Jazykový kutloch: Jihočeská jazyková identita v řeči dětí Nebudějčáků

Na řeči našich dětí je pozoruhodné sledovat nejen jejich smysl pro systematičnost jazyka, ale také to, jakým způsobem mateřštinu či mateřštiny osvojují. V naší dvojjazyčné domácnosti je běžný divoký mix češtiny a polštiny. Děti navíc strženi „falešnými jazykovými přáteli“ vytvářejí věty typu ten dílek lega je pro mě vážný (pol. ważny = důležitý). Někdo vtipně poznamenal, že se nám s ženou daří vyrábět Slezany, ale pochybuji, že by se tam se svojí česko-polskou hatmatilkou naše děti vůbec domluvily. Snad se to s časem srovná.

Mnohem zajímavější však je, jak do našeho česko-polského mixu ze školky a školy přidávají jihočeské, resp. budějcké prvky, jež od nás mít nemohou. Není to koneckonců jen náš případ, i našim známým, kteří jsou on ze středních Čech a ona ze střední Moravy, se to děje. Přestože to od nás neslyší, zcela běžně používají jihozápadočeskou uniformní příponu -ovo (tatínkovo kabát). V rámci Čech ojedinělý, omezeně jihočeský (byť na Moravě dominantní) je také tvar chcou. To, že si na nás domů ze vzdělávacích ústavů naši chlapci berou morfologické zbraně, je pro mne překvapením, neboť podle dialektologů je tvarosloví nejurputnější částí nářečí, která se jen stěží stírá. Předpokládal bych tedy, že tvarosloví budou mít spíše z domova než ze vzdělávacích ústavů. A ono ouha!

Naši jazykovou identitu koneckonců nedokážeme plně předat ani v nadávkách či intimních pojmenováních. Naše děti se rády učí samy ještě v družině či doma, zadávají si úkoly, diktují si diktáty a podle počátečních slabik vytvářejí slova. Tak třeba cvičení na HO nebo PU je zvláště oblíbené. Dosud se nám je nepodařilo přesvědčit, že lze používat i zdrobnělé podoby. Zatímco první ze slov patří ke všeslovanskému základu, druhé, velmi jemné vyjádření pulinka (včetně drsné základní podoby) je zřejmě specificky budějcké a svědčí o zdejších vzájemných česko-německých kontaktech (o tom podrobněji někdy jindy). Nedávno jsem se navíc od syna dozvěděl, že prý také existuje tvor pulináč, který je jako člověci, ale má velkého piňďu. Tak pozor na něj. To bych ale hodnotil spíše jako hravý okazionalismus než jako tradiční regionalismus.Tak už jen čekám, až jeden ze synů přijde jednou domů z nějakého bujarého večírku a bude vyprávět, jak vzal tatínkovo hapinu z kolostavu a vezl na řídítkách nějakou šmurínu (ano, milý čtenáři, to by se dalo nahradit také jinak), která měla zadek jako čtyři dvory a byla bez šajsky. Měla místo náušnic klubalky, vjížděli do každého lokáče a byli happy, když tu jim někdo zničehonic – navíc v létě – do cesty vložil šornu a oni se najednou vysekali v haraburdí plném vajdlinků, vajglingů a jiných hlubokých mís. Nic se nestalo, rychle se z toho lehce potlučeni zberchali, jen starší policista ho zdvořile upozornil, jestli si nechcou vzít něco na sebe, zapnout příklopec, utřít na nose ten šušeň a rožnout na hapině světlo.

Čtěte také

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.