Nahoře: Pohlednice s budovou Besedy z období po roce 1910, kde probíhala jednání českých politických stran kolem Českobudějovického paktu.
Text: Leoš Nikrmajer
Foto: archiv Jihočeského muzea v Českých Budějovicích
Je otázkou, jestli tzv. Českobudějovický pakt mohl být vzorem pro uspořádání česko-německých vztahů nejen v našem městě, ale i jinde v českých zemích. Rakousko-uherská monarchie se však rozpadla dříve, než jsme to mohli zjistit.
Snahy o lokální národnostní vyrovnání mezi Čechy a Němci v Budějovicích lze datovat již od revolučního roku 1848 a určitým způsobem fungovalo v politické, kulturní a hospodářské oblasti ještě v 60. letech a začátkem 70. let 19. století. Na radnici působili vedle německých i čeští zástupci a také řada zdejších spolků sdružovala členy obou národností. Následovalo období vypjatějšího nacionálního boje, což bylo ovlivněno na jedné straně vnitřní politickou situací v českých zemích, na straně druhé národnostní radikalizací budějovických politických elit vzhledem k růstu počtu obyvatel české národnosti ve městě.
Jako vůdčí osobnost působil na přelomu 19. a 20. století na české straně August Zátka, na té německé pak Josef Taschek (od června 1907 starosta Budějovic). Zátkovi se podařilo při volbách do obecního zastupitelstva v listopadu roku 1906 dostat po dlouhé době zástupce Čechů znovu na budějovickou radnici. Ještě v průběhu listopadu téhož roku předložil Zátka na schůzce českých a německých činovníků Pamětní spis, který se týkal úpravy národnostních poměrů v Budějovicích zemským zákonem. Tím vlastně odstartoval zhruba osmileté období jednání o česko-německém vyrovnání na lokální úrovni, které vstoupilo do povědomí veřejnosti pod názvem Českobudějovický pakt.
Návrh představitele místních Čechů se skládal z celkem dvanácti základních osnov, vycházejících z vytvoření národnostních katastrů a upravujících politické a částečně i kulturně společenské podmínky vzájemného soužití obou národností ve městě. Počítal s oboustrannými ústupky a zavedením nové politické kultury v práci samosprávných orgánů. V zastupitelských sborech mělo dojít k úpravě jazykové otázky a zvýšení počtu českých zaměstnanců a úředníků městské správy. Němcům se naopak slibovalo například zastoupení ve zdejší obchodní a živnostenské komoře, kterou od roku 1883 ovládali Češi, a garantoval se jim podle určitého klíče počet mandátů v zastupitelstvu i při předpokládaném zvyšování české majority ve městě. Neřešila se tím pádem možná demokratizace volebního systému do obecních zastupitelstev.
Velká pozornost byla věnována školské problematice, kde Zátka usiloval o zásadu, aby se dítě zapsalo na takovou školu, jejíž vyučovací jazyk bezpečně ovládá. Navrhoval rovněž rozdělit místní školní radu na českou a německou, z nichž každá by si hradila provozní náklady školních zařízení z vlastních finančních prostředků.
První kolo oficiálního jednání Zátky a Taschka se odehrálo na vídeňské půdě již 17. ledna 1907 a účastnil se ho ministerský předseda Beck, ministr vnitra Bienerth a český ministr krajan Pacák. Taschek nakonec po určitém váhání souhlasil s možností dalšího jednání. Podmínil ho ale novým rozpracováním navrhovaných osnov a samozřejmě projednáním v příslušných výborech politických stran. Prostřednictvím prvních tiskových zpráv pronikla celá záležitost na veřejnost a odstartovala nečekanou kampaň v rámci celého českého území. Drtivá většina českých novin včetně těch lokálních zaujala k celému projektu odmítavé stanovisko a ani německá strana se ve zjitřené politické atmosféře netvářila nijak nadšeně.
Další jednání poznamenával boj mezi českými a německými zástupci na radnici, která se oficiálně ustavila až půl roku po volbách. Do celé záležitosti se pochopitelně vložila i vedení politických stran, fungujících na místní úrovni. Rozpracování a následné projednávání jednotlivých bodů předlohy vyrovnání se tak neuvěřitelně protahovalo. Další kolo rozhovorů mezi Taschkem a Zátkou za spoluúčasti vládních činitelů ve Vídni se tak konalo teprve v září roku 1910.
Návrh o místním národnostním vyrovnání byl kvůli tomu předložen ministerskému předsedovi Gautschovi až 7. dubna 1911 a na dlouhou dobu zamrzl u příslušných ministerských úředníků a při přípravě na začlenění do příslušných celozemských zákonů. S konečnou podobou osnov Českobudějovického paktu se ve druhé polovině roku 1913 ovšem neseznámila širší veřejnost, ale pouze vybrané politické strany a společenské korporace. Na nedostatek informací si stěžoval nejen tisk, ale především opozice.
Tím pádem se kolem celého projektu objevila celá řada různých spekulací a čeští odpůrci si našli záminku k rozpoutání široké kampaně s cílem zabránit přijetí paktu. Koncem roku 1913 vyjádřila svůj souhlas s vyrovnáním zdejší národní strana, v jejímž čele stál právě August Zátka, a strana svobodomyslná, ostře proti se postavily strany sociálně demokratická, národně sociální, státoprávně pokroková a realistická. Křesťanští sociálové se k paktu nevyjádřili a vyčkávali, jak se situace vyvine.
Ani v řadách místní německé komunity nevládla jednota ohledně přistoupení na realizaci navrhovaného vyrovnání. Odpor zdejší opozice ale zdaleka nedosahoval parametrů té české. O jeho přijetí usilovala německá pokroková strana v čele s Josefem Taschkem a další menší německé liberální skupiny reprezentující většinu místní německé elity. Proti se postavila pouze německá radikální a křesťansko-nacionální strana, takže koncem roku 1913 souhlasili němečtí voliči na veřejné schůzi městských zastupitelů v Německém domě s přijetím paktu v podstatě jednomyslně. Na slavnostním zasedání zastupitelstva 26. února 1914 nakonec pro přijetí paktu hlasovali svorně všichni jeho členové bez ohledu na národnost.
Přijetí paktu „cestou shora“ na půdě budějovického zastupitelstva přirozeně rozlítil již zmiňované české opoziční strany. Ty Zátkovi vyčítaly despotické politické způsoby a zneužívání popularity u širší veřejnosti. Místní německá reprezentace si naopak stávající model vyrovnání pochvalovala, protože v konečném výsledku se jeho garant Taschek nezpronevěřil proti národním zájmům (odmítal se například bavit o možné změně volebního řádu do obcí). Poslední krok na cestě k realizaci vyrovnávacích dohod v krajské metropoli spočíval na Českém zemském sněmu. Ten ovšem dočasně nefungoval, a tudíž k jeho projednání a schválení do vypuknutí světové války nedošlo.
Přes všechny nedostatky přerostl zmíněný projekt hranice města České Budějovice a stal se sledovanou záležitostí a předmětem zájmu vládních míst, sdělovacích prostředků a široké české i německé veřejnosti v celé zemi. Zda se mohl stát v budoucnosti podkladem pro vyrovnání i v jiných městech či celých oblastech zůstane dnes pouze spekulací. Navzdory všem rozporům a nedostatkům ale českobudějovický pakt představuje zajímavý pokus o řešení česko-německých vztahů v našem městě.
Autor je kurátorem sbírky novějších dějin Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
