdy se zdá, že s koncem války všechno skončilo. Není to tak. Ani v následujících dobách němčina v Českých Budějovicích neumlkla. Putovala k nám na vlnách rozhlasového a televizního vysílání, které Budějčáci dychtivě ladili, protože ukazovalo svět za železnou oponou svobodnější a stále zjevněji i blahobytnější. Poznali díky zahraničnímu vysílání západní hudbu, v tehdy mimořádně populárních reklamních blocích hltali zboží, které v našich obchodech chybělo, a spolu s ním i naleštěnou tvář kapitalismu. Snad i vinou pragocentrického vnímání dějin ještě není přikládána váha tomu, jak se na drolení důvěry v socialistické zřízení podílela rakouská veřejnoprávní televize. S postupným rozšiřováním videorekordérů během 80. let k mnoha z nás začala promlouvat v němčině Emanuela, Rocky nebo Terminátor (příznačně ztvárněný svalnatým Rakušanem), klingon ze Star Treku i inteligentní auťák ze seriálu Knight Rider.

Do ulic, restaurací a obchodů se němčina opětovně vlila krátce poté, jen co se na konci roku 1989 otevřely hranice. Začala se psát nová kapitola vzájemných vztahů. Už ale nikoliv vztahů mezi obyvateli jedné země, nýbrž jako vzájemných návštěvníků nebo obchodních partnerů. Osobně vzpomínám na frontu místních děcek k bočnímu vchodu paláce Včela, kde rakouští Greenpeace rozdávali nálepky proti spuštění jaderné elektrárny Temelín. Byly nádherně vytištěné, některé dokonce zářivými zeleněmi a žlutěmi, nejatraktivnějšími barvami té doby. Nevím, jestli kampaň tehdy splnila účel, neboť nálepky jsme nikam nevylepovali, nýbrž si je brali domů a pečlivě je uschovali.

Vznikají tak nové vztahy, přinášejí nám nové zážitky i nové vzpomínky, které se přidružují k těm starším a zprostředkovaným. Když se vše vydaří, bude jednou toto číslo Milk & Honey jejich součástí.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *