Město je jako zvíře. Je to organismus, který může žít spolu s našimi realizovanými sny, představami a plány. Město je tvořeno nejen strukturou domů a veřejným prostorem, ale především lidmi a jejich aktivitami. Město dokáže růst a rozvíjet se, umí ale i stárnout a odumírat.
Jako město lze označit téměř cokoliv. Statut města má Rožmberk nad Vltavou v šumavském podhůří s necelými 400 obyvateli. Stejně tak je městem (nebo chcete-li konurbací čili souměstím) Tokio, jehož populace přesahuje 40 milionů obyvatel, urbánní struktura je rozdělena na 23 částí a městský rozpočet se pohybuje v rámci bilionů dolarů.
Každé město je jedinečné v závislosti na své architektuře, topografii, klimatu, měřítku i příčině vzniku. Některá města byla založena jako místa obchodu, jiná vznikla za účelem průmyslu nebo těžby. Některá města byla založena jedním panovníkem, jiná byla formována náboženskými pohnutkami, další byla vystavěna z důvodu vojenské strategie nebo diplomacie.
Existence nemíst
Spolu s životem města a jeho místy žijí, rostou nebo umírají i jeho nemísta (pojem poprvé použil Marc Augé a byl rozvinut v knize Nemísta měst). Vedle toho, co je ve městech stabilní, přehledné a životaschopné, je vždy něco, co je nečitelné, znesnadňující a zestárlé. Nemísta jsou součástí měst už od jejich počátku, měnila se jen jejich forma a míra v závislosti na formě a velikosti města.
Středověké město obepnuté hradbami a s centrálním prostorem bylo srozumitelnou strukturou. Hradby byly jasným vymezením mezi vnitřkem a vnějškem, udržujícím identitu a integritu města. Od 16. do 18. století dochází ve městech k výrazným změnám. Přibývá měst, ve kterých hradby nezadržitelně ztrácejí na významu. Město hradby přerůstá a původní hranice města se stává prostupnou membránou a novou platformou obchodování. Spolu s tím začínají být do městské hierarchie zahrnování i tzv. neasimilovaní – cizinci, blázni nebo podomní obchodníci –, byť jen jako její trpěná součást. To také přispívá k novému obohacení měst a vede k rozkladu dosavadního stavovského uspořádání.
V době industrializace, v období mezi 18. a 19. stoletím, jsou hradby zcela rušeny a namísto nich jsou v linii hradebních příkopů zřizovány parky, promenády nebo prostorné ulice. V tomto období však dochází především k zásadní proměně příměstské krajiny. Průmysl přírodu uchvacuje, čerpá její zdroje a nakonec ji nechá povalovat se v blízkosti měst jako zdechlinu. Následná deindustrializace a opuštění rozsáhlých znečištěných průmyslových areálů tím výskyt nemíst ještě více podtrhuje. V této době také vzniká představa města jako stroje na bydlení. Athénská charta, jakýsi soubor zásad moderního urbanismu z roku 1933, přivádí do myšlení o urbanismu funkcionalistické paradigma, které rozděluje město do funkčních zón. Metoda racionalizace a standardizace přináší jednotvárné a monotónní prostory. Krajinu pro změnu válcuje rozrůstání předměstí – suburbanizace (masivní výstavba rodinných domů na okrajích měst), kdy se město rozpouští v krajině a krajina ve městě. Současně se vznikem suburbií dochází k periferizaci centra. V rozlévajícím se městě se z centra stává pouze „prázdné foyer“.
V dnešní době města ztrácejí kompaktnost, kterou měla ještě na začátku 20. století. Nová městská krajina, která těmito procesy vzniká, kombinuje přírodní prvky s obytným územím, průmyslovými budovami, obchodními centry a sítí silnic. Toto decentralizované město, příznačné pro modernitu, se tak stává dějištěm hned několika druhů nemíst.
Město není strom, ale ani smartphone
Přestože město je živel, není to žádný přírodní fenomén, ale – nutno říci – ani uměle vytvořený artefakt podobný smartphonu, jehož vlastnosti lze nanejvýš jen dále zdokonalovat. Matematik a profesor architektury Christopher Alexander názvem své eseje provokativně říká: „Město není strom.“ Stromem nemyslí rostlinu s hnědou kůrou a zelenými listy, ale myšlenkový vzorec, který lze vztáhnout na problematické fungování současných měst. Jeho protipólem je systém mřížky.
Alexander rozlišuje mezi uměle vykonstruovanými městy a městy vzniklými spontánně a přirozeně. Jako příklad umělých měst uvádí Levittown, Čandígarh nebo britská „nová města“. Jako přirozeně vzniklá města zmiňuje Sienu, Liverpool, Kjóto nebo čtvrtě podobné Manhattanu. Například město Levittown je založené na hierarchizaci silnic a neprostupnosti území tak, aby umožnilo vznik klidných a neprůjezdných oblastí. Na první pohled působí organicky, ve své podstatě je ale umělé a zjednodušující. Naproti tomu Manhattan je postaven na rastru (jednoduché šachovnici), který sice na první dojem působí banálně a racionálně, na druhou stranu však umožňuje provázanost celku a bohatost vztahů.
Uspořádání umělých měst lze vztáhnout ke struktuře stromu, přirozená města naopak představují mřížku. Strom i mřížka jsou způsoby uvažování o tom, jak velký soubor malých systémů vytvoří velký a složitý systém. Mřížka je totiž potenciálně mnohem složitější a jemnější struktura než strom. A to, co podle Christophera Alexandra mrzačí města, je absence strukturní složitosti. Tuto absenci si Alexander vysvětluje tím, že je mnohem lehčí přemýšlet ve struktuře stromu než ve struktuře mřížky. Systém stromu je mentálně dostupnější a snadno se s ním pracuje. Mřížku je těžké v představivosti udržet, a proto se s ní pracuje obtížně. Jednou z funkcí mozku je totiž snížit dvojznačnost a překrývání ve spletitých situacích. Za tímto účelem je mysl obdařena principiální netolerancí vůči nejednoznačnostem.
Z toho důvodu při přemýšlení o městě nebo navrhování městských celků máme tendenci nebrat na zřetel celou škálu složitostí a překryvů, jimiž město disponuje. Problematické situace města řešíme jejich vyloučením (zákaz bezdomovců v centru města), přesunutím nebo oddělením (oddělování jednotlivých druhů dopravy nebo samotných městských funkcí) místo toho, abychom uvažovali o jejich integraci v určitém měřítku v rámci města, abychom je zakomponovali do složitosti celku.
Město je jako zvíře. Město je prostředím pro život, ve kterém od sebe nelze oddělovat jednotlivé funkce ani orgány, míchu od páteře, slinivku od střeva. Do určité míry proto do měst patří i vrstva divokosti, nepředvídatelnosti a složitosti ve formě nemíst. Nemísta měst sice mohou být jen prázdnými dírami v látce města, mohou být ale i jinak barevným tkanivem, vytvářejícím důležité akcenty v celku složitého obrazu.
Ilustrační foto: Peter Fabo (detail)
