Text: Štěpán Balík
foto: Kohoutí kříž
Web Kohoutikriz.org autorů Jana Mareše a Ivo Kareše z Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích zahrnuje několik tisíc údajů o šumavských autorech píšících německy, jejich texty či ukázky z textů v překladech Jana Mareše do češtiny. (Básně jsou zde uvedeny rovněž v originále.) Na webu jsou k dispozici medailonky autorů, dobové fotografie a naskenované dokumenty. Stránky Kohoutího kříže byly oceněny např. ministrem kultury ČR. Jako připomínku toho, že Budějovice patřily v minulosti také německy mluvícím spoluobčanům, publikujeme dvě německé básně spjaté s jihočeskou metropolí. Za výběr děkujeme zakladatelům Kohoutího kříže Ivu Karešovi a Janu Marešovi, který je zároveň autorem překladů.
Rosa Tahedlová
Baum der Erinnerung
Baum der Erinnerung, sing dein altes Lied,
wenn deine Zweige sich im Winde wiegen,
und jedes Blatt ein Bild des Lebens trägt
vom Schicksal meisterlich darauf geschrieben –
mit hellen Farben in der Jugendzeit;
mit grauen Schatten wohl auch manches Jahr,
mit kräftgem Strich des Schicksals im Zenit
und leisen Tönen bald dem Endziel nah.
Baum der Erinnrung! Tröstlich dünkt es mich,
kein Blatt ist leer, darauf das Schicksal schrieb.
Baum meines Lebens! Frühlingsblütenschwer
reckst du dich jung in ungestümem Drang,
zeigst mir die graue Stadt am Moldaufluss:
den düstren Turm, den Dom, den weiten Platz,
das Deutsche Haus, Theater, Schule, Kloster;
den Lindenduft der Krummauer Allee,
den Schöninger im Abendlicht verdämmernd,
den Stadtpark in Kastanienblüten schwer,
den Ton der Perner Glockenstimmer vor den Mauern,
den Bummelpfiff im Laubengang am Platz.
Jasminduft auf der Schützeninsel spür ich
wie einst beim ersten Treffen dort im Mai,
ein ängstlich Zagen in Maturateagen leis,
ein Abschiednehmen aus dem Freundeskreis.
Baum meines Lebens in der Sommerreife
voll Kraft und Mut, die Zukunft wohl zu wagen.
Als Junger unter jungen Menschen stehn,
in Kinderaugen Freude leuchten sehn.
Mit Schaffenskraft erfüllen jede Stunde,
Begeistrung spspüren in der Freunde Runde. –
Doch dann im Krieg, in Not und Leid,
in einer gnadenlosen Zeit.
sah ich den frohen Bilder wild verwehn,
im Strom der Tränen untergehn.
Nun ist es Herbst – und mein Erinrungsbaum
wiegt seine Zweige sachte wie im Traum.
Wenn langsam nun die Blätter fallen,
ist es doch tröstlich, dass auf ihrem Grund
die guten Bilder sich zu mir herneigen,
noch einmal in Erinnrung hell erstrahlen,
bis sie verwirbeln fern im Nebelreigen.
Strom vzpomínek
Strome vzpomínek, znovu zdávna zníš,
vítr kolébá tvoje větve dosud
a každý list barvami života
mistrnou rukou nadechl sám osud –
jasem a třpytem za mých mladých let
a rok za rokem lecjaký ten stín,
silná čára se lomí v zenitu
a ztichá níž, jak schází do rovin.
Strome vzpomínek! Tišíš napořád
mou trýzeň, osud sotva stačil psát.
Strome života! Květem obtěžkán
kypíš jarem a každým rokem zas
mi přivoláváš zdi města dvou řek:
Černou věž, katedrálu, širý rynk,
Německý dům, divadlo, školu, klášter;
vůni lip na Krumlovských alejích,
obrys Kletě v červáncích soumraku,
svíce kaštanů v parku Na sadech
hlas Pernerových zvonů nad hradbami,
ozvěny korza z náměstí při podloubích.
Jasmíny na Střeleckém ostrově
voní jak o té první schůzce v máji.
A toho strachu z našich maturit,
víc než pak z loučení, času se rozejít.
Strom života dál za letního zrání:
těch sil a odvahy, té střídy každodenní,
jen mládí umí tolik uvěřit
té záři v dětských očích, citem žít
těch tvůrčích plánů, toho rozechvění
v okruhu přátel, kteří si tě cení.
A potom válka, zkáza zas a zas,
nouze a bolest, nelítostný čas
dál nesl nás jak temný kalný proud
a v slzách dal se všemu rozplynout.
Strome vzpomínek, tichneš s podzimem,
tvé větve kolébá však nadále ten sen.
Byť pomalu nadchází listopad,
je útěcha v tom, že se ke mně snáší
i všechno dobré, zářící a ryzí,
co v paměti se třpytí odevšad,
než zavíří a v chladu mlhy zmizí.
Rosa Tahedlová (1917–2006) pocházela z Dobré na Šumavě (Guthausen). Měšťanku absolvovala ve Volarech. V ČB se věnovala učitelskému studiu. Učila do roku 1946 na různých místech Šumavy. Po roce 1946 sice nebyla odsunuta a mohla zůstat v rodné vsi, ale pracovala jako lesní dělnice. V roce 1964 se mohla vystěhovat do Spolkové republiky Německo. V důchodu se věnovala psaní textů spjatých s jejím rodným krajem a mládím. Zemřela v bavorském Chamu. Básně psala nejen spisovnou němčinou, ale rovněž v šumavské němčině. Přítomná báseň je literární vzpomínkou na dobu jejího českobudějovického studia.
Jakob Fried
Der Irrstein in Budweis
Kommst aus der Schenke du bei Nacht,
Nimm vor dem Irrstein dich in Acht,
Sonst gehst du hin, sonst gehst du her
Und triffst nachhause nimmermehr.
Voll Ungeduld erwartet dich
Die treue Gattin sicherlich
Und weint die Augen sich heraus,
Wenn du nicht kommst zur Zeit nach Haus.
Die ganze Nacht schläft sie nicht ein,
Sie ächzt und stöhnt voll Schmerz und Pein,
Empfindet bitt’re, herbe Qual,
Verwünscht ihr Leben tausendmal.
Du aber weilst mit frohem Sinn
Schon wieder in der Schenke drin,
Bis dich der Hausknecht morgens früh
Nachhause schleppt mit vieler Müh‘.
Aufs Bett fällst du der Länge nach
Und wirst am Nachmittag erst wach,
Fühlst dich recht katzenjämmerlich,
Im Kopfe brummt ´s dich fürchterlich.
Ein kramphaft Gähnen plagt dich sehr,
Ein starker Brechreiz noch viel mehr,
Das Schlimmste aber ist — o Graus —
Der Gattin Predigt bleibt nicht aus.
Du hältst dir zwar die Ohren zu,
Doch das verschafft die keine Ruh;
Der Gattin Stimme ist so schrill,
Dass nichts dagegen helfen will.
Und stundenlang wirst du genannt
Der ärgste Lump im ganzen Land.
Verzweifelt und voll Ungeduld,
Schiebst auf den Irrstein du die Schuld.
Du sagst zu ihr in einemfort
Ganz kleinlaut nur dies eine Wort:
„Der Irrstein, der ist schuld daran,
Dass man nach Haus nicht treffen kann.“
Bludný kámen na budějovickém náměstí
Kráčíš-li v noci z hospody,
mohou tě potkat nehody.
Bludný kámen a mlha k tomu,
Prostě nenajdeš cestu domů.
Zatímco doma jistojistě
je věrná žena na svém místě,
mohouc si oči vyplakat,
že se ti něco stalo snad.
Celou noc oka nezamhouří,
s pláčem a steny v loži bouří
nepřestávajíc lkát,
když klne žití tisíckrát.
Ty zatím sedíš nad sklenicí
a dáš si až tak zrána říci,
že posluha tě, člověče,
vší silou domů odvleče.
Z peřin, kams padl, se pak vsedě
pozvedneš dlouho po obědě,
a že ti duní v makovičce!
Inu, právě jak po opičce.
A zívání že konce není?
Horší, že je i na zvracení
a to nejhorší nakonec:
žena má slovo — to je věc!
Snažíš se sice druhým uchem
všechno, co káže, pustit vzduchem;
ten jekot má však taký zvuk,
že bubínek by tobě puk‘.
Málem tě po dvě hodiny
vyobcovává z rodiny,
a tak, bys vinu shodil s ramen,
svedeš všecko na bludný kámen.
Pomysli jen na zadní vrátka
a hlesni zticha, taky zkrátka:
„Bludný kámen je vinen tomu,
že včera netrefil jsem domů!“
Jakob Fried (1856 – snad 1944) se narodil v Kolodějích nad Lužnicí (Kaladey). Po studiích v Českých Budějovicích působil jako učitel židovského náboženství nejdříve v Táboře, od roku 1900 v Českých Budějovicích a od roku 1932 v Praze. Často publikoval v místním časopise Budweiser Zeitung. Za války byl pravděpodobně transportován do terezínského ghetta (údaj o místě narození na transportním dokumentu chybí a příjmení Fried bylo početné). Zde v pokročilém věku umírá. Báseň o bludném kameni Der Irrstein in Budweis působí rozverným dojmem a vyzařuje z ní snaha pobavit, psal ale i texty na vážnější notu.
