Chůze a její cesta

Z původně krátkých výletů po Čechách postupně prochodil část Evropy. Když jsem se před sedmi lety bavila s Karlem Řepou, zrovna plánoval pěší cestu přes Alpy k moři. Od té doby prošel Rakousko, Slovinsko i celý Island. S kamarádem Pepou Odradovcem dojel z Ázerbájdžánu na kole do Českých Budějovic nebo obešel hranice České republiky. Své cesty dokumentuje v sériích fotografií, které zachycující banální poetiku zásahu člověka do přírodní scenérie. Z fotografií pak vychází i ve svých malbách. Jeho cesta se tak stala nikdy nekončící. Přesto říká: „Cesta je jen forma. Hlavní médium je chůze, která si cestu vybírá.“

Když jsme se bavili před sedmi lety, plánoval jsi cestu k moři. Přišlo mi to dost odvážné. 

Už od mládí jsem věděl, že chození je to, co mě bude naplňovat. Šplhání na hory a chození. Tehdy jsem si vytvořil svoje snové cesty. Nebo spíše takové koncepty cest, které bych chtěl realizovat. Když jsem byl s tátou po sametové revoluci v Alpách a projížděli jsme Rakousko, říkal jsem si, jaké by to bylo objevovat celou tu krajinu soustředěně pěšky. Byla pro mě exotická. Krajina u Freistadtu pro moje romantická putování úplně stačila, nebylo třeba objevovat vzdálené kouty světa. A tak, když nyní mám prázdniny a prostor, vracím se k těmhle raným představám a chodím pěšky do Alp nebo až k moři. A na to už se nabalují další obsahy. Třeba i Máchovo putování přes Alpy, cesta Františka Skály do Benátek na Bienále a další motivační příběhy. 

Takže za tím vším je romantická představa? 

Určitě tam hraje důležitou roli. Vždy, když se podívám na mapu, tak mám takový blažený pocit. Čtu z mapy krajinu jako otevřený prostor možností, do kterého si mohu projektovat nějaké svoje představy nebo třeba i sportovní ambice. Je to potenciální prostor. 

Volíš si tedy podmínky, které následně zdoláváš?

Mě moc nebaví takové ty frekventované cesty. Ne že by na nich bylo něco špatného, třeba se taky jednou vydám do Santiaga. Ale teď mě víc baví objevovat cesty, po nichž se moc nechodí. Třeba rakouské dálkové trasy ze 70. let. Nebo mě prostě jen baví volně spojovat vzdálené body na mapě. 

A není to někdy nebezpečné? Cesta je dost nepředvídatelná.

Právě nepředvídatelnost je i mírou dobrodružství. Vystavit se riziku a neurčitosti. To je na cestě velmi silný moment. O tom ve svých knihách píše i Paolo Cognetti. Že teprve ve chvíli, kdy se člověk vzdá a poddá cestě samotné a její nepředvídatelnosti, pronikne do pravého „ducha cesty“. To mi přijde silné a sám to tak prožívám. Je tu spousta každodenních momentů, kdy se musíš vzdát svých představ, a v tu chvíli se ti ta skutečná cesta vlastně sama vyjevuje.

Karel Řepa: Z cest

Vzpomínáš si na konkrétní moment, kdy se před tebou „duch cesty“ takto zjevil?

Já se k „duchu cesty“ většinou dostávám hodně pomalu, přes všechno to vzdávání se. 

Může se zdát, že vycházím z Českých Budějovic lehkou nohou a hned první večer si užívám hvězdy nad sebou, většinou to tak však není. Tím, že tyhle trasy chodím jen v létě a většinu roku nic tak velkého nepodnikám, tak to jde pomalu. Mám úplně jiné nastavení mysli, postupně se ale do cesty zapojuje i netrénované tělo. V prvních fázích ani nevím, jaký má samotná cesta smysl. Začne se to psát pozvolna, den za dnem děláš kroky a cesta teprve vzniká. Důležité je dostat se do stavu, kdy vlastně jedinou rozumnou věcí je ta samotná chůze, se vším psychickým hnutím, bolestí i radostí, které s ní souvisí.

A skrze intenzivní dlouhou chůzi pak přicházejí okamžiky, kvůli kterým to pak začíná dávat smysl. Často neplánovaně. Někdy se třeba stane, že vyjdu po pár dnech z nějakého lesa, potkám nějaké místní sedláky, povídám si s nimi a najednou to do sebe celé nějak zapadne a říkám si: „jo, asi proto jsem teď tady.“ Nebo omylem sejdu ze značené trasy a po nějakém bloudění v exponovaném svahu ji opět najdu. Není to nějaká duchovní iniciace, prostě se najednou zastavíš, řekneš si, že se cesta odvíjí, jak má, a jdeš dál. Tyhle situace jsou jakoby takové majáky na cestě.

Ta „magičnost“ hor je proslulá, jak nám ukazuje literatura nebo výtvarné umění. 

Pro mě ta magie asi vzniká, když třeba vystoupám na horu a nahlížím celou krajinu. Tam přijde to důležité propojení já, tady a teď. Najednou si takhle třeba propojím vzdálené horizonty a vidím, co jsem ušel v předchozím týdnu, a to, co mě čeká v týdnu budoucím. Shora hledám linii cesty a nacházím nebo hledám v ní jakoby naráz všechny ty situace. Je to podobně silné, jako ta radost z chůze samotné. To chvilkové propojení s cestou jako celkem a vlastně i takový vděk za možnost těla pohybovat se krajinou od horizontu k horizontu. 

Zároveň musíš narážet na fyzické limity vlastního těla a vyrovnat se s nimi. 

Je to tak. Občas je člověku dost nepohodlně a často se těším, že se po týdnu někde v kempu vysprchuju. Na cestách musíš s tělem víc komunikovat. Na jednu stranu ho trochu huntuješ, ale když máš pomalé „náchody“ a postupně zvyšuješ „dávky“, tak tělo neuvěřitelně posílí a mysl se k němu přidá. Když jsme šli s Pepou okolo hranice České republiky, tak nám jeho chytrá aplikace po měsíci putování hlásila, že potřebujeme sto třicet hodin regenerace. Tělo je dost odolné a když ho posloucháš a nepřepínáš, vydrží hodně. Komunikovat s vlastním tělem je při každém pochodu nutnost a jedna z výzev.

Tvá zkušenost s chůzí mi hodně připomíná okamžiky, které jsem sama zažila při držení několikadenního půstu. Ta námaha a nechuť v tom pokračovat, ale zároveň pocit překračování sebe sama a zintenzivnění vlastní senzitivity.

Máš pravdu, že ten zážitek je asi hodně podobný. Krásně o tom píše Miloslav Nevrlý, jeden z legendárních skautských vedoucích přezdívaný Náčelník, který napsal knihu Karpatské hry. V ní popisuje, jakým způsobem rozvíjí různé smysly, když je delší dobu sám v divočině někde ve slovenských Karpatech nebo v Rumunsku. Jsou to hodně silné, až takřka iniciační texty. Nečetl jsem snad nic lepšího o bytí v krajině. Chtěl bych se někdy dostat se na stejnou úroveň vnímavosti. To je možná jeden z cílů, proč chodím. Není to samotná trasa, nýbrž rozšířené vědomí, o němž Nevrlý píše. Po delším pobytu v krajině se otevírá úplně jiná vnímavost. Najednou začínáš cítit i drobné změny v okolí, s předstihem čteš, že přichází déšť. Pomalu se z tebe stává takové zvíře. Není to hned. Musíš v krajině strávit určitý čas. Cítit, jak se ráno pomalu rosí stan, mýt se v potocích, vnímat změny teploty na vlastní kůži.

Karel Řepa: Poutní kámen

Otevírá pro tebe chůze rozšířenou citlivost i jako pro výtvarníka? 

Určitě se tam otevírá i něco takového. Každá cesta má svůj vlastní tvar, atmosféru, postupně i ten příběh. Každý den se může vyplnit jiným tématem. Ta proměnlivost a pestrost situací na dlouhé cestě vede k celostnímu zážitku, který ve mně doznívá hodně dlouho. Jsem trochu jako dokumentarista, který cestu zaznamenává. Dokumentace je pro mě v téhle epoše chození docela důležitá věc a je vlastně jedno, že se mi mnohdy nepodaří dojít tam, kam jsem chtěl.

Vytvářím si fotografický deník. Vrací mi to vzpomínky na konkrétní místa a pomáhá mi to zpětně komunikovat s oním „duchem cesty“. Zároveň zde nacházím řadu esteticky zajímavých momentů. V krajině narazím samozřejmě na spoustu krásných scenérií, zajímají mě ale spíše ty mimoestetické, které vycházejí z nějaké zvláštní kultury daného místa. Lze z nich číst vztah lidí s tím místem. Často třeba zaznamenávám nějaké periferní zahrádkářské kolonie, různé skládky nebo betonová sila na rakouském venkově. Tedy věci, které si běžně nefotíš, ale mě nějak baví. 

Vlastně mě nikdy nenapadlo, že tvé obrazy, které z fotografií vycházejí, jsou také dokumentem. Často se v nich objevuje určitá opuštěnost. Kamion na okraji dálnice nebo sloup uprostřed pole.  

Součástí mých fotek a pozdějších maleb bývá často nějaký na první pohled cizorodý prvek, obvykle lidský faktor v krajině nebo v nějakém přírodním kontextu, který je zde dominantní. Možná proto vyhledávám kraje, které nejsou úplně pusté a jsou zajímavé právě tou interakcí člověka s krajinou. 

Tvé cesty jsou takový nikdy nekončící cyklus. 

Máš pravdu, že je v tom už taková cykličnost. Ale vlastně to celé vzniklo postupně. Tohle chodecký období jsem neměl vždy. Nejdříve to byly jen ty sny, pak trempské období a teď se mi z toho stává skoro až rituální tradice. Trávit léto jinak si teď možná ani nedovedu představit. Už se vlastně dopředu těším na všechny ty nové silné podněty. I ty výtvarné. Chodectví je aktuální etapa mého života. Jsem rád, že to přišlo teď, kdy na to mám dost sil.

Karel Řepa: Kráva pod mostem

Před pár lety jsi přešel i celý Island.

Island to byla asi moje nejdelší chodecká zkušenost. Když jsem přecházel celý ostrov a byl tři dny v poušti sám. Bylo to i takové setkání se smrtelností. 

V jakém ohledu? 

Vyrážíš sám přes ostrov, bez signálu, bez satelitního telefonu. To je běžná zkušenost pro chodce před sto lety, ale pro nás už je to něco nepředstavitelného. Vidíš cestu, která vede na sever a ty musíš jít trochu na západ, tak si řekneš, že si to zkrátíš přes jednu horu. Jenže člověk je zvyklý na úplně jiná měřítka krajiny. Po hodinách chůze v písku najednou narazíš na ztuhlé lávové pole a chůze se mění v nekonečné propadávání do lávové krusty. Pak už se jen soustředíš na to, aby sis tam někde nevyvrkl kotník, protože doplazit se zpátky v tom terénu není moc reálné. 

Když mluvíme o Islandu, tak mě napadá cyklus maleb s motivem kamenů, který zde vznikl. V tvé tvorbě je dost ojedinělý, protože se zde ztrácí lidský prvek. 

Na Islandu byl lidský vstup do krajiny minimální. Ta severní oblast je myslím i jednou z největších pouští v Evropě. Už od začátku jsem na cestě narážel na obří balvany, často sopečného nebo ledovcového původu, připomínaly mi sochy v nadživotní velikosti, každá měla úplně jiný charakter. Byly to jediné vertikální objekty v tom nekonečném horizontálním poli. Zprvu jsem je jen tak míjel a postupem času si je začal personifikovat jako takové strážce cesty. Už chápu Islanďany, že v nich často vidí trolly, protože ty kameny jsou opravdu osobnosti. Ta krajina, přestože se jeví jako mrtvá, je vlastně neuvěřitelně živá. Když pak jdeš dny pouští, najednou začneš s tím kamenem komunikovat. Obejdeš ho, prohlédneš si ho, vyfotíš a u pátého strážce najednou zjistíš, že vytváříš cyklus kamenů. „Duch cesty“ se vyjevil a já začal fotit.

Kam vlastně plánuješ další cestu? 

Jedinou cestu, kterou teď začínám aktivněji plánovat, je opět přechod Alp. Tentokrát do Benátek, bude to taková klasická trasa. Chystáme se jít zase s Pepou a budeme přijímat „návštěvy“, což znamená, že se k nám na část cesty připojí někdo z kamarádů, ale třeba jen na pár dní. Do Benátek je to asi 750 nebo 800 kilometrů. To vychází zhruba na měsíc chůze. Naše předchozí trasa k moři vedla přes Slovinsko. Nyní půjdeme přes Rakousko, Vysoké Taury a Dolomity až k benátskému pobřeží. Ale snažím se na ten cíl moc nefixovat, protože nikdy nevím, zda tam dojdeme. Minulý rok jsme šli z ukrajinských hranic do Budějovic, ale nakonec jsme to zabalili na Moravě. Přešli jsme nějakých 800 kilometrů přes celé Slovensko, ale na Moravě už nám bylo oběma dost zle. Byli jsme nastydlí a vysílení. Hodně pršelo a už se nám zkrátka nechtělo jít dál. Taky jsme se shodli, že to hlavní z té cesty jsme už zažili. Tlačit to za každou cenu až do místa, které si předtím u počítače nadefinuješ jako cíl, někdy zkrátka nemá smysl.

Nohy Karla Řepy fotila Nika Brunová

Karel Řepa (*1979) je českobudějovický vysokoškolský pedagog, malíř a cestovatel. Vystudoval učitelství českého jazyka a výtvarné výchovy spolu s arteterapií na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V současné době působí jako didaktik na Katedře výtvarné výchovy PF JU. Je spoluautorem knihy Krajina jako námět a médium ve výtvarné výchově (2020). Dlouhodobě se vydává na pěší cesty po Evropě. Během cest vznikají i fotografické cykly, v nichž zachycuje vstup člověka do krajiny a které dále rozpracovává ve svých malbách.

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.