Chlast zasahuje do těla takovým způsobem, že je to regulérní jed, říká abstinující alkoholik

Rozhovor se dvěma muži, kteří si prošli léčbou závislosti

Nechtějí na své zkušenosti zbytečně upozorňovat, když to není nutné. Proto souhlasili s rozhovorem pod podmínkou, že nezveřejníme jejich pravá jména. Říkejme jim proto Petr a Pavel. Společné mají jedno, jsou to alkoholici. Nyní úspěšně abstinující alkoholici. Trpí proto žízní? Co obnáší abstinence a léčba alkoholismu? Dá se nad alkoholem vyhrát?

Jak dlouho abstinuješ, Petře? 

Teď asi tři roky. Před recidivami mám rekord šest let a druhý, opačný rekord, ten mám půl roku. Docela dlouhý roky všecko. 

Proč říkáš „dlouhý“? 

Za střízliva čas utíká pomaleji, než když jsi ožralej. Samozřejmě pocitově. Na to se mi vždycky zvykalo docela blbě, že den najednou prožíváš a trávíš jinak. 

A jak dlouho jsi pil? 

Hele, asi od patnácti tak nějak normálně, jako každej v tomhle věku, zbytek puberty taky ještě celkem normálně. Zlom přišel s nástupem na vejšku a pak do zaměstnání. 

Ty jsi studoval co přesně? Jazyky, že jo? 

Němčinu, protože jsem chodil na rakouskej gympl ve Vídni, a pak do toho ještě ekonomii, dvě různý školy najednou jsem si naložil na hrb. A to byla blbost. Ve třetím ročníku jsem s obojím seknul a šel jsem pracovat do jedný pražský firmy, překlady smluv, tlumočení a tak. Tam jsem postupem času pil dva, někdy tři pulčáky Becherovky denně. 

V práci? 

Ano, v  práci. 

Čím to? Jen tak? 

Hele, nesmíš zapomenout, že to byl přelom devadesátek a dvoutisícovek. Chast a drogy, v Praze, navíc ke všemu v celkem důležitý firmě, ale tu nebudu jmenovat. Prostě jsem to jenom přeháněl oproti ostatním. Ale byly to šílený dny. Na jednom uchu telefon s Američanem, na druhým uchu telefon s Němcem a celej den si takhle přes mě obchodně povídali. Na palici šílený a sebralo ti to kvanta sil. Dycky jsem to spláchnul. Pak překlady smluv. To byly třeba čtyři smlouvy denně, protože to muselo být hodně rychle, ale odměna se pro mě odvíjela od procent, za kolik byl ten kšeft. Někdy jsem vydělal třeba pětimístnou částku za jeden den. To končilo v soukromých klubech, nonstopech a drogách, sem tam v hampejzu. Byl jsem skoro cosi jako smetánka nočního života. No dneska říkám fujtajbl, ale tehdy to bylo docela elitní. Na kluka z vesnice hyperelitní.

Jak dlouho jsi to takhle vydržel? 

No, byl jsem v té práci dvoje Vánoce. Jako doopravdy Vánoce. Svátky v práci. Až tak to bylo hustý. Mezinárodní obchod totiž nedělají jen křesťani. 

Dobře, to jsi pil v práci, protože byly prachy a bylo třeba upouštět páru. Nebo to už tehdy byl problém? 

Určitě byl. Už ten jeden půlčák byl problém, jen jsem si to neuvědomoval. A možná to byl problém už v té pubertě. Máma často odjížděla na víkendy pryč, táta se ukázal jednou za rok, za dva. No a ty „osamocený“ víkendy jsme doma s bráchou dělali dvoudenní kalby. To bylo fakt něco. 

Jo, pár historek jsem slyšel. 

Třeba kamarádka tam v osmnácti otěhotněla na jedný z těch akcí. Ale protože za večer vystřídala třeba tři kluky, nějakou dobu se čekalo na krevní testy, kdo je otec, až se to narodí. Pařba, co měla následky (smích). 

Tehdy jste se ale nesmáli. 

Ale jo, smáli. Respektive jsme se smáli my, kteří jsme s ní ty pletky neměli (smích). 

A přitom teď zpětně uznáváš, že to pití mohl být problém? 

Uznávám. Alkoholismus je opravdu nemoc. A je to jako chřipka v tom, že než se ti rozjede, nevíš o tom. A když tě začne škrábat v krku, taky si zprvu říkáš, že to je třeba jen malý nachlazení z cesty po ulici. No a pak si jdeš poležet. 

Tvoje poležení byla léčebna, že jo? 

Můžu odpovědět vtipem, nebo vážně. Co bys radši? 

Oboje. 

Každá léčebna je poležení. Protože to platí pojišťovna, ty dáváš jen třeba stovku denně jako úhradu za vodu v koupelně a tak, prostě nula nula nic. Víc peněz utratíš za ten den v cigaretách. Leda bys šel na léčení nařízené soudem, to si pak platíš sám. Protože jsem byl na léčení poměrně dostkrát, garantuju ti, že ne všichni, kdo se tam léčí, to fakt potřebujou. Prostě tři měsíce klídeček pro někoho. Třeba jsem tam poznal chlápka, co chtěl být spisovatel, ale neměl kvůli práci čas soustavně psát. Tak se objednal přes známýho doktora, musíš se vždy dopředu objednat, na někdy, kdy mají místo, pak se ztřískal a jel taxíkem do té léčebny, že chce detox a léčbu, tak za prachy pojišťovny tři měsíce byl tam a psal. 

Jak dopadlo to psaní? 

No asi špatně. Nikdy jsem o něm už neslyšel.

A ta vážná odpověď? 

Poležení v léčebně, to je hlavně detox. Když tam přijedeš, zavřou tě na takovou vlastní malou „záchytku“. Kdo má hodně brutální stavy vystřízlivění, toho i přivážou k posteli, než padne na nulu. A to vůbec není vzácný. V rámci léčení pacienti dělají různý pomocný práce po celým komplexu. Jedna z nich je i spoludohled na detoxu. Sedíš u obrazovky a skrz kameru v detoxové místnosti pozoruješ, jak ten novej „bažant“ střízliví. To je něco, co je součást léčby nadvakrát. Ti těžcí, fakt těžcí alkáči, co drží hladinku na dvou promile a vejš třeba rok nebo víc, tak ti při střízlivění od jedné promile dolů ani nevypadají jako lidi. Na tom monitoru jsem viděl hodně nechutný věci. Strašlivý obličeje, křičení, halucinace, cukání svalů, je to jak horor. Takže nadvakrát proto, že sám detoxem projdeš a pak ho několikrát vidíš u někoho jinýho. To z hlavy nedostaneš.

Takže masakr. 

No i tam se člověk zasmál, to ne že ne. 

Kdy třeba? 

No, byl tam jednou frajer na mé službě, co si nevšiml té kamery, když ho tam zavřeli. A když se mu udělalo konečně už líp, začal tam regulérně masturbovat (smích). 

Zažívá alkoholik stavy žízně? Je vůbec to nutkání po alkoholu něco jako žízeň? 

Za sebe říkám, že ne. 

A co za jiný lidi? 

Nikdy o alkoholu v léčebně nikdo takhle přede mnou nemluvil. Hodně lidí začne pít, protože mají v životě nějaký problémy. Tím, že seš imrvére nalitej, potlačíš různý negativní pocity. Pak na terapii ale zjistíš, proč je to blbost, že to problémy neřeší, jen zakrejvá. To by ti mělo pomoct, tohle si uvědomit. 

Ty jsi se ale léčil několikrát. Poprvé ti to tedy nepomohlo? 

Ani podruhý a ani potřetí (smích). Až potom počtvrtý, jakkoliv debilně to zní. No ale teď vážně. Alkoholismus je boj na celej život. Neexistuje vyléčený alkoholik. To je při léčbě skoro první poznámka, co ti tam řeknou. Chlast zasahuje do těla takovým způsobem, že je to regulérní jed. Když jako alkoholik vypiješ tři litry vína denně, neexistuje způsob, jak se pak dostat na dvě sklenky večer doma na zahradě při relaxaci. Takhle ta nemoc nefunguje. Buď přestaneš pít, nebo nepřestaneš. Nic mezi tím není. Recidiva by byla zase ty tři litry! 

A jak taková recidiva probíhá? 

U mě to bylo vždycky hrozný. Poprvé to byla kamarádova svatba. Nějak jsem se dostal k potoku, co tekl asi pět kiláků dál, tam jsem usnul u břehu a nějakej ranní pejskař mi volal záchranku. Nic si nepamatuju. Shodou okolností se ten ženich dostal po několika letech taky do Červenýho Dvora (smích). 

Ty vole. 

No jo. To bylo před rozvodem. 

Aha, pil tolik, až přišel o rodinu. 

Takhle bych to neřekl. Jeho manželka po vsi říkala, že to pití bylo vlastně až to poslední, proč ho opouštěla. 

Tomu ale lidi sotva uvěří, když vidí jen to pití, že jo? 

No, tak nějak. Já jí rozuměl. Jednak jsem sám alkoholik, a ještě jednou zdůrazňuju, že neexistuje vyléčený alkoholik, jenom abstinující alkoholik, druhak právě proto vím, že jde o víc věcí dohromady. To pití samo o sobě nic nespouští, aspoň ne hned. Proto je tak obvyklý, že tvoje okolí si tvýho pití všimne až se zpožděním. Řada lidí nejdřív pije potají, když už sosají víc než zdrávo nebo za bílýho dne. 

Ještě něco k té recidivě? 

Jo, jestli tě zajímají ty léčebny, tak když se jdeš léčit s pitím, jsi alkoholik. Když s drogama, jsi toxík. A když s obojím, tak jsi tak zvaný obojživelník. To byla moje druhá recidiva, že to bylo pití a pervitin. Byl jsem v novinách potom, protože jsem se zrušil na ostrůvku v polovypuštěným rybníce vedle vsi, a tam byl pařez, kterej jsem v noci nějak zapálil, nevím jak. 

Jo, o tom jsem slyšel. Dodnes nevím, proč bylo v novinách, že se někdo ožral. 

Tys ten článek nečetl, tak nevíš. Tam šlo o to, že jsem s sebou měl pákistánskou vlajku, a jakmile přijeli policajti k tomu divnýmu ohni, tak jsem nafetovanej a ožralej říkal, že na tom ostrůvku zakládám vlastní stát (smích). Teda tak to bylo napsaný v policejní svodce, co byly novinám k dispozici. 

Hele, už dost. Ty vykládáš vtipné věci, a přitom je to strašně vážné, o čem se bavíme. 

Máš pravdu, ale taky jsi tu pravdu ode mě chtěl slyšet, jak jsem to zažil. 

Mluvíš o tom s humorem. To proto, že humor je cosi jako nástroj, jak se nezbláznit ze všech těch věcí? 

No, asi jo. Ten humor tě tím pitím provází nejvíc právě v tý léčebně. 

Jak to myslíš? 

Léčba probíhá vlastně tak, jako bys byl na psychiatrii. Takže přísnej režim, pracovní terapie, skupinová terapie, arteterapie, muzikoterapie, píšeš deník a takový věci. Skupinová terapie probíhá různě, ale jednou z jejích složek je svěřování se s příběhy, jak alkohol ovlivnil tvůj život, respektive kdy tvoje pití negativně zapůsobilo na tvoje okolí. Hodně lidí se třeba napůl sesype, když musí přibližovat zážitky s domácím násilím a tak. Tam si vyslechneš neuvěřitelný svinstva, ale je zapovězeno někoho odsuzovat, tam nikdo není biblicky nevinnej, každej má něco. Často je to ale taky velká sranda, někdy absurdní. Třeba tam jeden chlap vykládal, jak jezdil ožralej s kamionem. Jednou převážel zásilku luxusních dřevěných rakví. Mezi Českem a Rakouskem přejel v pohodě, pak měl jet do Itálie, ale tam nedojel, hned za hranicemi se ožral a tři dny nikam nedojel, až tak byl na šrot, doháněl hladinku a pak nemohl přestat. Bylo to někdy v devadesátých letech a šlo o mezistátní věc, navíc náklad za hodně peněz, takže ho hledal Interpol. Na té terapii popisoval, jak ho na odpočívadle probudila nějaká menší zásahovka, sťatýho jak řemen, a pak počítali rakve. Na té terapii se rozbrečel jednak smíchy, ale pak taky studem, regulérně mohl někoho přejet a tak. 

*** Petr pije od puberty a práh dospělosti překročil v 90. letech, pochází z malé obce na Českokrumlovsku. Prošel si závislostí na alkoholu a zkušenosti má i s tvrdými drogami. Léčil se v Psychiatrické léčebně Červený Dvůr. Momentálně se živí jako zedník, se současnou partnerkou renovují zděděný statek. 

Jak dlouho abstinuješ, Pavle? 

Přijde na to. 

Jak to myslíš? 

O Vánocích budu abstinovat pátý rok. Přísně vzato jsem ale za tu dobu vypil tři malá piva. 

To je problém? 

Doktor by řekl, že rozhodně. Já říkám, že je to časovaná bomba. 

To by ten doktor asi řekl taky tak, ne? 

Možná. Je to časovaná bomba k tomu dostat se k recidivě. 

A proč ses teda napil? 

Vždycky to bylo na koncertě. Je opravdu síla udržet tu vůli k tomu nepít. Takhle jsem klopýtl, ale ještě jsem to zvládl udržet.

Jak dlouho jsi předtím pil? 

Že mám fakt problém, to jsem si uvědomil, až když jsme jeli s rodinou na dovolenou na Vranovskou přehradu. V kastlíku jsem měl placatku rumu. Jeli jsme asi hodinu a ta hodina mi přišla jako celý den. Třas rukou, nekoukal jsem na značky, jen jsem myslel na ten kastlík. 

A předtím? 

Já se nikdy neožíral do kómatu. Ale pil jsem velmi kontinuálně, to ano. Třeba jsem byl v hospodě každý večer, celý týden, pak další, a další – vypil jsem několik piv, ke každému dva panáky ferneta. A po tom každým týdnu jsem ráno zjistil, že mi je milá myšlenka, jak večer půjdu znovu. Takhle to šlo asi dva roky, než přišel ten Vranov. Já nevím, nějak svítilo sluníčko zvláštně, z vody vyčuhovaly ty skály… Nedokážu to popsat, co se mi přesně v hlavě dělo, ale pamatuju si to počasí a to, co jsem viděl z toho okna auta, a pak ten rum v kastlíku. Prostě mi nějak něco přeskočilo v hlavě. 

Každý večer v hospodě, piva a tvrdý alkohol — manželce to nevadilo? 

Víš, co je na týhle zemi strašný? Že takový pití nikomu nevadí. Aspoň ne do doby, než někomu ublížíš něčím konkrétním nebo něco v tom smyslu. Prostě jsem šel do hospody, někdy šla manželka se mnou, někdy ne, večer jsem se vrátil a zalehnul jsem. Nevadilo jí to nikdy. 

Neděláš si legraci? 

Mám strašně skvělou manželku. Ty hospody jí nevadily, nebo o tom aspoň nemluvila, že by jí to vadilo, a pak mě podpořila i v léčbě. 

Ještě k tomu pití, není to třeba tak, že partner je pak cosi jako spoluviník, když tě nechá takhle pít? 

Nevím, možná. Potkal jsem v léčebně lidi, co měli partnera, kterého poznali právě v léčebně někdy z minula. Často se stává, že někdo se do léčebny vrátí po čase. 

Ty jsi tam byl jenom jednou. 

Přesně tak. Ale viděl jsem tam tři celebrity aspoň (smích). 

Cože? 

Já byl v léčebně v Jemnici u Moravských Budějovic. Ta je taková malá, zapadlá. Občas tam jede někdo mediálně známý, protože je to tam tak bokem, že se to nějak utají, když tam někdo je. 

A kdo z celebrit se tam teda léčil? 

Hele, to do toho článku ale nepiš, jo? Byla to [vynecháváme, pozn. redakce]. Přivezli ji tam autem [vynecháváme, pozn. redakce], a když ji zamknuli na detoxu, zase odjeli. V léčebně nemáš nárok na návštěvy hned zkraje. Ani ji nesmíš opouštět na žádné vycházky. Leda by byly volby, to s tebou ale jede někdo jako dozor a nacpou tě Antabusem. To je lék, co při kontaktu s alkoholem vyvolává extrémní stavy nevolnosti. Je to něco jako strach z nesnesitelný bolesti, to je velký motivátor k tomu se nenapít. Chlapi v léčebně někdy říkali, že ten Antabus se ale taky dá přepít. To už ale nebyla moje liga. 

Jak se to dá zvládnout bez návštěv, přátel a rodiny? 

O to právě jde, že bez nich si uvědomíš, že s nimi chceš být. Aspoň já to tak měl. To pití je risk, že o ně přijdeš, jestli to tak můžu říct. Já v léčebně potkal hodně rozvedených, co chtěli s pitím přestat, aby se mohli vídat s dětma. 

Ještě k tomu Vranovu. Jak to dopadlo s tou placatkou? 

Na rovinu říkám, vypil jsem ji. A kupodivu se mi udělalo dobře, a pak hrozně zle z toho, že se mi udělalo dobře. Rozumíš mi? Prostě to bylo jak v tom vtipu, zjistil jsem, že nemám problém s pitím, ale bez něj, a to byl ten problém s pitím. Kdyby mi to v tu chvíli nedocvaklo, radši na to ani nechci myslet, co by bylo. 

Zažíval jsi předtím, než jsi začal každý den pít, pocity žízně? 

Nezažíval. Když je to téma toho časopisu, žízeň, tak ti k tomu řeknu jedno. To jsem se domáknul na tom léčení. Po trávě bažíš, ale po alkoholu prostě ne. To není potřeba, že něco potřebuješ pro přežití, jako vodu, naopak je to potřeba, o který racionálně víš, že se bez ní obejdeš. Ale nemůžeš si pomoct. Ten alkohol na mě působil prostě jinak než voda. 

Jak jinak? 

Na vizitě v léčebně mi doktor jednou řekl, že mám nejspíš nějaké genetické predispozice. Jako k tomu pití. Prý ta genetika teda není úplně na sto procent vědecky potvrzená, jestli v utváření závislosti opravdu hraje roli, ale někdy se prostě někdo netrefí na ty tabulky, co k tomu jsou. Genetika jako možná odpověď, proč jsem alkoholik, byť jsem se do bezvědomí nikdy neztřískal. Těžko chápat, ale léčba je o tom chápat sebe, a teprve až potom, co je závislost. 

A ty v rodinné historii někoho máš, kdo má problém s pitím? 

Můj strýc. Pil léta, pak umrzl ožralý cestou domů z hospody přes les. 

To je síla. 

Ale to bylo dávno, já toho strýce navíc neznal, narodil jsem se až potom, co umřel. 

Nehrálo i tohle nějakou podvědomou roli, jak jsi měl ten zvláštní pocit na tom Vranově? 

Hele, tady nejsme na psychoterapii. Já ti nemůžu odpovědět, protože prostě nevím. Byl to zvláštní den a prostě dodnes nejsem schopen vysvětlit, co přesně se během něj stalo. 

Furt nevím, jestli tvůj příběh mám brát tak, že jsi měl kliku, anebo tak, že třeba nejsi typický alkoholik. 

V jistém ohledu jsem velmi typický alkoholik. Jenom jsem měl kliku, že jsem si to uvědomil. Pamatuj, že jsem měl pocit, že je úplně v pořádku každý večer pít v hospodě ty piva a fernety. To je ukázkový příklad, jak to začíná, než se to pak stupňuje. Na terapii v léčebně jsme to v kruhu měli úplně všichni stejně tak. Začneš na pivu, pak jich přibývá, pak tvrdej. A pak taky postupně přibývají místa a časy, kdy piješ. 

Ale v práci nebo za volantem jsi nikdy nepil? 

No, v práci občas jo. To jsem měl možná říct během toho začátku. Ale v autě jsem nikdy pod vlivem nebyl. Teda jen jednou, dva kilometry cesty, pak nikdy. 

Pro abstinujícího alkoholika prý nebývá snadné abstinovat, když je venku „na pivu“ s přáteli. Jak to máš ty? 

No, sedíme teď spolu u stolu a oba pijeme malinovku. Není co řešit. Ale když má někdo kulaté narozeniny a oslavu k nim, tak třeba tam je to krušné. Nechceš pít, nějak jsi dospěl k tomu, že to nepotřebuješ. V Čechách, a speciálně na Moravě tohle ale málokomu vysvětlíš. Než to, že lidé kolem mě chlastaj, mi vadí spíš to, že chlastaj na autopilota. Ty řeči jako „jen jedno malý pivo“ nebo „panáčka na hezký sny“, no taky jsem je míval, po zkušenosti s léčbou a abstinencí bych ale daleko víc ocenil, kdyby když lidi pijou, tak aby o tom aspoň furt nemluvili, jako kdyby poskytovali službu tomu chlastu, že ho vypijou. Rozumíš, jak to myslím? 

Že kdo pije a cítí se s pitím v pohodě, tak že se nemá vytahovat, že pije? 

No, to mi pije krev (smích). 

Co piješ, když máš žízeň? A co si myslíš o Birellu? 

Na žízeň mám nejradši bezovou šťávu. Birell nepiju, respektive vypiju tu limonádu ochucenou, ale standard nealko-pivo, tomu se vyhýbám. Zas jako nejsem debil – když žádné pití, tak ani žádnou náhražku. Nestojí mi to za to. 


*** Pavel je mladší než Petr, nedávno překročil třicítku, je ženatý a má dvě děti. Bydlí v Třebíči. Uvádí, že nikdy nepil do bezvědomí a ani se nikdy z přehnaného pití nepozvracel. Přesto má za sebou léčbu ze závislosti na alkoholu. Je vyučený. Živí se sezónně, na jaře a v létě jako dělník při údržbě zahrad, přes podzim a zimu se věnuje výškovým pracím.

Ilustrační fotografie: Lenka Pužmanová

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.