Teorie hospody pro začátečníky

Některé věci je dobré zdokumentovat a popsat dřív, než dočista zmizí. Nemusí to být zrovna zástupci fauny a flory, kteří se v době tajících ledovců nejsou schopní adaptovat na lidskou blbost. Vlivem globalizace vymírají i starobylé národy, upadají odvěká řemesla, do zapomnění odcházejí pradávné zvyky, například sbírání céček nebo zakládání vlastních blogísků. A kam se třeba poděla tradice ústního vyprávění, cizelovaná stovkami generací? Bude si ještě někdo pamatovat, jak se povídalo při draní peří? 

Dnes nahrazují všechno to mezilidské plkání sociální sítě svými fotografiemi, obrázky, klipy, nálepkami, smajlíky a obrázky lilku. Společně s  povídáním jsou ohrožená i místa, kam si lidé povídat chodili, a mezi ně patří i hospoda. Ano, hospoda, kolébka českého národa a jeho vzdělanosti, kultury a moudrosti, hospoda, jež je ztělesněním i baštou českých hodnot.

To vše se dnes otřásá v základech. S hrůzou totiž zjišťujeme, že dnešní mládež už nepovažuje konzumaci nadměrného množství alkoholu za věc hodnou společenské prestiže. Jako by vypití deseti piv a sedmi velkých rumů nebyl hrdinský čin hodný zaznamenání, opakování, dostižení a překonání. Jako by návrat domů po čtyřech (končetinách, ne pivech) bez peněženky, bez saka a bez sebeúcty nepatřil k přechodovým životním rituálům opravdového Čecha. Jako by pořádná hospodská rvačka, která nade vší pochybnost rozhodne, které fotbalové mužstvo je lepší, nebyla etalonem skutečného českého hrdinství.

Kdepak, dnešní mladí se svými aperoly, proseccy a nealkoholickými radlery nejsou ničím jiným než hrobníky české hospody. Té hospody, která přežila středověk, mocnářství, války, komunismus i neřízené budování kapitalismu, aby nakonec pomalu a bolestivě umírala na latte art. Nadcházející generace už možná hospodu ani nezažijí a budou ji znát jedině z bájného vyprávění starců. Je vůbec možné přiblížit mladým lidem atmosféru a krásu české hospody? Pokusme se o to.

Oficiálně byla hospoda místo, kde jste se mohli za úplatu najíst a napít. Mnohem důležitější ale byla její socializační funkce; šlo vlastně o jakéhosi předchůdce sociálních sítí. Konverzace v hospodě probíhala v reálném čase a za osobní přítomnosti zúčastněných, kteří se setkávali u tzv. stolů, u nichž tvořili úplně malilinkaté sociální bublinky. Podobně jako na dnešních mobilech hrál i v hospodě důležitou roli počet čárek, který ukazoval sílu příjmu; čím víc čárek, tím silnější příjem. Displej mobilu vám dnes ukáže maximálně čtyři čárky, v hospodě jich největší borci měli na účtence i přes deset.

Profilová fotografie na sociální síti je při konverzaci neměnná a i v nejvypjatějších diskusních momentech má stejně zatuhlý výraz. V hospodě však, díky konverzaci v reálném čase, odpovídala vizuální reprezentace diskutujících jejich momentálnímu stavu a rozpoložení. Rozdíl mezi běžným a aktuálním vzhledem účastníků byl nejmarkantnější v pozdních nočních hodinách, kdy část přítomných simultánně diskutovala na několik nesouvisejících témat zároveň (a dnes bychom řekli, že při tom měli trvale zapnutý Caps Lock), zatímco druhá část osazenstva už byla offline, přepnutá do režimu spánku, v těžších případech pak do režimu hibernace.

Konverzace v hospodě dala v průběhu let vzniknout všem význačným komunikačním modelům dneška: meetingu, briefingu, peer-to-peer komunikaci, brainstormingu, fyzickému násilí a ke konci otvírací doby pak i k hromadnému brainwashingu. V hospodě lze nalézt i prvopočátky crowdfundingu – když jste neměli na zaplacení útraty, spolustolovníci se na vás složili. Na podobném principu, jaký známe dnes, tu fungoval i crowdsourcing – když jste něco nevěděli nebo jste s něčím potřebovali pomoct, stačilo se zeptat v hospodě a pokaždé se zanedlouho našel někdo ochotný, kdo vám přispěchal sdělit, že jste idiot.

V hospodě mají své kořeny i další moderní fenomény. Ranní dojíždění za prací je dnes běžnou součástí našich životů, ale v hospodách a bufetech se kdysi dojíždělo celý den. Šlo ovšem o zvyk, kdy zbytky jídel, ponechané původními majiteli bezprizorně na stolech, nalezly útočiště v žaludcích nových zájemců. Podobně i alkoholické nápoje z nedopitých sklenic, slité na konci otevírací doby do jediné nádoby, aby spolu utvořily tzv. „pozdní sběr“, který následně potěšil a zahřál nejednoho nočního návštěvníka hospodských sálů. Kdysi opovrhováni, stali se tito „dojíždějící“ pionýry foodsharingu a postkonzumní společnosti.

Samozřejmě nelze zapomenout ani na kulturně osvětovou a výchovně vzdělávací funkci hospody. Zdi pisoárů a kabinek tu návštěvníci zdobili slovesnými i výtvarnými díly, nabídkami a necenzurovanými názory. Kontakt s vnějším světem jim zajišťovala televize, zavěšená v rohu, odkud všem bez rozdílu přinášela zábavu a poučení ze společenského a sportovního života. Informace nabyté z televize a ze záchodků se mezi návštěvníky stávaly častým zdrojem argumentačních soubojů a skupinových diskusí, což jsou formáty, které pro českou pedagogiku dosud zůstávají jen málokdy dosahovanými metami. Po mnohaleté docházce a účasti na stovkách diskusí se právě z hospod rekrutovali absolventi prestižní VŠ Života. Největší giganti mezi nimi pak zformulovali postuláty, jež se staly základem české národní identity, českého ducha, českého charakteru:

  1. Pivo dělá hezká těla.
  2. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří.
  3. Kdo pil, umřel, kdo nepil, umřel taky.

Opravdový život a skutečnou moudrost zkrátka nenajdete ve virutálním světě videí, facebookových komentářů a vyťunťaných instagramových fotek. Odjakživa jsou k nalezení mezi pobryndanými stěnami hospodského sálu, na dosah od výčepu.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.