Text a foto: Ricardo Picante, Cyril Nováček
U Danči, Františka Halase 23
U Ortů, Lidická 100
Ahoj, čtenáři! Děkujeme, že jsi na chviličku vyměnil akční leták Lidlu za náš časopis. Chtěli jsme, aby přílohou tohoto čísla bylo máslo, ale prý ho už většinu skoupil Ládík Vrábelů, aby ho jako omluvu dovezl Rusům. Takže až budeš zadělávat na linecký a nahrazovat jej posranou Herou, víš komu poděkovat.
Přestaňme ale plakat nad přepuštěným máslem a pojďme se zaměřit na to, proč jsi dolistoval až sem. Die Antwort ist Budweiser Vierer! Ptáš se, proč zrovna jazyk Thomase Müllera, Bastiena Schweinsteigera a Jeroma Boatenga? Téma aktuálního čísla jest německé a my jsme tak výše napsanou větou splnili zadání.
Nutno podotknout, že původní a tematicky lépe ukotvený plán editora Jiřího Ptáčka spočíval v naremplování našich osob do zahrádky u Samsona (protože to původně byl pivovar německý). To se nám však úplně nepozdávalo, a tak jsme čekali na hnusné počasí, abychom se mohli adekvátně vymluvit a zároveň Georga nerozesmutnili. Taťána Míková s Alenou Zárybnickou jakoby naše přání vyslyšely a nad republiku poslaly velmi častý déšť a prudké ochlazení, v důsledku čehož letošní sezona u řeky, aspoň pro Samson, skončila. My si rubriku rozvracet nenecháme, órdnung musí bejt!
Po mentálním vítězství osedláváme naše fárrády a na doporučení našeho kamaráda, souseda, bufetového someliéra a milovníka východů slunce a zkoušek sirén Románka, míříme směr Mladé. Ano, do té části Budějc, kde nestojí Lidl. Někdo by to možná nazval hazardem se zdravím, ale my máme pro strach uděláno. Naše nástěnky úspěchů totiž zdobí nejeden diplom za daleký hod granátem. A dřív, než bys řekl „vrábeljetotálníultrazmrd“, zastavujeme před malebným venkovským stavením. Štít zdobí nápis „Hospůdka Na Návsi“, reklamní tabule s oznámením „každou středu kachna“ a ještě jedna s denní nabídkou. To vše zalité světlem linoucím se ze samsoňácké vývěsky. Tak přeci jen uděláme Herr Vögelchenovi malou radost.
Zamykáme bicykly, bereme za kliku, vstupujeme do předhospodí a najednou tma. Zmateně těkáme očima až do chvíle, kdy narazíme na nenápadnou cedulku s informací, že tady se pije pivo ve všední jen do 15. hodiny. Teufel aby to spral! Mohli bychom být otrávení jak Bečva, ale nejsme. Radost z opětovného shledání a z toho, že nám po cestě nespadl řetěz, nám dodá sil vymyslet plán B.
B jako Danča
Plán B zní: rychlý přejezd do vinotéky U Danči. Mírné zklamání a taky zima, že bys Hunda nevyhnal, nás pohání vpřed. Za 88 ssekund sesedáme a vnikáme do Danči. Malebného prostůrku, kde si jako v každé správné vinotéce můžete objednat točené. Zde konkrétně Plátno. Móda ohříváčku už dávno skončila, ale dnes by se hodil.
V místnůstce s pivem i vínem na čepu je díky otevřeným dveřím na zahrádku celkem frišno, takže obsazujeme dvě ze tří barovek zprvu v bundách. Hozenou konverzační rukavičku o dvou fialových svetrech přesto nezvedáme a raději se hlásíme o pivo. Zkušená paní šéfová nám dodává protivínskou jedenáctku ochotně a rychle. Podzimu zdar, Putinovi zmar! Na zdraví! Z piva máme radost, protože je to pivo. Extra orgie pro naše papily se ale nekonají. Dochází sud a je to znát. S touhle realitou dokážeme žít, usrkáváme, očima šmejdíme vinným pokojíčkem.
U Danči seženete vše, když chcete někoho obdarovat vínem. Třeba víno. A všechny ty nesmysly kolem. V létě je tenhle spot vyhledávanou zastávkou cyklistů, pejskařů, co se táhnou z venčení od Špačků, i sousedů z bloku. Vinotéka je součástí rodinného domu a k posezení venku využívá zahrádku. Zákazníci pak sedí hezky pěkně za drátěným plůtkem, příchozí pak hlásí zavrzání branky.
Léto je pryč, ale pocitovou teplotu zvyšuje vyprávění místního kolegy s pivem v ruce o celoročním žití na Kanárech. Přikládáme čerstvými vzpomínkami z dalších horkých míst Španělska nebo Francie a při komparaci choriza a paprikáše jsou bundy dole. Nicméně po chvíli dopíjíme. Nový sud protivínského ležáku už se nám degustovat nechce, sic přicházejí známé tváře z nedaleké Havlíčkovy kolonie a atmosféra začíná být družnější. Je už tma, ale teprva osm a nám se domů nechca.
Plán C je v mžiku na okroužkovaném barovém pultíku, vyráží se k Ortům! Opouštíme Lodus, což je německý název pro Mladé (do konce 19. století spíše německou vesničku), a míříme na bicyklech do Rožnova. Překonáváme Malši a rázem jsme na široké, oranžovými kužely lemované Lidické. Trolejbusy si spokojeně hučí, spoře oděná dívka vybíhá z domu a cosi na nás pokřikuje, za jízdy cosi halekáme zpět, abychom po ostré pravé zaparkovali v kolostavu před legendárním restaurantem U Ortů.
Dobrý večer!
K Ortům se vstupuje ze Šumavské ulice. Jasně, to je ta krátká ulička, kde gotikovo srdíčko zaplesá, poněvadž takový výběr pohřebních služeb na tak malém kousku zeměplochy se jen tak nevidí. Činíme krok ze tmy a proskakujeme lítačkama jako by byly portálem do jiné reality. Slovní parazit „jako by“ je v tomto případě tuplem zbytečný. Neohraničenost rozlítané Lidické se totiž přelíná do koncentrované hospodské atmosféry, jejíž mantinely vytváří dřevem pobité zdi, přičemž svatyní je bezesporu i dardanelyho budvarský výčep.
Dobrý večer! Ve velké místnosti, která se kaskádovitě snižuje právě k pípám, bereme výhodné, šmírovací místo v rohu. Nemusíme být zrovna Agáta Jaromíra Soukupa, aby nám došlo, že zde se pije Budvar. U sympatického, prošedivělého čepu-šéfa objednáváme budvarské kroužkované ležáky a prozatím nasáváme vjemy všeho druhu. Jedna velká cimra s výčepem, druhá velká cimra s hajzlíky. Prvá díky dřevu tmavší a útulnější, ta druhá díky jeho absenci světlejší, dispozicí a velkými okny spjata s lidickou realitou.
Knajpa je z poloviny zaplněna, štamgasti hlasitostí huhlání nevědomky soupeří se Štefanem Margitou, který se dere z přítomné telky s výrazem neživého-nemrtvého velmože. Jó, ta Šumavská štráse má taky vliv, ne že ne. Na smyslové šmejděníčko nám svítí závěsné kulaté lustry, ani se ovšem nenadějeme a orosení bucláci jsou na stole. Zum Wohl! Teda, na zdraví, kamaráti! Budějcký kruh jednoznačně chutí převyšuje protivínský ležák. Plná chuť, svěží vůně, pořádně hustá pěna. Ja, schmeckt gut! Detailnější rozbor pivního moku netřeba.
Aber warten wir, není té němčiny přeci jen přespříliš? Není, můj vůdče editore, poněvadž restaurace U Ortů je jedna z nejdéle fungujících budějckých hospod a její historie spadá až do dob historicky úzce česko-německých. Lokál totiž původně patřil zde sídlící německé rodině Orthů. Spolumajitelkou Leopoldinou byl dokonce prohlášen za pivní sanatorium a lze se dopátrat i zkazky, že zde po nějakou dobu fungoval hampejz. Původní majitelé v době odsunu zmizeli, název zůstal.
Ale zpátky do současnosti. Čtyřramenný větrák je jako u stropu vznášející se bayraktar a dohlíží na stůl u výčepu, který si bere v prostoru slovo, když hlasitě komentuje svoje chlastání. Tempo nesourodých příspěvků udává tektonický divočák v bílém triku s dlouhým rukávem, na kancelářské židli s kolečky přitom sem a tam popojíždí post-mládenec a poklepává berlí o dlažbu. Dáma s vlasovým kondicionérem značky Castrol GTX úpí směrem k nebi hlasité „héééé“. Stůl pod telkou zase jako by vypadl z komparzu na Sons of Anarchy, mácháním končetinami se přibližujíc frekventantům gestalt terapie. Vousy vlají, obrazovka tiše hlásá „nejlepší cena pro česko“.
Tady a teď
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, je nám tu dobře. Objednáváme si další piva a hovoříme s panem vrchním, ze kterého se klube současně pan majitel. Vypráví nám o dalších prostorách provozovny, přičemž naši pozornost nejvíce upoutává existence rozlehlých, historických sklepů pod námi. Vládce čepu nám přes navozené přátelství s přicházejícím Radimem nevychází vstříc. Pochutiny k pivu dnes nejsou, z oběda nic nezbylo. Mimochodem, denní menu zde tvoří důležitou část tržeb, která držela při pandemii covidu hospodu nad vodou.
„Báro, Báro, vždyť jsme tady s tebou. Báro, Báro, vždyť si říkala, že máš přítele,“ nese se lodí restaurantu a k nám se kutálí další kruhy. Všímáme si, že u každého obsazeného stolu sedí vždy jedna žena. Co nám to má říci, netušíme. U našeho stolku horlivě řešíme nabídku, kvalitu a cenu potravin v zahraničních řetězcích typu Jednota a porovnáváme s tím, co nacházíme v lokálních regálech. Buďto máme i přes plynulý přísun tekutého chleba hlad, nebo nám táhne na čtyřicet, nebo obojí dohromady. Cé je správně!
Nad otázkou „dáte pátý?“ se pozastavujeme a sami sebe se ptáme, zda-li jsme tohoto úkolu hodni, abychom si v oka tiku odpověděli: Ja, wir sind würdig solches Auftrags! Současně s cinknutím našich půllitrů se odhodlaně ozývá muž v bílém: „Já se dneska naleju jako piča!“ aby se mu dostalo reakce: „Ty se ale každej den nalejváš jako píča.“ „Pojď k nám, srabe!“ nechává si slovo gentleman v bílém, zvolává na pana vrchního, mlátí přitom plechovým táckem o stůl a signalizuje objednávku dalších panáků. Krásný tady a teď u těch Ortů, co vám budeme povídat.
Dění nás pohlcuje; jediné, co víme, je, že dopijeme a půjdeme. Je čas. Asi. Srdečně se loučíme s panem vrchním i štamgasty, kteří se též začínají pomalu trousit ke svým domovům. Děláme krok do tmy. Cedule pohřebních služeb nám svítí na cestu, dáma močí na chodník, je hezká noc. Sedáme na bicykly a jedeme, dáma si sedá na chodník a stále močí. Několik očí z okolních balkónků nás doprovází až k rohu Lidické. K Ortům se dozajista vrátíme, a to nejen kvůli autentické atmosféře a dobrému pivu, ale i ze zvědavosti na denní menu. Tak zas někdy někde, čtenářko a čtenáři. Milujeme vás!
