Text: Robert Fuchs
Foto: Lenka Pužmanová, archív autora, Wikipedie
Koncem letošního roku oslaví českobudějovický Německý dům, dnes známý jako Kulturní dům Slavie, sto padesát let své existence. Připomínku jubilea však provázejí rozpaky, vyplývající ze záměru budovu z velké části přestavět. Začít se přitom má již počátkem příštího roku. Cílem tohoto článku je upozornit na některé památkové hodnoty stavby, jež jsou její plánovanou proměnou ohroženy, zvláště pak na jeden opomíjený unikát.
Německý dům byl od roku 1872 kulturně společenským a politickým centrem českobudějovických Němců. Dnes jenejvýznamnější připomínkou jejich zdejší existence a způsobu života tehdejší společnosti. Ve vrcholném období své tvorby jej navrhl slavný český architekt a první protagonista neorenesance v Čechách, Vojtěch Ignác Ullmann (1822–1897). Jeho četné realizace jsou vynikajícími doklady velkoměstského stavitelství. O jejich kvalitě svědčí fakt, že dvě desítky staveb, které navrhl, nebo se na nich významně podílel, jsou dnes nemovitými kulturními památkami.
Spolu s českým Besedním domem v Brně, navrženým Theophilem von Hansenem, byl zdejší Německý dům prvním víceúčelovým národním domem u nás, tedy řečeno dnešní terminologií – prototypem tohoto druhu staveb. Tyto víceúčelové domy plnily roli společenskou, osvětovou, zábavní i restaurační.
Základním principem vnitřního uspořádání českobudějovické Slávie je situování dvou hlavních částí budovy do tvaru písmene T. Podélně orientovaná část obsahuje slavnostní monumentální nástupní prostor schodišťové haly, jež směřuje k funkčně nejdůležitějšímu prostoru celé budovy: příčně položenému společenskému sálu v patře druhé části stavby. Do homogenního tvaru o takřka čtvercovém půdorysu objekt doplňují nižší bloky s významově méně důležitými prostory spolkových místností či restaurace. Zdejší budova představuje jedno z nejvýznamnějších architektonických děl 19. století v jižních Čechách a také první neorenesanční budovu v Českých Budějovicích. Jedná se o rozměrný solitérní objekt při vnějším obvodu městského jádra, který dodnes harmonicky navazuje na okolní historické stavby. Budova má významnou hodnotu historickou, urbanistickou a architektonickou (a to včetně úprav původního návrhu místním architektem Karlem Schmidtem či pozdějších stavebních zásahů podle projektu Jana Štěpána). Od roku 1963 je nemovitou kulturní památkou, nachází se na území městské památkové rezervace a v sousedství další kulturní památky – Jihočeského muzea.
Městem plánovaný projekt přestavby počítá s přístavbou a výraznou změnou vnitřního uspořádání. Původní krov má nahradit nový s kovovou nosnou konstrukcí. Z východní poloviny budovy mají zůstat pouze boční obvodové zdi. Stávající východní obvodovou zeď, symetricky členěnou vysokými půlkruhově zaklenutými okny, vystřídá stěna s povrchem z plechu, z níž ve střední části bude vystupovat nevelká kontroverzní přístavba s asymetrickým členěním ploch. Zaniknout má i stávající významově nejdůležitější prostor celé budovy – reprezentativní společenský sál s galerií vynášenou dvěma páry bohatě zdobených litinových sloupů, hodnotnými stavebně truhlářskými prvky atd.
K zániku odsouzená část historické budovy ovšem obsahuje i jeden veřejnosti poměrně neznámý, zato však mimořádně pozoruhodný prostor. Jedná se o tělocvičnu pod sálem v přízemí. K jejímu docenění došlo díky novým poznatkům, vzešlým z posledního zkoumání. Tělocvičný sál se rozkládá v rozsahu středního rizalitu a má rozměry 21,6 × 11,7 metrů. Strop ve výšce 6,5 m vynáší čtyři dvojice dřevěných sloupů, usazené v přibližně 1 metr vysokých žulových podstavcích. Délkově je plocha sálu členěna na dvě užší pole po stranách a jedno širší ve středu. Zdobnost sloupů a přípor s profilovanými hlavicemi má gotizující charakter. Všechny tyto prvky zůstaly navíc zachovány navzdory pozdějším vestavbám. Dodnes je tak zřejmé, o jak působivý prostor a kvalitně řemeslně provedenou konstrukci se jednalo. Rostislav Švácha z Ústavu pro dějiny umění AV ČR, odborník na architekturu 19. a 20. století se k hodnotě tohoto sálu vyjádřil takto: „Je to rozhodně jedna z nejstarších turnerských tělocvičen na území českých zemí. Starší je jen v Brně od Augusta Prokopa, a ta byla později poničena požárem a byla Prokopem po roce 1877 přestavěná, takže starší než ta budějovická vlastně není. Podle mě jde v Českých Budějovicích o vzácnou památku sportovní architektury“.
Památka sportovní architektury
Zdejší sál německé tělocvičné organizace Turnverein byl spolu se stejně starou, ale mnohem skromnější (a nedochovanou) sokolovnou při českém spolkovém domě Beseda, nejstarší tělocvičnou v jižních Čechách. Obě přitom byly zprovozněny v roce 1872. Jde také o vůbec první tělocvičnu u nás, která nebyla postavena jako samostatná budova, ale jako součást víceúčelového reprezentativního objektu. A navrhl ji Vojtěch Ignác Ullmann, autor i naší nejstarší tělocvičny vůbec – Sokola pražského, vybudovaného v letech 1862–1863.
Konstrukce tělocvičny je dokladem vysoké úrovně dobové řemeslné zručnosti, dnes již takřka zapomenuté technologie ruční tesařské a stavebně truhlářské výroby. Podle vyjádření Jiřího Blocha z Muzea stavebních řemesel v České Krumlově navíc prostor obsahuje nejrozsáhlejší pohledový trámový strop v jižních Čechách. Citlivá obnova sálu by přitom snad nemusela být náročná a nákladná. Spočívala by v odstranění vložených příček a stropu z druhé poloviny 20. století. Jde o působivý autenticky dochovaný unikát, na nějž by snad České Budějovice mohly být právem hrdé. Cesty se ale naopak ubírají k jeho tichému zničení, spojenému navíc s razantní proměnou celého objektu.
Příběh o „nedokončeném objektu“?
Přestavba dnešní Slavie se stala jednou z priorit dosavadního vedení města. Není bez zajímavosti, že byla prosazována mimo jiné argumentem, že dům „není dokončeným objektem“. Například na webových stránkách města se dočteme: „Po sto padesáti letech od svého založení bude někdejší Německý spolkový dům dostavěn do původně zamýšleného objemu.“ Nejpozději od roku 2015 přitom město prostřednictvím útvaru hlavního architekta má k dispozici Ullmannovy pracovní půdorysné skici z archivu Národního technického muzea v Praze, na nichž zadní část objektu odpovídá dnešnímu stavu. Argument o nedokončenosti tím je zpochybněn.
S přihlédnutím k tomuto faktu, ale i k nesporným historickým a architektonickým hodnotám zmíněné části budovy, zčásti doceněným díky novým poznatkům, se proto nabízí otázka, zda je ve veřejném zájmu investovat cca 650 až 730 milionů korun do rozsáhlé přestavby spojené s nevelkou, přibližně sedm metrů dlouhou přístavbou. Nebylo by, i přes již vynaložené investice do příprav, lepší objekt za zlomek prostředků citlivě opravit s důrazem na zachování stávajících hodnot?
Vraťme se ale ještě jednou k Rostislavu Šváchovi, mimo jiné dlouholetému předsedovi poroty Ceny Klubu za starou Prahu, jež se uděluje kvalitním novostavbám v historickém prostředí. Jedním z kritérií hodnocení přitom je citlivost, s jakou nová stavba reaguje na okolní prostředí, tedy zda respektuje kontext a zda zároveň nezpůsobuje ztráty stávajících památkových hodnot. Sám Švácha v této souvislosti napsal, že památky našich starých sídel, vesnic a měst, pokládá za náš největší národní poklad. A že pokud už do nich musí vstoupit novostavba, má všem záležet na tom, aby své prostředí, případně stávající hodnotnou stavbu, nepoškodila.
Zakousnou-li se však do budovy Slavie demoliční bagry, neztratíme právě část toho nejlepšího, co zde máme? Není poškození mimořádně hodnotné, památkově chráněné budovy, unikátní tělocvičny, ale také cenného, našimi předchůdci vytvořeného prostředí, příliš velkou obětí? Když Jan Müller o Německém domě psal pro knihu Slavné stavby Českých Budějovic, k její budoucnosti uvedl: „Bylo by žádoucí, aby již proběhlé a plánované stavební úpravy vyústily v plnou rehabilitaci významné památky Českých Budějovic.“ Jsme si opravdu jistí, že navržená přestavba tato slova naplní?
13 komentářů