Myšlenka sériového bydlení a typizace je s dějinami architektury výrazně spojená po celé 20. století. Věnovala se jí především meziválečná avantgarda a v poválečném období se plně rozvinula v podobě panelových sídlišť rozesetých na prstenci snad každého většího českého města. Dnes tuto výstavbu nahradily velké developerské projekty. Typizovaná výstavba nemusí být vždy špatná. Jak ukazuje historie, sériové bydlení dokázalo vytvořit slušné životní podmínky pro široké vrstvy společnosti. Přesto vždy záleží, kdo za daným projektem stojí, jakou svobodu získává architekt a kdo má ze stavby profitovat. Tento text je malou exkurzí do historie sériového bydlení a doplněním rozhovoru s Tomášem Pospěchem, který se dlouhodobě věnuje výzkumu českého fenoménu „Šumperák“.
Stroj na bydlení
Promýšlení otázky kolektivního bydlení se evropskými dějinami architektury táhne zhruba od 19. století, kdy bylo potřeba ubytovat narůstající počty obyvatel stěhujících se do měst v důsledku průmyslové revoluce. To vedlo k výrazné urbanistické proměně měst a postupné výstavbě bytových domů. Přesto na kvalitní a hygienické bydlení nedosahovaly nejchudší vrstvy obyvatelstva. Intenzivní diskuse o podobě sociálního bydlení nastala až po první světové válce, kdy se typizace a výstavba dostupného bydlení stala důležitým tématem meziválečné avantgardy. Ta se snažila vytvořit „demokratické“ bydlení pro všechny společenské třídy.
Důležitou úlohu zde zastal Deutscher Werkbund, skupina umělců, architektů, řemeslníků a designérů, která na začátku 20. století významně přispěla k debatám, jak by mělo moderní bydlení vypadat. Prototypem se stala stuttgartská čtvrt Weissenhof, kde Werkbund demonstroval podobu „bydlení pro obyvatele moderního velkoměsta“. Ve velmi krátké době zde vzniklo 21 experimentálních budov s 63 byty, na kterých se podíleli mimo jiné Peter Behrens, Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius nebo Le Corbusier. Jednotlivé realizace byly poté představeny v roce 1928 na výstavě Die Wohnung (Bydlení) ve Stuttgartu, která zároveň definovala principy „mezinárodního stylu“ známého také jako funkcionalismus.
Na vybavení jednotlivých bytů se tehdy podíl i německý Bauhaus, který propojoval umění a řemeslnou práci s průmyslovou výrobou a vedle standardizovaného nábytku dodával také textilie, na kterých spolupracovali výtvarní umělci. Jak prohlásil francouzský architekt Le Corbusier, dům se měl stát „strojem na bydlení“, funkčním, hygienickým a estetickým.
Tyto debaty a snahy mezinárodní architektonické scény sledovala i meziválečná avantgarda v Československu. Myšlenka sociálního demokratické bydlení rezonovala s ideami nově vzniklého státu a odrazila se i v nově vzniklém stavebním zákoně podporujícím novou bytovou výstavbu. Meziválečná avantgarda v čele s Karlem Tiegem a řadou architektů, jako byli Pavel Janák nebo Bohuslav Fuchs, udržovala korespondenci s Bauhausem i Werkbundem. V Praze vznikla například osada Baba, jejíž urbanistický rozvrh v Dejvicích projektoval v roce 1928 právě Janák, kdy zde v průběhu 30. let vznikl rozsáhlý soubor 33 budov rezidenčního bydlení pro vyšší střední třídu. Cenově dostupnější soubor obytných domů Kolonie Nový dům nebo Kolonie Nad Vodojemem pak vznikly v Brně a byly dimenzovány pro mladé rodiny s dětmi. Dnes proslulý je také projekt dělnických domků, které nechal vybudovat Tomáš Baťa ve Zlíně pro dělníky svého obuvnického závodu. Dva tisíce domků z režného zdiva byly koncipovány jako samostatné domky, půldomky i čtvrtdomky podle počtu bytů, které se v baťovské stavbě nacházely.
Od bytového domu k paneláku
S nástupem komunistické strany v Československu po druhé světové válce začala být výstavba obytných souborů řízena státním aparátem. Po první etapě výstavby ve 40. letech, kdy vznikaly několikapodlažní nízké obytné domy, se v průběhu 60. až 80. let výstavba transformovala do rozsáhlých projektů panelových sídlišť, jako bylo Jižní město v Praze nebo Vinohrady v Brně. Dnes k „panelákům“ převládá vesměs ambivalentní vztah, přitom některé projekty nejsou vždy špatné.
Jedním z takových je dodnes ceněné brněnské sídliště Lesná z 60. let, které bylo budované jako jedno z prvních ve městě. Sídliště na severovýchodním okraji města je citlivě zasazené do krajinného rámce a přírodní podmínky jsou zde respektovány do takové míry, že rozvrh domů je závislý na charakteru terénu. Celé „zahradní město“ obepíná jedna hlavní okružní komunikace, z níž vybíhají krátké odbočky pro příjezd k domům. Na tomto okruhu stojí i většina obchodů a služeb, díky čemuž je v centrální části zachován větší klid a celý prostor mezi domy je propletený chodníky pro pěší a cyklisty.
Skvěle celý fenomén sídlišť budovaných v letech 1945–1989 představila výstava Bydliště: panelové sídliště (Umprum, 2018) a dva díly knihy Paneláci, kterou připravili Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha. Ta mapuje společenské, ekonomické, politické i kulturní souvislosti jejich výstavby a představuje i povedené příklady praxe. Problémem řady sídlišť je bohužel jejich nedokončenost, kterou zapříčinila změna režimu v roce 1989 a také špatný technický stav některých domů. Co ale dělat s panelovou výstavbou, ve které jen v České republice žije téměř 3 milionů obyvatel? Řešením může být spolupráce s dobrým architektem, který nad stavbou a jejím okolím bude přemýšlet komplexně a jen ji neobalí do papundeklového barevného kabátu.
V roce 2019 vyhrál evropskou cenu Miese van der Rohe projekt francouzského architektonického studia Lacaton&Vassal s projektem úpravy rozsáhlého komplexu 530 sociálních bytů v Bordeaux, který ukázal jednu z možných cest obnovy. Pařížské studio je známé svým udržitelným přístupem k architektuře, zájmem o sociální problematiku i ohledem k okolnímu prostředí. Architekti Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal často ve svých projektech využívají princip skleníku, který umožňuje snadno měnit venkovní klima. Ten využili i při rekonstrukci panelových objektů z počátku 60. let. Před zahájením projektu určili, jaké části mají být zachovány a co je třeba doplnit, aby se zlepšila životní úroveň jejich obyvatel. Nakonec panelové domy doplnili o novou skleněnou fasádu předsazenou o necelé čtyři metry. Tím každý z bytů získal zimní zahradu a podstatně více místa a světla v bytě. Fasáda zároveň funguje jako solární kolektor a zlepšuje tak energetické vlastnosti budovy. Rozsáhlou úpravou zároveň prošel veřejný prostor v okolí domů. Projekt v Bordeaux ukázal, že i sociální bydlení může být velkorysé a udržitelné.
Město vs. developeři
Po roce 1989 v České republice skončila státem řízená výstavba bytových domů. Tuto doménu místo státu převzali soukromí developeři, kteří dlouhodobě řídí bytovou výstavbu v Čechách. Developeři do značné míry určují i podobu nových domů. Zpravidla tlačí náklady na výstavbu dolů se snahou generovat maximální zisk. V lepším případě pracují s dobrými architekty, ale i zde se jedná o tvrdý dialog prosazení zajímavé a funkční formy versus konečná cena. Často vznikají domy, které stojí rozeseté v krajině města, aniž by se ohlížely na své okolí. Jak s touto situací bojovat? V ideálním případě by se do situace mělo aktivněji vložit město (a útvar městského architekta), které pomůže tuto situaci regulovat nebo se bude aktivně podílet na výstavbě městských bytů.
To se postupně děje i v posledních letech, kdy se do bytové výstavby začínají města opět více zapojovat. Například Praha i Brno budují celé nové čtvrti, kdy s developery úzce spolupracují a mohou tak částečně regulovat samotnou výstavbu. Jen v Praze se jedná o Bubny-Zátory, kde má v oblasti neobývaného brownfieldu vzniknout 11 000 nových bytů. Nová městská čtvrť vznikne i okolo bývalého nákladového nádraží Žižkov. Vedle toho se řeší budoucnost Rohanského a Libeňského ostrova nebo dostavba sídliště Ďáblice. Brno pak plánuje výstavbu v okolí nového brněnského nádraží.
Větší zájem města o bytovou výstavbu začíná být znát i v Českých Budějovicích. Město v roce 2020 vypsalo první architektonickou soutěž na výstavbu bytů ve Čtyřech Dvorech, kterou vyhrálo architektonické studio Malý Chmel. Je zde vidět promyšlené zasazení bytových domů do krajinného rámce i práce s prostorovým rozvrhem jednotlivých bytů. Nový blok bude tvořit šest bytových domů, mezi kterými vznikne park ve vnitrobloku plynule navazující na park 4Dvory. Promyšlená otevřená dispozice jednotlivých bytů vytváří dojem prostorovosti a prosvětluje celý byt skleněnými okny. Velkorysé je i společné schodiště, kde se mohou obyvatelé domu potkávat. Snad bude město v podobné výstavbě ve spolupráci s architekty i nadále pokračovat. Jak totiž některé projekty ukazují, současné typizované bydlení nemusí být v zásadě špatné, jen záleží, kdo za ním stojí.
