Nesamozřejmá existence veřejného prostoru

Veřejný prostor se může jevit jako něco zcela samozřejmého, ale jak v rozhovoru publikovaném v Milk & Honey č. 2018/23 upozorňuje profesor Petr Kratochvíl – není. Je třeba mu věnovat náležitou pozornost, a to nejen na odborné úrovni urbanismu, architektury či filozofie. Po zkušenostech s totalitárními režimy by se dalo očekávat, že jeho nesamozřejmost bude zřejmá. Nemizí nám však rovnou pod rukama, respektive nohama každým dnem?

O významu veřejného prostoru v současné době je slyšet mnoho řečí, aniž by od mluvčích bylo vždy zřejmé, o čem to vlastně mluví. Proto bych začal otázkou: Co je veřejný prostor?

Sousloví veřejný prostor má mnoho vrstev. Především hovoříme o dvou z nich o veřejném prostoru politiky nebo třeba médií a ten nemá materiální povahu, je totiž prostorem řeči a domlouvání. Vedle toho lze také mluvit o fyzické formě veřejného prostoru v podobě náměstí, ulice či parku. Osobně považuji za velmi důležité, zvláště při mém zaměření se na urbanismus, že městský veřejný prostor obsahuje obě tyto roviny. Je to prostor fyzicky vymezený, má podlahu a nad ní zpravidla otevřené nebe, ovšem aby opravdu měl povahu veřejného prostoru, musí v něm docházet k společenským setkáním a interakcím. Musí být přístupný různým aktivitám, které se zde neodehrávají jen dlouhodobě či pravidelně, ale také jen nárazově. Musí být také zaplněn materiálními objekty s kulturními významy, což zahrnuje takto koncipované vstupy jako pomníky a sochy nebo asociace na něco, co se kdysi odehrálo v tomto místě.

Společně tyto prvky vytvářejí půdu pro veřejný život. Městský veřejný prostor se vždy staví do kontrapozice vůči soukromému prostoru. Tyto dvě sféry spolu úzce souvisejí, dokonce se podmiňují. Obě sféry mají svou nezastupitelnou roli. Důležitý je vztah, jaký je mezi oběma, jinak řečeno hranice, kam sahá soukromé a kam sahá veřejné.

Veřejný prostor jako místo setkávání odlišností (Washington Square v New Yorku). Všechna fota: Petr Kratochvíl

Vztah se naplňuje konkrétním jednáním lidí. Mohl bys to přiblížit na konkrétním příkladu?

Vztah soukromého a veřejného rád popisuji krásným obrazem, který se týká jak politiky, tak fungování dobrého města. Je to obraz z 16. století s biblickým námětem Zuzana v lázni, který není zahrnut v každém vydání Bible. Příběh je o dvou chlípných starcích, kteří pravidelně šmírují Zuzanu v soukromé zahradě. Ta se jednou v soukromé zahradě koupala sama bez služebnictva a tehdy za ní starci přišli a snažili se ji přinutit k nemravnosti vyhrožováním obžalobou z cizoložství. Ona odmítla, a tak ji oba vyvlekli na náměstí, aby ji tam lid mohl kamenovat jako nemravnou ženu. Kolem šel prorok Daniel a ten jednotlivě oba starce vyzpovídal a zjistil rozpory v jejich výpovědích. Nakonec lid místo Zuzany ukamenoval starce. Kdyby neexistovala veřejná sféra nestranného soudu před zraky všech, tak by neexistovala ani nedotknutelnost soukromí.

Možná pro současného člověka je tento vztah přístupnější v Orwellově románu 1984, kde je zrušeno soukromí neustálým dohledem. Je zrušeno také proto, že neexistuje veřejná sféra politiky a svobodného domlouvání. Na podobách měst je tento vztah dobře viditelný.

Existuje nějaký jiný prostor mimo toto rozdělení mezi soukromým a veřejným?

Vedle těchto dvou existují ještě další sféry, například pracovní prostředí. Tam nejsme doma, ani to není veřejný prostor už proto, že zde panuje jasný řád a poslušnost, disciplína.

Veřejný prostor je důležitý právě proto, abychom se nepohybovali jen mezi soukromým světem domova a hierarchicky uspořádaným světem zaměstnání. Důležitost je v uchovávání prostoru svobody, kde není hierarchie předem daná a kde se setkáváme s neznámými lidmi. Zde můžeme narazit na nečekané události, které nemusí být vždy příjemné, ale i tak obohacují náš život. Doma ani v práci bychom se s nimi nesetkali. Veřejný prostor rozšiřuje individuální obzor o to, co je nečekané. Můj oblíbený autor Richard Sennett říká, že veřejný prostor je místo, které nám dává možnost setkat se s odlišností. To je nedocenitelné.

Protipólem veřejného prostoru jsou formy jako gated communities, uzavřené obytné okrsky, kde se skupina lidí vymezí proti jiným skupinám, aby mohla žít ve vlastní bublině, do které jiné skupiny nemají fyzický přístup. Tím však jen odstrkujeme rozdíly mezi lidmi do pozadí, nezabýváme se jimi a ty pak můžou přerůst do otevřených konfliktů. Když jsou potíže a nepříjemné věci „neviditelné“, neprovokují k hledání řešení a podob soužití.

Takže veřejný prostor je takové praskání sociálních bublin? Bublin, které vytvářejí falešný, nebo alespoň nepřesný obraz skutečnosti?

Smysl a role veřejného prostoru, vedle těch samozřejmých a důležitých rolí, jako že je místem našeho pohybu, komunikace, nakupování, odpočinku, sledování druhých lidí, má také hlubší rovinu v možnosti setkávání s něčím neočekávaným a jiným. To nás nutí přemýšlet, konfrontovat sebe sama s odlišností. Najednou zjistíme, že náš pohled na svět není jediný. Uznat i jiné pohledy není snadné, ale vede to k tomu, že se společnosti naučí třeba toleranci, respektu.

Jeden z výborných německých sociologů Hans Paul Bahrdt tvrdí, že veřejný prostor v moderním slova smyslu se zrodil na středověkém tržišti. Právě tam totiž přicházeli cizinci, kteří se vymykali jasnému uspořádání obyvatel města, a přesto se mezi těmito lidmi musela vytvořit formální i neformální pravidla, že jeden druhého nebude šidit a okrádat. V podstatě respektovat druhého jako člověka, ne proto, že je to příbuzný či blízký nebo známý člověk, ale jen proto, že je člověk.

Městský veřejný prostor je souhrou atraktivních fyzických forem a pulzujícího života (zabydlená střecha Opery v Oslo).

Dnes však fungující veřejný prostor těžko budeme spojovat s obchodem a zvláště nákupními centry.

Fungující veřejný prostor souvisí s počátky demokracie, nemyslím té právně ustanovené, ale té žité. Principem demokracie je respekt k druhému jako ke člověku a jeho právům. Proto také všechny státy a společnosti, které nemají rády demokracii, se snaží svobodu veřejného prostoru okleštit a omezit. A to jak prostor veřejné diskuze, třeba privatizací a zestátněním médií, ale i prostor fyzický je tvrdě regulován. Shopping centrum se tváří jako veřejný prostor, velmi příjemný zastřešený prostor, kde na lidi neprší a nefouká a je tam stálá teplota. Omyl. To je soukromý prostor, kde jsou návštěvníci neustále monitorováni a dirigováni. Jediným smyslem takového místa je, aby tam návštěvníci utratili maximum peněz. Pokud tam jdete za jiným účelem, z tohoto prostoru vás vyloučí. Je to nenápadná sociální selekce ve prospěch movitých, voňavých lidí. Nejsou tam ani lavičky, aby člověk netrávil čas lelkováním. Celý prostor nařizuje: Nakupuj!

Další taková opatření vidíme i na Pražském hradě. Když tam byl Václav Havel, dříve uzavřené zahrady se zpřístupnily, aby se dala najevo otevřenost nové demokracie. Dnes jsou všude bariéry a část Jeleního příkopu je uzavřena, prý z bezpečnostních důvodů. Říká se tím jasně, že svoboda se nahrazuje pocitem bezpečí. Jenže právě to je vždy dobrý a ověřený trik, jak připravit lidi na omezování jejich svobod.

Otevřenost je dost široký pojem. Může nějaká konkrétní urbanistická nebo architektonická forma veřejný prostor podpořit? Nebo může vzniknout kdekoli, jak o tom uvažovala výjimečná německá filozofka Hannah Arendtová?

Hannah Arendtová přímo říká, že veřejný prostor vzniká kdekoliv, kde spolu lidé jednají a hovoří. Pro ni veřejný prostor ustavuje role, v níž vystupujeme vůči druhému. Používá také příměr veřejného prostoru ke stolu, který nás přivádí k sobě, ale současně udržuje odstup, abychom do sebe nenaráželi. Když jsem hledal v jejích textech fyzické vyjádření veřejného prostoru, tohle bylo jediné, na co jsem narazil. Pro ni byl veřejný prostor především prostor politické diskuze. Ta se odehrává v parlamentu, novinách, na sociálních sítích. Mohlo by to budit dojem, že fyzický prostor ani nepotřebujeme. Ve středověku, když purkmistr chtěl něco sdělit, přibil to na dveře radnice. Dnes se informace šíří především virtuálním prostorem.  

Může se veřejný prostor přenést do virtuální sféry?

Ne úplně. Vezměme si jako příklad hnutí Occupy Wall Street. To byla skupina převážně mladých lidí, kteří se domluvili pomocí sociálních sítí, ale aby jejich názor získal váhu, museli obsadit náměstí. Museli být fyzicky viditelní. Žádná revoluce se nikdy neudělala po telefonu. I politika občas fyzický prostor potřebuje.

A je tu ještě jeden důležitý moment nutně spojený s fyzickým prostorem. Politické dohadování se podle mě zakládá na předpolitické rovině, na uvědomění si základních hodnot a vztahů. To se neděje jen v abstraktním prostoru. Když nevidím odlišné lidi jako třeba černochy nebo Asiaty, tak o nich mám jen abstraktní představu a ta se může snadno stát strašákem. Když takové lidi pravidelně vídám jako běžnou součást občanské společnosti, nemusím je milovat, ale jsem schopen číst z jejich tváře, vidět, jací doopravdy jsou, jak jednají. Pokud konkrétní zkušenost chybí, často převládají předsudky. Fyzický veřejný prostor slouží předpolitickému porozumění druhému, a to je základ sdíleného prostoru. I když jsme odlišní, může nás něco spojovat.

Pokud se nepletu, Hannah Arendtová používala také termín „mnohost perspektiv“, o kterém bych řekl, že je pro veřejný prostor vypovídající.

Hannah Arendtová má v úvaze o totalitarismu mnohost perspektiv, která je smyslem blízká tomu, co jsem zmínil o Sennettovi. Odlišnost je mnohost perspektiv. Znamená to, že ve veřejném prostoru se setkávají lidé různého věku, sociálního zařazení, barvy pleti či vyznání. Každý se dívá na svět jinak, někdo mluví potichu, někdo nahlas a toto střetávání znamená hledání možností soužití přes naše odlišnosti. Totalitarismus nahrazuje tuto mnohost jediným správným pohledem. A kdo tento pohled nemá, je trestán, vyhnán nebo rovnou fyzicky odstraněn. Pošle se do plynu. To byl nepřítel, vůči kterému se Arendtová tehdy vymezovala především, ale mířila k obecnějšímu závěru.

Trh měl jasně určenou náplň. Má mít veřejný prostor, aby fungoval, takové určení? Jaká jsou dnes příkladná konkrétní místa sdíleného žití? Uvedl bys příklady?

Lidé vycházejí do veřejného prostoru z pragmatických důvodů, jdou nakoupit nebo do kina. Jdou odněkud někam. Setkávání s odlišností je důsledek, který bezděky do sebe vstřebáváme. Než abych řekl, že někde existuje ideální podoba veřejného prostoru, tak spíše zvažme, jaká opatření veřejný prostor podporují a která naopak potlačují.

Polyfunkčnost je vždy důležitou vlastností, protože zajišťuje přítomnost lidí s různou motivací. Pokud dám prostoru jednu funkci, bude jej využívat jeden typ lidí. Historické centrum Prahy je zredukované na centrum turistického ruchu a Staroměstské náměstí už prakticky jinou funkci nemá. Řekl bych, že i pro turisty musí být otravné po příjezdu do Prahy vidět zase jenom turisty. I když z různých zemí. Třeba to nakonec dopadne tak, že my, domorodci, budeme najímáni, abychom tam běžný život předstírali. Nebo se autochtonní historický prožitek místa smrskne na šaškárnu v historických krojích, kdy v určitou hodinu jednomu z herců setnou hlavu jako připomínku popravy 27 pánů po bitvě na Bílé hoře. Přeháním, ale monofunkce prostoru vylučuje mnohost pohledů.

Nejzajímavější atraktivitou veřejného prostoru jsou ostatní lidé (pařížská kavárna).

Přeci jen, máš široký přehled o podobách veřejných prostorů, a to nejen u nás. Mohl bys nějaká konkrétní fyzická řešení zmínit?

V Rotterdamu ateliér West 8 navrhl Divadelní náměstí jako veřejný prostor, který měl vybízet k aktivitě. Vymysleli stožáry s osvětlením, kterými šlo pohybovat. Spoléhali na to, že přílišná dokonalost vede k pasivitě, ale jistá neukončenost může povzbuzovat účast lidí. Když jsem tam byl podruhé, s ničím se už hýbat nedalo. Souhlasím však s jejich přístupem, tedy že přílišná uhlazenost opravdu nepodporuje aktivní účast. Je vhodné nechávat lidi prostor dotvářet, podílet se na jeho výsledné podobě.

V Kodani jsou zajímavé prostory kolem vody, v níž jsou třeba plovoucí bazény, a celé nábřeží je utvořeno jako zelený pás plný příležitostí, přitom není předurčeno, co se tam může dít. Může se tam zapojit i někdo, koho napoprvé vyženou, a tak se vrátí později s něčím jiným. A to bych zdůraznil. Veřejný prostor je místem permanentního boje. Ne že ho za nás architekt krásně nakreslí a radnice schválí a pak už takový je. Svět se děje a mění a veřejný prostor je místem dohadování. To nikdy nekončí: neustále se hledá hranice, co se smí, nesmí, co je vhodné, nevhodné. Znamená to třeba hledat hranici, kdy pouliční muzikanti obtěžují a kdy jde o svobodné umělecké projevování se na veřejnosti.

Hegel napsal, že duch města osvobozuje. Platí to i dnes?

Bezesporu to platilo pro středověké město, protože mimo město bylo svobody málo. Hegel možná měl spíše na pozadí této myšlenky řeckou polis. Dnes si tím už nejsem tak jistý. Město může i zotročovat.

Principiálně si však myslím, že město vždy bylo a vždy bude místem inovací. Město znamená velké množství lidí a množství různých zájmů a to usnadňuje prolamování stereotypů více než jakékoli jiné prostředí. Takže vlastně ano, vždyť inovace je svoboda od konvenčního pohledu na svět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *