Budějcký 4ky: Vinotéka s posezením

Lidická tř. 1022

To si jeden chlastá a chlastá a chlastá. Zplodí si dítě a to s ním časem chlastá a chlastá a chlastá. Pak si ten jeden umře a onen potomek chlastá a chlastá a chlastá. Jelikož neopomněl svou reprodukci, tak se doma znova a znova chlastá a chlastá a chlastá. Opakování je zkrátka matka moudrosti a rodina je základ státu. Takže tímto zdravíme naše kamarády adiktology a také věrné fanoušky na linii dotyku s Ruskem, tedy do Brna, kam jezdí tyto chrabré bojovníky s kocovinou rozveselovat tiskovinami z dílny Milk & Honey naše redakční kolegyně Péťa Lexů. A nebojte se Brňácí, Putinovi vás nedáme, i kdyby nám slíbil hokejovýho trenéra, co netrpí mutismem, a vedoucího prezidentský kanceláře k tomu.

Tohle číslo Mlíka & Medu se tematicky věnuje opakování, a protože jsme rebelové a nechceme se opakovat, tak vyrážíme na pivo do vinotéky. Že jsme se posrali v kině? To každopádně, a ne jednou, přátelé. Avšak vyčkejte. Tenhle kumbálek se nachází v městské čtvrti zvané Rožnov, kam směřujeme v únorovém odpoledni, které teplotou volá po jaru. Sockou tudíž tentokrát nejedeme, raději si to štrádujeme pěkně po svých. Však je to z centra nějakých 20 minut chůze. Míjíme sterilní restauraci Pohádka, omšelý Dick bar, legendární, ale poloprázdnou pivnici Na Spojce. A sotva se stačíme dobrat k tomu, že celej kariérní růst a seberozvoj je úplně o hovně, když si pak ve volné chvilce nemáš kam zajít na dobrou hotovku za normální peníze, jsme na místě.

Stojíme před malou provozovnou v domě, který je ověnčený několika plastovými cedulemi lákajícími tu na čepované víno, tuhle na zmrzlinu. Jindy zas cedule servíruje našim očím rovnou kombo „svařák, pivo, víno, aperol“. Vzrušující jak Insťák Alenky Schillerový. Jsme tu dobře. Větříme dobrodružství a vcházíme kolem venkovního stolku s popelníkem dovnitř. Po překročení pomyslného prahu zdravice a ihned se na nás zaměří několik očí, protože se ocitáme v takovém menším pokoji, kde je každý a všechno na dosah. Ještě než se usadíme k jednomu ze dvou stolů, prokazujeme paní šéfové naši vakcinaci proti covidu-19. Je to až nostalgické, protože dnes je toto nařízení vlády funkční naposledy a od zítřka XN109 už neexistuje a může se zase lejt jak za mlada.

Víno vs. pivo

Ve vinotékách mívá občas člověk nutkání objednat si víno. Zkušeným okem přelétneme lokálek a vidíme, že místní osazenstvo toto nutkání dokázalo potlačit a na stole před nimi stojí sklenice se zlatou tekutinou. A urina to není, můj princi. Pokud se tedy rozhodnete vyměnit chmel za hrozny, máte na výběr buď Kozla 11, nebo Radka 12. Poslední dobou se étery nesou zkazky, že Kozel stojí za hovno, a protože milujeme pomluvy, rozhodneme se pro nošovickou dvandu.

Do správný vinotéky patří televize, to je bez debat. Ta lidická jde s dobou a my tak usedáme pod obrazovku, v níž probíhá „lítý“ boj o semifinále Molkapu mezi pražskými S. Nakonec vítězí intelektuálové z Letné poměrem 2:0 a Jindra T. může být rád, že jeho sešívaní svěřenci nevyfásli bůra. Možná by mohl někdy doktor, masér, kustod nebo podavač míčů hráčům zase od sebe nohy odpárat a třeba by se jim běhalo lépe.

Sportovní klání je minulostí, budoucnost na nás čeká v dalším půllitru. Na to, že se pivo vaří v Moravskoslezském kraji na hranicích s Mordorem a Ulanbátarem, mu nelze nic vytknout, a my se tak můžeme zaměřit na vizuální klasifikaci. Nevelký prostor oplývá barem, dvěma stoly s lavicemi a pár menšími stolky s několika židlemi. Co vytahuje místní domácí útulnost do nadprůměru je ladně se vinoucí umělá vinná réva, obří automat na zmrzlinu, který zabírá třetinu nálevničky, rákos pnoucí se pod stropem, v jehož středu dlí nejspíše svítidlo, které vypadá jako kombinace dronu, stahovacích pásek a šejkru. Tohle je ta pravá Morava, cype!

Ale i pravá Morava musí někdy zavřít, tato konkrétně ve 20:00. Pro někoho možná mínus, pro nás ale plusko v podobě možnosti nakouknutí jinam. Určitě bychom zde dokázali sedět a nepopíjet víno déle, ale otvíračka ve vinárně na Lidické není Studénka, aby přes ni jezdil vlak, takže osmá prostě platí. Na cestu si můžeme samozřejmě nechat načepovat nějakou tu sudovou lahodu, případně zakoupit některou z vystavených lahví, kterých je v nabídce dostatek. Obávat se toho, že byste se domů vrátili střízliví, se tedy rozhodně nemusíte.

Ale co s načatým večerem, jenž rozhodně nevyčpěl jak dva dny otevřenej plastovej Bráník v lednici? Večerka připadá až na desátou hodinu a znalí terénu víme, že po cestě na ubikace se skýtá ještě pár čekpojntů, kam by bylo záhodno na jedno zaskočit. Jako první se nám do cesty staví, v minulosti již navštívený, Dick bar. Volba jasnější než Jihlavanka. Tento architektonický garážový opus s výlohou připomínající kadeřnictví 70. let a bourárnu masa přímo vtahuje do svých útrob. Necháváme se tedy vútrobit, a to přímo na bar. Jestli počítáme správně, což se klidně může stát, v baru jsme s panem vrchním sami. Holt poslední očkokontrolní den nebude zase takový lákadlo. Nevadí, pivo si dáváme i tak. Sice jde o Kozla, ale do pusy si nenablinkáme. Body pro Dicka. Strojvedoucí píp se jeví sympaticky, ale před naší společností dává přednost obrazovce velikosti 85“, na jejímž lesklém povrchu zpívají lidé písničky z 90. let. Devadesátky prostě frčí i v Rožnově a my se jen modlíme, aby se do módy nevrátily třeba rybářský kloboučky, bokovky nebo ikselkový trika na eskovejch postavách. Oh wait…

Byť pijeme pivo, přijdeme si nezúčastněně. Nejvyšší čas zkusit naše poslední štěstí ještě jinde. A pohádka před postýlkou zní náramně. Tahle Pohádka se sice před pár lety transformovala ze 4ky na leták Ikea obývák/jídelna podzim 2008, pro dnešek ale tuto hořkou pilulku polkneme. Oproti Dickovi je situace, co se týče počtů pivařů, mírně pohádkovější. Se sympatickou paní výčepní se totiž o prostor dělíme ještě s dalšími dvěma návštěvníky. Ani tady nechybí televizka a v ní etalon všech sociologů, psychologů, sociopatů a fotbalových trenérů – Výměna manželek. Nemohli jsme si vybrat lépe. Usedáme, objednáváme budvarský lahodný kroužek a sledujeme, jak se jedna tlustá čtrnáctiletá pani vyměnila s další tlustou pani, aby nakonec zjistily, že obě mají život na hovno a jsou tlustý. Dnes už nepotřebujeme vědět víc a cestou domů ještě stačíme konstatovat, že v Havlindě chybí nějaké večerní papání a člověk tak musí do posranejch voken v centru. 

To je z prvního letošního putování vše. Mějte se, jak chcete, milujte se, malujte kraslice, vracejte se do hospod, který máte rádi. Protože opakování je zkrátka matka moudrosti.

Foto: Picante & Nováček, ilustrace: Petra Herotová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.