Město není utvářeno pouze stavbami a prostorem kolem nich, ale jak konstatuje Osamu Okamura – je tím, čím jsou jeho obyvatelé. V rámci městského plánování existují přístupy, které jim žití ve městech usnadňují nebo naopak. Jaké jsou tedy principy zdravě fungujícího města a společenství?
Jaké základní principy určují vitalitu města?
Vitalitu města určuje vitalita jeho obyvatel. Město nejsou jenom stavby, ale jsou to především lidé a jejich aktivita. Životy, vize a sny se propisují a otiskují během historie i během plánování budoucnosti města. Takže město není samostatná existence, ale z mého pohledu je to otisk konkrétních lidí do konkrétního prostředí. Proto město může být jenom tím, čím jsou jeho obyvatelé.
Dnes se hodně mluví o obyvatelnosti města a o jeho schopnosti podporovat šťastný život, i když je definice šťastného života samozřejmě komplikovaná. Kategorie středního proudu většinou reprezentují opravdu to, co si většina lidí představuje. Tedy dlouhý, zdravý život plný kulturních nebo sociálních podnětů. Respektive všechno, co město poskytuje, pokud funguje dobře. A funguje dobře, když jeho obyvatelé vytvářejí zdravou společnost.
Města trpící většími závadami, jako jsou například nefunkční obchody nebo vybydlené čtvrti, mají problém na straně jeho obyvatel. Což znamená, že společnost není schopná dynamicky sladit své aktuální potřeby s prostředím kolem sebe. Čím více společnost spolupracuje, tím efektivněji dokáže tyto výzvy řešit. Pokud mají ovšem lidé pocit, že prioritou je jejich vlastní soukromé štěstí za vysokým plotem na kraji města, tak se tyto spolupráce navazují mnohem hůř.
Klíčem ke zdravému společenství je tedy aktivita obyvatel a jejich ochota zapojovat se do dění a nedelegovat pouze jejich problémy na zastupitele města.
Obyvatelnost města určuje i způsob, jakým se v něm lidé přemisťují. Ve vaší knize Město pro každého je nejvíce prostoru věnováno různým typům dopravy. Nejpalčivější problém spatřujete v automobilismu, který v mnoha aspektech výrazně poškozuje městské prostředí.
V České republice připadá na tisíc obyvatel z ne úplně pochopitelných důvodů více aut než třeba ve Velké Británii či bohatém Norsku. Mluví se o tom, že nás možná zachrání elektromobilita, protože se zlepší vzduch, ale potíž s automobilismem ve městech není pouze problém otráveného ovzduší a hluku.
Hlavní problém je prostorový: automobil je během dne aktivně využíván maximálně 10 % času, a těch zbývajících 90 % někde stojí a zabírá místo na úkor širších chodníků, po kterých by se mohlo lépe chodit a navazovat důležité sociální vztahy. Jelikož se mluví o tom, jak klimatická krize dělá města neobyvatelnými, mohly by být na ulicích stromy – jeden strom vydá za jednu velmi kvalitní klimatizaci. Dokáže odpařovat vodu a snižovat teplotu až o deset stupňů Celsia.
Automobilismus je slepá cesta i v případě výměny jednoho typu auta za druhý. Nejlepší doprava je chodit pěšky. Je to nejzdravější a nejlevnější varianta. Přičemž nejde jen o pohyb po městě, ale i o způsob uvažování o prostorových souvislostech. To znamená, že když se rozhodnete, že nebudete vlastnit auto a budete se po městě pohybovat hlavně pěšky, tak si i jinak hledáte bydlení, školu, práci a místo, kde nakupujete. Asi si nepostavíte vilku 50 km za městem a nestrávíte tak každý den mnoho času dojížděním do práce a ani nebudete jezdit na dvoutýdenní nákupy do velkých obchodních center. Bydlíte spíše v širším centru města, kde jsou všechny obchody a služby v pěší vzdálenosti. Pěší doprava je velmi komplexním tématem dotýkajícím se nejenom plánování měst, ale i zdravotních a ekonomických aspektů, sociální rovnosti či klimatické krize.
Tento model fungování města je možná ideální, ale bydlení v centru nebo jeho širším okolí je v dnešní době pro mnohé finančně nedostupné.
Myslím si, že extrém, do kterého jsme se v Česku dostali, je velmi nezdravý, což bohužel zjišťujeme relativně pozdě, a bude drahé a náročné to napravit. Češi v současné době vydělávají na vlastní bydlení nejdéle ze všech obyvatel Evropské unie. V Praze je mnohem méně sociálního a městského bydlení než v bohatých městech, jako je Vídeň, Kodaň či Curych, kde je čtyřikrát více sociálních, sociálně podporovaných nebo sociálně zvýhodněných bytů. Vídeň vlastní 24 % bytů v celém městě a dalších 30 % je podporovaných a subvencovaných. V Praze je to pouze 5 %, což je nejkritičtější hranice, u které ještě můžeme mluvit o nějaké snaze ovlivňovat sociální složení města. Tato realita vytváří obrovské sociální propasti, ze kterých plynou všechny negativní sociální jevy.
Česká města mívají jasně definované historické centrum, kam se soustředí většina volnočasových aktivit, když z něj ale člověk vykročí, ocitne se v prostředí, které nenabízí pestřejší interakce. Jak přistupovat k tomu, aby města byla v tomto ohledu kompaktnější?
Mnohá Česká města jsou poškozená zejména modernistickým plánováním: představa, že město bude řešené vědeckým způsobem se záměrem oddělit jednotlivé funkce, které člověk během dne využívá. Bydlení oddělené od práce, rekreace a obchodu a služeb. Byla to silná a velmi optimistická vize spojená s tím, že energetické zdroje jsou neomezené. Ačkoliv jsme dnes v tomto ohledu mnohem víc při zemi, tak nám modernistická města zůstala jako koule na noze. Zejména proto, že jsou velmi neekonomická a nefungují komunitně.
Sídliště vytvořilo nový, sociálně velmi promíchaný typ společnosti, jehož provoz je v přepočtu na obyvatele velmi nákladný. Odráží se to na stavu infrastruktury, protože nezbývají peníze na údržbu prostranství, úklid a renovace. Vše je příliš velké a daleko od sebe, takže než člověk dojde z jedné části na druhou, trvá mu to strašně dlouho a ještě k tomu se po cestě nic neděje. Ve výsledku vzniká spíše místo omezení.
Avšak mnohem horší fenomén, který přišel po budování sídlišť, byla výstavba satelitních rodinných domků. Někde bydlí pouze deset lidí na hektar a téměř nefunguje veřejná doprava. Vzhledem k budování inženýrských sítí a silnic připadá na jednoho obyvatele v takovéto čtvrti extrémně vysoká údržba, čímž je tento typ výstavby naprosto neekonomický.
Můžete srovnávat s japonským prostředím. Jak lidé v Japonsku přistupují k bydlení a prostoru obecně?
V Japonsku jsem se narodil a posléze tam často pobýval. Jedná se o velmi bohatou společnost, která je ale zároveň skromná. Japonská ulice je o mnoho užší než ta česká. Byty, domy i zahrádky jsou výrazně menší, takže je vše blíž u sebe. Lidé si tím pádem prostoru víc váží a dokáží o něj i více pečovat. Prostor je pro Japonce možná to nejcennější, a snad i proto se neobklopují tolika věcmi, jelikož ty v podstatě prostor znehodnocují. Například na japonské ulici nesmíte parkovat, protože auta znehodnocují prostor. Můžete buď parkovat na vlastním pozemku, nebo si draze pronajmout místo v garáži. Neprodají vám auto, dokud nedoložíte, že máte parkovací místo, což ve výsledku stojí mnohem víc peněz než auto samotné.
V tomto by se nejenom Česká republika mohla v rámci budoucího plánování měst od Japonska inspirovat.
Já si myslím, že ano. Je to sice radikální, ale myslím si, že v dnešní době je dobré být trošku radikální, aby se aspoň něco dokázalo zrealizovat.
Fenomén sídelní kaše je pro většinu českých měst stále živý problém. Je možné si v něčem vzít příklad ze socialistického plánování?
Co bych si ze socialistického plánování odnesl, není čistě architektonická a urbanistická podoba výstavby, ale spíše principy, které jsem zmínil v případu Vídně. Tedy modelu fungování města a společnosti, kde převažuje solidárnost a schopnost spolupráce nad soutěží. Ve Vídni mluvíme spíše o sociální politice než o socialismu. Schopnost postarat se o nejslabší část obyvatelstva města a společnosti přináší vyšší kvalitu života všem. Předchází se tím negativním efektům a dopadům, které nerovnost a dysfunkčnost vyvolávají. Sociální bydlení zde navrhují špičkoví architekti na základě veřejných architektonických soutěží. Přestože byty mají limit prostorového standardu, jsou kvalitní a skvěle obsloužené veřejnou dopravou.
Ulice jsou hierarchizované tak, aby byly klidné, a hlavní obchodní třídy jsou situované tak, aby k nim člověk dojel za pár minut. Každý si na nich může nakoupit vše, co potřebuje, a cestou potkává sousedy. Děti chodí do školy pěšky anebo na kole, protože je všude zmírněná doprava. Město je bezpečné, zdravé a podporuje život komunity. I když se mnoho českých měst snaží tímto směrem také jít, řekl bych, že to jde stále velmi pomalu.
Některá místa ve městech shromažďují pouze specifické skupiny lidí. Jak efektivně navrhovat městské části tak, aby vznikalo prostředí společensky pestré a otevřené různým sociálním skupinám?
Měli bychom uvažovat o nízkoprahovém prostředí, které dokáže podat pomocnou ruku těm, kteří se dostanou do nějakého problému. U nás například chybí komunitní ledničky, ale ve zmiňované Vídni je vybudovaná určitá sociální infrastruktura, ve které člověk může bez větších prostředků žít.
Město je do jisté míry laboratoří různých způsobů života. Je to organismus plný napětí, protikladů a střetů zájmů, které vlastně ani nemají řešení. V megalopolích dneška už není cílem najít společnou řeč nebo hledat společná řešení, ale naučit se žít vedle sebe. Být schopní spolupracovat, komunikovat a akceptovat to, že způsoby života jsou různé. V největších metropolích se mluví až dvěma sty jazyky a mnohá se potýkají s obrovskými problémy. Ale to je modus vivendi a to je to, co dělá město tak živým a atraktivním.
Myslím si, že když člověk žije v pestrém městě, je na každodenní výzvy připravenější mnohem víc, než když žije v monokulturní čtvrti, ať už je jakákoliv. Zde je schopnost interakce výrazně snížená, takže lidé nejsou schopni vnímat potřebu druhých a tedy ani komplexitu principů, na kterých město funguje. Vždycky je trochu problém, když města navrhují politici a architekti bez účasti různých skupin obyvatel. Často mohou trpět tím, že nikdy nevyšli ze své bubliny, a přesto si myslí, že dělají to nejlepší pro město.
Osamu Okamura
Narodil se roku 1973, je architekt, bývalý šéfredaktor časopisu ERA21 a v současné době děkan Fakulty umění a architektury v Liberci. V letech 2013–1017 byl programovým ředitelem mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE. V loňském roce vydal knihu Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, na které spolupracoval s výtvarníky Jiřím Frantou a Davidem Böhmem.
