Text: Michal Hořejší
Ilustrace: Jindřich Janíček
Světský, podle Příručního slovníku jazyka českého jdoucí světem, potulný, kočovný. Tedy takový, který nemá stálý domov, který zkrátka žije ve „světě“, je stále na cestě. Světský je snad opakem domácího, usedlého. Je to ten, který žije vně. Lze však dnes vůbec být vně? Co znamená být na cestě dnes? Co je to cesta pro světské? O tom jsem se přišel poučit na českobudějovickou náplavku pod Dlouhým mostem, kam s příchodem jara dorazily i kolotoče. A ukázalo, že to vše vlastně může být trochu jinak.
Václav s příznačným příjmením Navrátil provozuje atrakce od začátku 80. let, kdy se přiženil do místní kolotočářské rodiny. Sám už však dávno světským byl, se svým otcem a bratrem provozovali takzvanou kouli smrti – synchronizovanou jízdu na motorkách po vnitřní stěně kovového glóbu. S touto atrakcí v sedmdesátých letech procestovali takřka celý sovětský svět, od štace ke štaci a nikdy zpět. Tuto etapu svého života ostatně pan Navrátil považuje za tu nejsvětštější, ač byla dojednaná, zajištěná i přísně kontrolovaná státem i nadstátem. Byla to ale skutečná cesta: Záporoží, Kyjev, Moskva, Moldávie, Gruzie a dále.
Václavova rodina však různé atrakce provozuje už stovky let. Je-li měrou jeho paměť, skutečně od nepaměti. Kolotočářské rody se prolínají a ač nezřídka přibírají lidi zvenku, zpravidla se opět uzavírají. A na tom mnoho nemění ani doba. Podle Václava je to dané tím, že jsou zkrátka stále spolu, potkávají se, znají se. Svou roli zde jistě hraje i držení nákladných atrakcí i jejich příslušenství. Od píky se zkrátka nezačíná dobře ani u kolotočů. Nepřekvapivě.
Místní – světští – komedianti
„Nejsme komedianti, ale světský,“ říká mi Václav a dodává, že svou práci považuje vlastně za řemeslo. Její náplní není něco přímo předvádět, nýbrž zařizovat, udržovat, přemisťovat a provozovat. Být světský totiž podle Václava neznamená jen být na cestě a v pohybu. Znamená to také mít zázemí, odkud se cesty pořádají a kde se každá další sezóna připravuje. Ano, světští fungují cyklicky – od března do října jezdí po štacích a pak se vracejí na svá zimoviště. „Když se vrátíme, řekneme Zaplaťpámbu. Je to jako u zemědělců, úroda je pod střechou,“ popisuje Václav. Během zimy se vše dá do pořádku. Čeští světští jsou prý velmi zruční. Co vidí u kolegů, například ve vídeňském Prátru, dokážou zpravidla vyrobit. Také proto se ostatně během covidových pandemií úspěšně živili coby zámečníci. Dělali brány, schodiště…
Být světským tedy zjevně neznamená a zdá se, že ani v minulosti nutně neznamenalo, projíždět. Ne, znamená a znamenalo to mnohem více vracet se, a to nejen domů, ale i na samotné štace. „Je to tradice, lidi se na nás těší,“ říká Václav a dodává „Mnohde se s lidmi známe už po generace.“ Také proto se opravdu jezdí na stále tatáž místa. Každá rodina má svůj rajón. Do zahraničí se necestuje. Tábor, Milevsko, Písek, Putim… zpravidla se přijíždí u příležitostí posvícení, někdy k pouti nebo v rámci pravidelných obecních slavností. Například Domažlice pro atrakce pravidelně uvolňují celé náměstí. „Těší se na nás. Naše děti mnohde i chodily do školy.“ To už dnes neplatí. Ženy s dětmi setrvávají v „zimovištích“ celoročně a na štace dojíždějí vždy na víkendy. Mají své karavany. Celou sezónu je s muži jen Václavova šestaosmdesátiletá tchyně, která by prý bez štací už nevydržela.
Odjíždět znamená být doma. Pro všechny
Kouzlo světskosti, tedy alespoň té kolotočářské, tak zjevně spočívá v něčem, co je pro mě spíše překvapivé – v tradici. Světští nepřivážejí jen atrakce, ale především sebe. Jejich návraty mají rytmizační, zpřítomňující funkci. Být světský proto vlastně neznamená být pryč, ale spíše přicházet a nezůstávat. Snad i proto se těžkotonážní kolotoče, které jsou atrakcemi v pravém smyslu slova, neobejdou bez střelnice či řetízkáče. Lidé chtějí nové. Stejně tak ale chtějí i to staré, známé.
Cesta tak pro Václava Navrátila není tím podstatným. Klíčový je návrat. Ať už do zimovišť, nebo na pořád ty samé štace. A zda je v tom romantika? Jiná než na cestě po SSSR, ale i tak veliká. Dechberoucí romantika věčného opakování téhož, oddalování a přibližování.
„Romane!“ zakřičí najednou Václav někam do útrob atrakcí. „Volali ze Záblatí, že se žene slejvák.“ „Co děláte, když prší?“ zeptám se. „Tak to je krach.“ odpovídá Václav.
Autor je lingvista.
