Text a foto: Jan Flaška
Žijeme ve věku moderních technologií, kdy nám žádná vzdálenost není dost velká na to, abychom někomu sdělili, že jsme vykoupali kočku. Doba, kdy spolu lidé teprve začínali komunikovat, by vám mohla připadat jako pravěk, ale z toho je jen vidět, že byste se měli víc zajímat o historii než o kočky. Ve skutečnosti spolu lidé totiž začali komunikovat mnohem dřív.
Před mnoha a mnoha tisíci let se lidé, kteří tehdy vypadali spíš jako opice než jako běžní občané, dorozumívali pouze pomocí divokých posunků a neartikulovaných zvuků, podobně jako fotbaloví fanoušci. Když chtěli vyjádřit nějakou složitou myšlenku, například „Jestliže tě tvá minulost neuspokojuje, tak na ni zapomeň, vymysli si pro svůj život nějakou novou historii, uvěř jí a soustřeď se jen na ty chvíle, kdy jsi dosáhl splnění svých tužeb a tato síla ti pomůže uskutečnit všechna tvá přání“, museli k tomu použít jen huhlání a mávání rukou. Brzy se samozřejmě ukázalo, že některé myšlenky je příliš složité vyhuhlat (ta výše uvedená vyhuhlat jde, ale musíte si pomoct rukou). Někoho proto napadlo, že by se lidé mohli dorozumívat namísto huhlání jazykem. Před mnoha a mnoha tisíci let ovšem nebyla ústní hygiena na té úrovni jako dnes, a většině lidí se proto dorozumívání jazykem hnusilo. Dodnes se nám jako svědectví o pokusech dorozumět se jazykem zachoval tzv. francouzský polibek.
Lidé se ale tímhle neúspěchem nenechali odradit. O pouhých pár set tisíc let později začali namísto jazyka používat slova, která začali spojovat do vět. Tím dali za vznik veškerému lidskému neporozumění.
Už v těch dávných dobách si pralidé vymysleli základní druhy slov: podstatná jména, která označovala různé věci, například „houžvičku“ nebo „stator“, a slovesa, která označovala, co kdo dělá, například „hněte“ nebo „kolaboruje“. Když se podstatná jména a slovesa osvědčila, začali někteří pralidé, kteří se chtěli vyhnout opravdové práci, vymýšlet tzv. ostatní slova („Jdi ulovit mamuta!“ – „Nemám čas, právě vymýšlím způsobová příslovce a částice.“).
Slovní druhy dnes ovšem umí rozlišit každé malé dítě. Ne že by chtělo, jenže někdy v páté třídě ho začnou ve škole učit rozlišovat druhy příslovcí, rozpoznávat zpodstatnělá přídavná jména od podstatných jmen a rozdělovat zájmena na vztažná, tázací, osobní, ukazovací, přivlastňovací, neurčitá a záporná. Dítě se tak nemusí učit zbytečnostem jako třeba šít, vařit, uklízet nebo domluvit se s ostatními. Nekonečné hodiny, věnované v útlém dětském věku rozboru slovních druhů, přinášejí ovoce v podobě schopnosti poradit si v jakékoli životní situaci: „Mohl by někdo uklidit ty věci?“ – „Kdo? Já? To nejsou moje věci! Ať to udělá někdo jinej, mně se nechce nic uklízet.“ [2× věta tázací, 1× zvolací, 1× přací]
Slova ale nejsou jediným způsobem, jak se lidé mezi sebou dorozumívají. Komunikaci totiž dělíme na:
- Verbální. Ta je založená na používání slov a vět, které ostatním lidem dávají smysl. Verbální komunikaci tvoří psaný text a mluvené slovo, s výjimkou lékařských receptů a čehokoli, co řekne Andrej Babiš.
- Nonverbální. Tu tvoří například gestikulace, obrázky a různé zvuky, co nejsou slova. Patří sem např. sprosté malůvky na stěnách, pohrdlivé odfrkávání, vědoucí ironický chechot, mlčenlivé výčitky a tichá domácnost.
V druhé polovině 19. století si Alexander Graham Bell uvědomil, že telegraf dokáže sice přenášet písmenka (tedy verbální komunikaci), ale k tomu, aby bylo možné přenášet i vědoucí ironický chechot, je nutné přenášet přímo zvuk. Sám pracoval dlouhá léta s hluchoněmými a patrně proto, že se mu stýskalo po teplém lidském slově, vynalezl telefon, pomocí něhož lze přenášet teplé lidské slovo i tisíce kilometrů daleko. A nejen teplé. Telefon se tak stal největším komunikačním vynálezem od objevu sprostých slov.
Od Bellovy doby došlo k překotnému vývoji telekomunikačních zařízení. Ještě nikdy lidé po celém světě nekomunikovali tak snadno a rychle jako dnes, kdy nám moderní technologie nabízejí celý vějíř možností jak se dorozumět. Například kolegyně v práci se dnes zajímala, zda jsem dostal její zprávu. Zeptal jsem se, kam mi ji posílala – jestli na soukromý mail, na pracovní mail, do Teamsů do chatu, do Teamsů do obecného kanálu společné pracovní skupiny, do soukromé zprávy interního komunikačního systému firmy, na veřejnou nástěnku interního komunikačního systému firmy, do skupiny přes WhatsApp, do soukromé konverzace na WhatsAppu, do Messengeru, jako SMSku, na Skype, jako komentář na Facebooku nebo jako komentář na Instagramu. Říkala, že to psala jako veřejnou zprávu do dedikovaného kanálu privátní skupiny v Teamsech a že mi to v Teamsech kdyžtak pošle i do soukromého chatu. Naštěstí mi soukromý chat Teamsů odesílá upozornění o přijatých zprávách do firemního mailu, odkud se mi zprávy přeposílají na můj soukromý mail a ten mi na mobilu vyhodí zprávu na displeji. Sotva mi pípne mobil, snadno si takovou zprávu najdu v soukromém mailu, přes něj se dostanu do firemního mailu a v dané zprávě poté jednoduše otevřu Teamsy, v nichž si následně v soukromém chatu otevřu a přečtu inkriminovanou zprávu. A takhle jednoduché to všechno je díky tomu, že můžeme komunikovat elektronicky. Ta zpráva od kolegyně zněla „Díky za zprávu“.
Něco takového by si primitivní pračlověk vůbec nedokázal představit. A i kdyby ano, stěží by o tom dokázal někomu vyprávět. Už proto, že tenkrát ještě neměl k dispozici sprostá slova.
