Text a foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante
Vinárnička U Sosáka, Hradební 9
Ahóóój, milé čtenářstvo,
v rukou třímáš další, už asi pětisté vydání, českobudějovického hárprsbazáru. A po jednočíselné přestávce se opět vrací nejoblíbenější rubrika Karla Nešpora – Budějcký 4ky. Nesmírně nás těší, že i po letech je stále co objevovat, a my tak můžeme dál navštěvovat místa, kde se nadává na všechno a na všechny, kde 3 plus 2 není 5 a kde milostné vyznání střídá krknutí s vůní ferneta. Dnešní posezení však zavání unikátností jako platina v Last of Us, což je mimochodem skvělá hra, ze které se teď udělal seriál. Ten všeobecně vyvolává nadšení a i z českých luhů a hájů zaznívají pochvalné recenze, kteréžto přičítáme českému houbařskému naturelu. Ale protože v tom nehraje Zounar, můžeme hodnotit maximálně 7 ryzci z 10. Opusťme ale fungicidní vody mainstremu a věnujme se životu. Tomu, který se žije pod věží. Vítejme ve vinárničce U Sosáka.
Digitálky ukazují 17:30, ciferník na Černé věži také, souzníme a za mírného mrholení vcházíme do vinárny. Ještě zkraje vysvětlíme, proč zrovna půl šestá, když slušnej člověk chodí na pivo buď ve tři nebo v sedum. Odpověď je prostší než duše Alenky Schillerové – zavíračka. Nalámat se musíte do 19. hodiny. Poté vám nezbyde nic jiného, než si hledat útočiště a pisoáry jinde. Ve všech předchozích vinotékách, které jsme za poslední léta navštívili (tušíme, že dvě), pili jsme jako ostatní osazenstvo pivo. Zde nastává zlom a poprvé si v naší pisálkovsko – sommeliérské kariéře objednáváme víno. Jsme tak v šoku, že ani nespecifikujeme svůj požadavek a už před námi stojí sklenka červeného vína. Jestli opravdu takto chutná Kristova krev, není se čemu divit, že je tolik věřících. A být závislý na Ježíši a vínu, to už je solidní double cork a ještě s grabem. Zkušení návštěvníci v čele s Patrasovou a Jeanem Renem nám poradili, abychom s sebou k Sosákovi vzali tzv. „něco na prkýnko.“ Volba padá na balkán, páč je v akci, a na uherskou klobásu. Ta je levnější než předražená čabajka a navíc Uhry a Balkán vždycky štimovaly. Žádné plácání po ramenou se nekoná, na druhou stranu – půllitrem jsme při příchodu taky nedostali, takže asi win-win. Navíc nás hřeje fakt, že se trochu známe s vrchním provozním Sosákem, panem Mílou, že většina štamgastů vypadá moc moudře na to, aby se uchýlila k fyzickému násilí a v neposlední řadě skutečnost, že průměrný věk zde atakuje třícifernou hranici. Zatím se ještě do hovoru s ostatníma moc nepouštíme, ne že bychom nechtěli, ale musíme taky trochu nasát atmosféru, krom vína samozřejmě.
U Sosáka to vypadá jako na nějakým bytovým večírku. Za těžkým závěsem se totiž rozevírá klenutý prostor o velikosti pokoje, který je sice protnut barovým pultem, což je ale v dnešní době post-prostřena poměrně častá kvartýrová položka. Dřevem obložený bárek skrývá vinný čep a malý kuchyňský koutek. Z magiče hrají rockový sedmdesátky. Vína milci jsou nahusto poskládáni ve světnici na barových židličkách, na stojáka se opírají o kredenc nebo o odkládací dřevěné pultíky, jež přiléhají ke stěnám. Tvoří tak jakési kolečko, ve kterém se na střídačku diskutuje a usrkává. Do hakisáku ale chlapi nekopou, jointa neposílají a beatbox si též odpouštějí. Hele fakt díky. Víme, že nultý léta jsou teď in! Ano, dnes jsou tu samí muži. Poměrně švitořiví muži. Malou místností rezonuje hned několik témat najednou a tvoří zvukový podkres jako v klasický hospodě. My pijeme víno a pokukujeme. Víno je červené. Je dobré. Více do diagnostiky nápoje nezabrušujeme, abychom z ní nemuseli zas vybrušovat. Spíše vnímáme mrmlání a cimru. Stěny jsou osázeny fotkama, které by se mohly nést název: „Míla a muzikanti“ nebo „Koupeme se v centru aneb povodeň 2002“, či starýma informačníma cedulema a dále taky různým umčem nebo i diplomem zachycujícím podnikový rekord v denní konzumaci vína. Tímto zdravíme pana Hynka s jeho odmakaným čtyřlitrem Frankovky z roku 2005!
Posilňujeme se balkánem a klobásou a prodíráme se hloučkem postav do vedlejší, zcela liduprázdné místnosti, jíž dominují cihlová kamna s výraznými keramickými prvky. Ty jsou už řádně natemperované, skrze prosklená dvířka je vidět, jak plápolá oheň. Aktuálně prázdná komnata má zvláštní atmosféru. Chvílemi jako by měl přijít někdo z retro aťasu od Seidla. U stolku ze šicího stroje, hned vedle sálajících kamen, zase vzniká věrohodný pocit, že tyto souřadnice mají potenciál útulné zašívárny. Zjišťujeme, že krom několika autorských prací visících na zdech jsou autorským dílem samotná kamna. S keramikou se vyřádil a stavbu řídil výtvarník Josef Lorenc, přičemž mu sekundovali místní štamgasti, jako třeba pan Hombré. Za dva víkendy bylo hotovo. Náš druhý props tedy posíláme panu Pepovi!
Na baru se mezitím začala řešit politika, což je ideální čas na sblížení se skrze vulgarismy a společnou nenávist. V našem případě je čas taky na další víno a pochutiny, když už jsme si je přinesli, že jo. Do konstatování: „Okamura je debil” přichází muž v županu a sandálech. Žoviálně se dává do hovoru, téma se plynule mění, plastový kanystr se plní. Žádné Tomiovy sedmihodinové obstrukce. Večer ve znamení Branky, body, Merloti je jasný. Dozvídáme se, že se jedná o souseda z domu, kde vinárna sídlí. Vládce vinného čepu nás stručně uvádí do historie podniku. Pan Míla dříve dělal do piva v místním Samsonu, ale na přelomu milénia se rozhodl přesedlat na víno, a tak se v roce 2000 zrodil Sosák. Na místě vinárny jste si v minulosti mohli nechat udělat nehty. Pamatujete? Nebo jste snad v Hradební chodili jen na turbo solárko do Domu Harmonie? „Husiti Budějce nikdá nedobyli,“ halasí bardi blíže k baru a berou si Jiráska na paškál. Borci u kredence mají v merku výstupy na Kleť a svět saunování, přičemž jsme poučeni, že i sauneři s pižmem kamioňáka na trase Burgas – Dvořiště můžou pod rouškou tmy zaskórovat. Mňam, tak to je chuťovka, dáváme si balkán a víno. Místní matador, a mimo jiné spoluobjevitel nejhlubší jeskyně světa, pan Hombré popíjí lahváče Samsona. Ano, to lze také. Hlavní pečovatel Míla je v tomto liberální. Pivo před vínem či po vínu je povoleno, pivo bez vína též.
V čem není liberální, tak to jsou komunisti. To už není paškál, ale pranýř. Pan Ivan, štamgast, historik, archeolog a jmenovec toho pána z politiky, co má dready, zmiňuje fuck upy minulého režimu v kontextu péče o památky. Řeší se rošády s pomníky, sochami, slogany, popularita Emila Háchy v Trhových Svinech a jiné ňaminy. Vzpomíná se ale i na veselejší záležitosti, jako byla vojna v Humenném, kde sice řádila cholera, tyfus a smrtka, ale také polské nádenice. K pojmutí je toho dost, co si budem. Dokonce tolik, že jsme sežrali i zbytek toho, co jsme na prkýnko pro lokální osazenstvo přinesli. A taky dopili. Trochu jsme přetekli do basketu, protože se blíží osmá, čas se nachýlil. Štamgasti se trousí do potemnělé historické uličky. Přátelsky se loučíme s nimi i útulnou vinárnou. S panem Mílou však nikoliv, protože nás přepadla společná žízeň. A jelikož tady se nehraje na „Bier nach Wein trinkt nur Schwein“, jdeme společně Pod Čepici na jedno točené. V sousední Čepici, je pánem čepu taktéž pan Míla, jenom na rozdíl od kolegy Sosáka vypadá jako Viking. I on dává kamínka k dispozici. Na rozdíl od vinárny U Sosáka si zde, na pixelovatým ohýnku, špekáček opeče spíše kvalitně vybavený psychedelik. Pivo je tu dobrý, mládež drhne kytárky, pan Sosák nám po chvíli mizí do poněkud heterogennější společnosti. Atakujeme hranice slovosledu, přiblble se usmíváme, nějak nám je, zřejmě dobře. Jó, to se nám to ale dneska povedlo! Takže, vážené čtenářstvo, pusu a vidíme se v Hradební nebo kdekoliv jinde!
