„Fenomén“ sériových vrahů může být vnímán jako zajímavost, která propojuje strachy fiktivních hororových příběhů s krutou realitou skutečného světa. A ta může dopadnout dokonce i na vaše vlastní rameno.
Snad už je pryč doba, kdy se nedělal rozdíl mezi masovými a sériovými vrahy, neboť každé označení znamená něco jiného. Masovými vrahy jsou a byli například Anders Behring Breivik nebo Olga Hepnarová, kteří zabili více lidí v krátkém časovém úseku na omezeném prostoru. Mezi sériové vrahy se řadí z těch nejznámějších třeba John Wayne Gacy, Ted Bundy či československý spartakiádní vrah Jiří Straka. Ti, odborně řečeno, spáchali několik za sebou jdoucích vražd, odlišujících se místem i časem, mezi nimiž byla větší časová prodleva. A také zpravidla nepřestali vraždit sami od sebe.
Ač by se to podle kulturně zpravodajských odkazů a výstupů nemuselo zdát, sérioví vrazi nejsou doménou jen Spojených států amerických a 20. století. Ne všichni se však dostali do různých žebříčků a informačního výsluní. O některých se točí filmy, píší knihy, stávají se objektem vědeckých výzkumů, jiní se stali jen položkami v zapadlých seznamech. O sériových vrazích se traduje několik základních pouček a poznávacích prvků, které však jsou jimi samotnými zneplatňovány.
Tak například jeden ne zcela uctivý vtip tvrdí, že sériovými vrahy nemohou být ženy, protože by se již po první vraždě potřebovaly svěřit. Vtip této anekdoty hatí již patrně nejznámější sériová vražedkyně Aileen Wuornos, jejíž život se kromě filmového (a Oscarového) dočkal i operního ztvárnění.
Na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech na svou farmu lákala a zabíjela muže Belle Gunnes (vlastním jménem Brynhild Paulsdatter Storset). Její konání mělo čistě finanční pozadí, nešlo jí o vraždy samotné, jako spíše o majetek obětí. Z její farmy La Porte se později stala turistická atrakce, v oblastním muzeu místní historické společnosti dodnes naleznete stálou expozici o jejím osudu. Jako jedna z mála nebyla za své činy potrestána, byly totiž odhaleny až poté, co její farma vyhořela a jedno z (mnoha) nalezených těl bylo považováno za její. Zda opravdu uhořela nebo svou smrt jen fingovala se dodnes nepodařilo zodpovědně odhalit.
Až do Guinnesovy knihy rekordů, která jejich aktivity označila za „nejvýkonnější vražedné partnerství“ se dostaly mexické sestry Delfine a Maria de Jesus Gonzales, které v letech 1945 až 1964 prokazatelně připravily o život 80 žen, 11 můžu a pohřbily několik desítek čerstvě narozených plodů. I u nich bylo násilí a vraždy „jen“ sekundárním projevem jejich podnikání a zapojení do organizovaného zločinu.
Průchod násilí
Dalším zažitým faktem o sériových vrazích je, že mají jistý „modus operandi“, tedy styl, podle něhož konají a jsou rozpoznatelní. Toto nabourali hned dva čeští sérioví vrazi.
V letech 1951–1956 působil Václav Mrázek. Sexuální vrah, pedofil a nekrofil. Sice své oběti zabíjel (až na ojedinělé výjimky) v omezeném teritoriu, jinak ale nebyl nijak vybíravý. Jeho oběti byly nacházeny v řece i v posteli. Nešlo mu o to, aby ženy přiměl k pohlavnímu styku, chtěl se jich zmocnit násilím. Vybíral si je náhodně. Nijak nehleděl na věk. Zaútočil dokonce i na školačku, pokoušel se vniknout do márnice. Měnil vražedné zbraně – zabíjel pistolí, nožem i obyčejným klackem. Jedna z jeho obětí měla jen tu smůlu, že ji prostě míjel na kole. Přitom po ní vystřelil z pistole a jel dál. Až po několika desítkách metrů se zastavil a čekal. Když jeho výstřel nevyvolal žádnou pozornost, vrátil se, mrtvolu odtáhl do pole a znásilnil. Pro jeho dopadení byla sestavena vůbec první specializovaná vyšetřovací skupina v Československu. Na stopu mu policie přišla díky jeho zlodějinám, kdy coby lázeňský zaměstnanec vykrádal šatny.
Široké pole působnosti měl naopak Ladislav Hojer, působící v letech 1978–1981 po celém území Československa. Ani tohoto patrně našeho nejbrutálnějšího sexuálně sadistického vraha nezajímal vzhled či věk obětí. Dokonce mu bylo jedno, jestli je znásilňuje živé nebo mrtvé. Zajímalo ho pouze a jen násilí. Zabíjel holýma rukama (škrcením), ale i nožem. Tím jedné své oběti odřezal genitálie, které mu nejprve sloužily k sexuálnímu ukájení, poté je snědl. Než byl dopaden, stihl zavraždit pět obětí.
U podobných zločinců se často dokazuje k jejich dětství a prostředí, v němž vyrůstali. Výzkumy odhalují, že největší podíl na formování osobnosti člověka mají genetické informace spojené s prostředím, v němž člověk vyrůstá. Pokud je někdo vychováván v harmonickém prostředí a veden ke slušnosti a pořádku, je menší pravděpodobnost, že se deviace, jíž případně trpí, projeví navenek. Neznamená to, že se jí zbaví, jen má vybudované natolik silné morální zábrany, že mu umožňují pudy potlačit, případně ventilovat jiným, ne nebezpečným způsobem. Pokud však nejsou podmínky, v nichž jedinec vyrůstá, příznivé a zábrany tlumící pudy vybudovány, mají pudy volný průchod. Tato argumentace chování zločinců nijak neomlouvá, jen vysvětluje a odkazuje na možné motivy. Těmi může být například šikana a posměšky.
Jako v případě japonského tzv. otaku vraha Cutomu Mijazakiho. Ten se předčasně narodil se srostlými zápěstími, což ho na základní škole uvrhlo do víru šikany a výsměchu. Cutomu se začal stranit lidí, svůj svět si našel v prostředí manga příběhů a stal se, jak bývá u podobných lidí obvyklé, tichým a poslušným zaměstnancem. Přesto v letech 1988 a 1989 zabil čtyři náhodně vybrané dívky ve věku od čtyř do sedmi let. Jejich těla znetvořil, znásilnil, rozčtvrtil, část třetí oběti snědl. Následně terorizoval rodiny obětí dopisy, v nichž podrobně popisoval, co obětem provedl. Dopaden byl poté, co se v jednom parku pokusil do vaginy zavést lupu malé školačce. Během soudního procesu byl označen za schizofrenika trpícího mnohonásobnou poruchou osobnosti, ale schopného uvědomit si a nést následky svých činů. V červnu 2008 byl oběšen.
