Do podoby a vyznění městského veřejného prostoru mohou výrazně promluvit i umělecká díla, přičemž řada z nich plní pro místní komunitu také paměťovou funkci. V Budějcích máme především z poslední doby zkušenost s umísťováním nepovedených uměleckých realizací, které jsou spíš pro ostudu. Vybrali jsme proto ta zdejší díla, jež jsou možná poněkud nenápadná, ale jejich kvalita podle nás obohacuje veřejná místa o další rozměr. Nechte se pozvat na krátkou procházku budějickými ulicemi.
Pamětní stéla
Kolem pískovcové stély, jejímž autorem je významný symbolistní sochař František Bílek, chodíme Na Sadech dnes a denně, ale vidíme ji skutečně? Rozumíme tomu, co zobrazuje? Jedná se o pamětní stélu připomínající pozapomenutou osobnost spisovatele, překladatele a právníka Otokara Mokrého (1854–1899). Ten se v Budějcích narodil a také zde studoval na piaristickém gymnáziu, spjat je nicméně rovněž s Vodňanami. Mokrý, přítel Julia Zeyera či Josefa Holečka, psal parnasistní poezii ve stylu Vrchlického a svou publicistikou přispíval do řady časopisů. Reliéf zobrazuje kontemplující ženu, již do téměř extatického stavu přivedla četba knihy, kterou má rozevřenou na klíně. Na rozdíl od časů Bílkových dnes četbě podobné působení nepřisuzujeme, takže snad proto stélu často přehlížíme.
Zabílená freska
Umělecký kolektiv Comunite Fresca tvoří tři mladé výtvarnice, které se zabývají prastarou technikou malby na omítku, již se pokoušejí naplnit moderním obsahem. Kolektiv, nominovaný v roce 2019 na prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, vyzdobil mimo jiné dvoreček budějcké kavárny Kabinet CB (dříve Měsíc ve dne). Snově abstraktní freska z roku 2018 podněcovala imaginaci kavárenských povalečů a fungovala jako vkusné pozadí pro pořádané kulturní akce. Noví provozovatelé ovšem malbu se souhlasem autorek zabílili. Protože je však její hmota nadále patrná, vznikla pozoruhodná redukovaná varianta v čistě bílé. Dílo je navíc bílou vrstvou dobře chráněno a uchováno pro příští generace.
Odsunutý voják
2. července 1917 se uskutečnila bitva u ukrajinského Zborova, která sice neznamenala příliš v kontextu celé 1. světové války, ale byla důležitá pro prestiž československého zahraničního odboje. Na straně Ruska totiž bojovali tuzemští legionáři, mezi nimi také pluk, který po válce sídlil v českobudějovických Žižkových kasárnách. Jejich příslušníkem byl také sochař Otto Birma, jenž dostal na starost figurální část Zborovského pomníku. Podstavec navrhl Karel Chochola, dílo bylo roku 1927 slavnostně odhaleno na nádvoří Žižkových kasáren. 2. světovou válku přečkal pomník rozebrán a uschován, znovu odstraněn byl poté až v druhé polovině 60. let, pravděpodobně v roce 1969. Koncem 90. let byly jednotlivé komponenty dioritové sochy poskládány a restaurovány, k osazení (už bez původního podstavce) poblíž Gerbery u Malše došlo nicméně až v roce 2014. Socha je dodnes důkazem kvalitní řemeslné úrovně meziválečného sochařství i podnětem k reflexím dějinných posunů.
Dívčí sousoší
Na rohu ulic Karla Weise a Puklicova, v těsné blízkosti objektu zvaného Sparta, kde dnes sídlí depozitář Alšovy jihočeské galerie, nalezneme nenápadné sousoší. Svým geometrizovaným tvaroslovím odkazuje k umírněnému modernismu s realistickým základem, který byl komunistickým režimem od 60. let tolerován. Pozoruhodné je však spíše obsahové vyznění figur. Jedná se evidentně o dvě dívčí či ženské postavy, jež se nacházejí v situaci prodchnuté vzájemností, až něhou. Nabízí se tu tedy jistá queer interpretace, což by v kontextu umění reálného socialismu bylo dost překvapivé. Sousoší není dostatečně zachyceno v odborné literatuře, přesné období vzniku tak neznáme, nicméně podle redakčních zdrojů je jejím autorem sochař Stanislav Zadražil, od něhož v Budějcích máme i několik jiných realizací.
Tajemná konstrukce
Na rohu Družstevní a Dělnické ulice v Suchém Vrbném stojí firemní budovy, jejichž součástí jsou i podivné červenomodré konstrukce z trubek. Pravděpodobně vznikly v 90. letech jako reklamní nosiče, dnes už nicméně tuto funkci neplní. Zbaveny původní funkčnosti stávají se záhadné objekty dráždidlem naší imaginace, takže působí více estetickým způsobem než řada rádoby uměleckých děl v budějickém veřejném prostoru. Vždy, když jdu kolem, vzpomenu si na nerealizovanou Věž třetí internacionály sovětského architekta Vladimira Tatlina z počátku 20. let. Ambiciózní konstruktivistický projekt nebyl nikdy realizován, v Budějcích tak máme aspoň drobnou připomínku, jež by však mohla spíše odkazovat k nespoutanému podnikání postkomunistické transformace.
foto: Lenka Pužmanová
1 komentář
Dívčí sousoší – mám je rád už od jeho instalace, někdy v roce 1967. Pískovcové venkovní skulptury Stanislava Zadražila byly tenkrát příjemným osvěžením po laminátových výtvorech socialistického realisty Františka Mrázka. Tahle děvčata to ale neměla lehké – byla posazena hned vedle vstupu do tehdy nově otevřené pivnice Sparta a vydána zájmu jejích uživatelů, ale i školní mládeže na trase do učiliště v Nerudově ulici. Přesto se bez většího mechanického poškození dožila dnešních dnů. Hezky nasvícená černobílá fotografie Lenky Pužmanové dává vyniknout plasticitě sousoší a milosrdně potlačuje neutěšený stav jejího povrchu – zčernalé plochy od exhalací a čmáranicce všeho druhu. Už nějaký čas mi ale vrtá hlavou jedna věc – stará Sparta byla nedávno adaptována na pobočku Alšovky, je zde i restaurátorské pracoviště – a tři metry od jeho zdí chátrá určitě ne bezcenný umělecký objekt. Nečekám samozřejmě, že se v restaurátorech hne svědomí a ve svém pracovním volnu se pustí do renovace sousoší, ale nemohl by se některý z odborných pracovníků galerie obrátit na majitele sochy, jímž je zřejmě Město České Budějovice, a navrhnout mu z pozice své odborné autority, aby problém obnovy a záchrany uměleckého díla vzal na vědomí? Naděje na úspěch je – zvláště dnes – asi malá, ale co kdyby?