Será esto la eternidad / que aún estamos como estábamos.“ Uplyne věčnost a stále ještě budeme takoví, jako jsme byli, vzpomíná ve své básni „Beber“ (Pít) Gabriela Mistral, první latinskoamerická nositelka Nobelovy ceny (1945) na okamžiky, kdy jí její matka dávala pít vodu.
Předtím píše o napití horké vody u sopky Aconcagua, o napití se u Mitly, které bylo pozoruhodné tím, že jí dal napít indián, a napití se vody na ostrově Puerto Rico – z kokosového ořechu.
Pokaždé to musely být silné okamžiky hodné zapamatování a následného zpracování. „En el valle de Río Blanco / en donde nace el Aconcagua.“ (V údolí Río Blanco, kde se rodí Aconcagua.) Z vody od sopky Aconcagua básnířce tři dny krvácela ústa!
„Bebía yo lo que bebía, / que era su cara con mi cara.“ (I já jsem pila to, co pil on / a jeho hlava byla na úrovni jeho hlavy.) To se stalo, když jí v Mitle dal napít domorodý obyvatel Ameriky.
A na ostrově Puerto Rico? Vzpomíná na „mi cuerpo quieto“ (mé klidné tělo) a „las olas locas“ (divoké vlnobití). A potom nějaké děvčátko rozbilo kokosový ořech a dalo Gabriele Mistral napít…
„Recuerdo gestos de criaturas / y son gestos de darme ague.“ Vzpomínám na gesta dětí a jsou to gesta dát mi napít. Podat někomu sklenici vody je opravdu archetypální záležitost. Ale ne každý o tom dokáže napsat, jako to dokázala Gabriela Mistral.
