Dům umění v kondici… a na rozcestí

Galerie současného umění a architektury, mezi lidmi asi stále známější jako Dům umění, se v uplynulých dvou dekádách stala respektovaným prostorem pro současné umění. Zásluhou ambiciózní, a nutno přiznat že i divácky náročné dramaturgie kurátora Michala Škody vstoupila do povědomí odborné veřejnosti jako jedno z mála míst v České republice, kde lze víceméně vždy počítat s kvalitním českým nebo zahraničním uměním a architekturou. 

Až do v podstatě nedávného otevření městské galerie PLATO v Ostravě, dílčí resuscitace Národní galerie Praha, některým změnám v dalších veřejných galeriích a muzeích umění a rovněž díky vlně drobnějších, avšak nikoliv bezvýznamných snah umělců a kurátorů mileniální generace, se dokonce zdálo, že za kvalitním zahraničním vizuálním uměním a architekturou je letos lepší vydat se do Budějovic než do Prahy. Zatímco Alšova jihočeská galerie se v rozporu s deklarovanou odborností projevuje v oblasti práce se současným uměním spíše liknavě, nahodile a v nejlepším případě s diváckým populismem (natož aby přišla na to, že architekturou se může zabývat jinak než památkáři), byl původním zaměřením výtvarník Škoda vždy nevídaně konzistentní ve svých nárocích a představě, že žít mimo centrum neznamená přijmout provinční poměry.

Nejodolnějšími oponenty mu vždy byla část místní kulturní veřejnosti. Zatímco kritiku Škodova elitářského přístupu bylo vždy možné chápat jako do jisté míry opodstatněnou, převládala spíše kritika postavená na přehlížení jeho přínosů pro vnější obraz města, na předpotopních představách o výtvarném umění, vulgárně chápaném lokálpatriotismu či na jednoduchém nepochopení faktu, že profesionálně odvedená kulturní práce nemůže vznikat bez peněz. Škodovi se celá léta této kritice dařilo čelit a neustoupit. Jeho kurátorský názor se během let proměňoval a obohacoval o nová hlediska (např. plánovaná výstava barokizujícího malíře Jakuba Špaňhela by zde před 10 lety nebyla myslitelná). 

Shodou řady okolností však existenci takto koncepčně vyhraněného výstavního prostoru nakonec přijal i politický establishment. Za důležité faktory pro nalezení relativního smíru, který se postupně začal obracet v podporu, lze považovat trvalou štědrost ministerstva kultury, velkou podporu odborné veřejnosti, ale například i zapálenou práci lektorky vzdělávacích programů Šárky Kosové, která už 12 let zpřístupňuje výstavy dětem na úrovni srovnatelné s tím nejlepším, co se v obdobných institucích koná. V roce 2020 se přesto zdá, že GSUA už není pouze trpně přijímána. Chystají se zásadní změny, tentokrát konečně k lepšímu. Přesto – nebo právě proto – nastal nejlepší čas zamyslet se nad tím, na jakém rozcestí se budoucí Dům umění v horizontu několika málo let ocitne.

Dům umění 2.0

Už před nástupem Michala Škody v roce 1998 začal Dům umění procházet proměnou, kvůli které jeho název ztratil význam. Z koncepce centra, ve kterém jsou soustředěny komunitní, tvůrčí, prezentační a obchodní aspekty výtvarného umění, byť ideologicky utvářené představami o roli umění v socialistické společnosti, zbyla v podstatě pouze troska v podobě výstavního prostoru. Většina Domu umění byla „kapitalizována“ různými typy podniků: antikvariátem s knihami, aukčním domem, nočním barem, tetovacím studiem, kadeřnictvím apod. Minimální investice do společných prostor v průběhu let vedly k jejich celkové zanedbanosti. Až do dnešních dnů je tak galerie jakýmsi bělobou rozzářeným, téměř mimozemským zjevením v jinak ušmudlaných kulisách. 

První vlaštovkou případné změny bylo přenesení lektorských aktivit do uvolněného a zrekonstruovaného prostoru v podlaží nad galerií. Teprve se záměrem celkové rekonstrukce, jejíž konkrétní podobu určí soutěž, ale přichází vize celkové rehabilitace smyslu instituce. Zahájena bude na podzim tohoto roku a k výsledku – tedy ke „znovuobjevenému“ Domu umění – by ideálně měla dospět na sklonku roku 2023. K záměru bylo prozatím avizováno, že komerční nájmy skončí a vedle výstavního prostoru a vzdělávacího centra pro děti bude ve 4. patře zbudován interaktivní prostor pro prezentace a setkávání. Návštěvníci budou moct využít střechy s terasou i malého dvorku, který až doposud zůstával nepřístupný za prodejnou antikvariátu. 

Přínosy zamýšlené rekonstrukce lze obecně považovat za velké. Vykazují znaky obratu k návštěvníkovi jako k dominantnímu prvku budoucího života domu, což odpovídá požadavkům veřejnosti na komplexnější kulturní servis. Dokonce i přesunutí městského informačního centra z radnice do přízemí lze brát jako prospěšné pro propagaci. 

Na druhou stranu zamrzí, že v ohlášené náplni nového Domu umění nenajdeme nic, co by slibovalo přímou podporu místní výtvarné scény. Jaké výtvarné scény také, lze se oprávněně ptát. Její neexistence, či přinejmenším extrémní „neviditelnost“ je totiž symptomatickým rysem zdejšího kulturního prostředí. Prokletí, které částečně souvisí s faktem, že České Budějovice patří ke krajským městům bez vysoké umělecké školy, což způsobuje téměř stoprocentní odliv nadaných osobností již v mladém věku, je ovšem právě ze strany města posilováno téměř nulovou nabídkou, která by je mohla přimět k návratu. Zajímavější výstavní příležitosti nejsou k dispozici, protože Alšova jihočeská galerie ke kulturní současnosti regionu zatím nenašla cestu a GSUA se jí vždy spíš bránila. 

Existují ale i jiné formy podpory, které však v Českých Budějovicích, potažmo v celých jižních Čechách zatím nikoho nenapadly. Patří mezi ně stipendijní programy, dlouhodobé pracovní rezidence anebo například akce po vzoru Ceny Rudolfa Schlattauera, díky níž město Valašské Meziříčí jednou za čas odkupuje od jejího vítěze či vítězky umělecké dílo do vlastních sbírek. Je proto více než škoda, že do plánu budoucího Domu umění nebyla zařazena alespoň relativně levná opatření typu „startovacích ateliérů“, které na několik let mohou do města navrátit nadané absolventy vysokých škol, aby zjistili, jestli právě České Budějovice nezvolí za své trvalé působiště. Jistě by to ocenili nejen mladí výtvarníci, ale také začínající architekti, grafičtí a produktoví designeři atp. 

Můžeme se pochopitelně postavit na stranu těch, kteří už jen vidinu dalších výdajů do kultury z principu odmítají. Neuvědomíme-li si však včas, že „odlivu mozků“ je nutné čelit také v této oblasti, můžeme již brzy zjistit, že kulturní prostor definitivně obsadili druhořadí snaživci, kteří si dobře uvědomili, že menší umělecké schopnosti musejí vyvážit frenetickou aktivitou a budováním konexí. Michal Škoda založil svoji GSUA na jisté bezohlednosti k místnímu kulturnímu prostředí. Učinil to s vědomím, že jedině tak se jeho galerie může stát majákem, který z Budějovic dosvítí dál než do Písku. Dům umění po roce 2023, tedy jakási jeho obrozená verze 2.0, by ale ideálně měl svítit i pod sebe. Jedině tak pomůže oživit skomírající tělo výtvarné kultury pod svými okny.

Zplošťování křivek

Samostatné zamyšlení si zaslouží i galerie, kolem níž se budoucí Dům umění bude obepínat. Také zde totiž lze sledovat trendy, jejichž důsledky je dobré v zájmu dalšího rozvoje promyslet. Pohled na programovou skladbu galerie v uplynulých letech totiž ukazuje například její převládající orientaci na umění tzv. „západního civilizačního okruhu“, jehož dominantní postavení je dnes stále silněji podrobováno zásadním otázkám. Dramaturg Michal Škoda je zjevně jeho obdivovatelem, což ale coby vedlejší efekt generuje přehlížení těch částí světa, které leží mimo něj. V současném vizuálním umění však právě tyto dlouho opomíjené kulturní oblasti sehrávají stále významnější úlohu. GSUA se přitom jako jedna z mála dostala do pozice na české poměry finančně slušně zajištěné instituce, takže by pro ni nemělo být větším problémem představovat umění například z Ukrajiny, Kazachstánu, Ghany nebo Vietnamu. 

Jiný problém zachytíme, pohlédneme-li na výstavní program z genderového hlediska. Pomineme-li letošní rok, hluboce zraněný koronavirovou epidemií, lze si snadno spočítat, že v letech 2015–2019 se pod celkem čtyřicet realizovaných projektů podepsalo pouze pět žen. To je neblahý signál pro kohokoliv, kdo nejenže bere vážně vzedmutou vlnu zájmu o postavení umělkyň v kulturním provozu, ale už jen samotné rodové složení ve výtvarném umění současnosti. Skóre negativně ovlivňuje i vysoký počet architektonických výstav, které každoročně obsazují třetinu až polovinu výstavních termínů. Také to ale nepřekvapí nikoho, kdo zná hloubku problému s patriarchální nadvládou v této profesi. A právě z uvedených důvodů je pro každou kulturní instituci neopomenutelnou otázkou, nakolik má svou činností takové prostředí rekonfigurovat. 

Mírné „zploštění křivky“, jak dnes rádi říkáme, každopádně slibuje už příští sezona, kdy se do sedmi sjednaných výstav vešly dva tituly žen-umělkyň – české fotografky Libuše Jarcovjákové a německé sochařky Christiane Löhr. Jestli jde o počátek nového trendu, to ale prozatím nelze tvrdit.

Spor o rukopis 

Podobně jako v jiných disciplínách lidské činnosti, lze i o kurátorech říci, že si během své profesní dráhy profilují „rukopis“. Postupně se sice může měnit jeho sklon a někdy se dokonce pravák přeučí na leváka, přesto bývá možné pojmenovat hlavní znaky jeho „písma“. Michalu Škodovi v tomto směru nelze upřít rozmach a zesilující sebejistotu. Během času však na sobě odhaluje i mnoho jiných rysů. Jedním z nich je onen upřený pohled k umění bohatého Západu a přehlížení probíhající decentralizace kulturních center a snah po pluralitě kulturních optik. Jeho vztah k umělkyním či architektkám lze patrně shrnout tak, že proti nim určitě nic nemá, ale jejich emancipační úsilí prozatím nepovažoval za hodné podpory. Také flagrantní nevyváženost ve vlastním výstavním programu delší dobu neřešil. Víceméně si rovněž nevšímá umění, které se vztahuje ke společenským tématům a problémům (natož k umění politicky angažovanému), nebo nereflektuje procesy splývání a vzájemných uměleckých forem, přičemž přechází i gigantickou erupci umění, které tryská z mohutného jícnu nových technologií. A zde lze jen znovu připomenout, že právě Škodova galerie se dostala do unikátní pozice, kdy by si mohla dovolit finanční podporu náročnějších realizací tohoto druhu. 

Uznání z Budějovic

Výběrem zahraničních – a stále více i domácích – vystavujících se Škoda dnes raději obrací k ověřeným hodnotám. To s sebou nese jak menší ochotu k překvapivější podpoře osobností ze zdánlivě méně „atraktivních“ lokalit, tak i autorů a autorek mladšího data narození, pro které uznání z Českých Budějovic znamenávalo významný kariérní skok nebo už jen psychologickou vzpruhu v důležité fázi jejich tvůrčí cesty. 

V minulosti přitom Škoda opakovaně osvědčil, že umí rozpoznat potenciál včas nebo dokonce dříve než mnozí ostatní. S vědomím, že i kurátor má stejně jako každý člověk s věkem a zkušenostmi právo na konzervativnější postoje a pohodlnější sázky na jistotu, můžeme dnes GSUA označit za místo, kam můžeme kdykoliv zamířit bez větších obav. Povětšinou ale vstoupíme do světa renomovaných osobností a prověřených hodnot. Pro budoucí Dům umění 2.0, u jehož zrodu Michal Škoda figuruje a na jehož „postavu“ jsou ohlášené cíle rekonstrukce zjevně navrženy (a pravděpodobně ji v dané podobě přežijí), proto mají kritické poznámky k těmto trvalým či postupně vyvstávajícím limitům jeho práce vzbudit hlubší zájem o to, že kromě kabátu je nutné dbát i o to, co do něj navlékáme. Jak však bylo řečeno výše: byl to právě Michal Škoda, kdo již několikrát během svého působení uměl skoro nepozorovaně pootočit kormidlem, aniž by u toho ztratil tvář.

Ptejme se…

V poslední části tohoto polemického textu má zaznít sada otázek, které by si mělo položit vedení města, jestliže do budoucna chce zlepšit nejen podobu jednoho domu, ale i výtvarné kultury jako celku. Rekonstrukcí Domu umění se totiž vrací k myšlence instituce s více než jednou či dvěma funkcemi, jak tomu je doposud. 

Může tedy město za svou investici žádat i nějakou „návratnost“? Má být Dům umění pouze místem kulturního vyžití, anebo od něj může žádat, aby se aktivněji zapojoval do kultivace a rozvoje přístupu města k vizuálnímu umění? Chce od něj, aby přinášelo podněty například do živé debaty o umění ve veřejném prostoru, pro které město trestuhodně nemá sebemenší koncepci? Může od něj žádat odbornou garanci (či alespoň poradu) ve věci festivalů umění a uměleckých událostí, do kterých město vkládá své finanční prostředky? Nemělo by je dokonce z vlastní vůle iniciovat? Jak pomůže v případné kandidatuře na Evropské město kultury? Nemá od něj žádat návrhy a vize ke zlepšení postavení výtvarného umění a umělců ve městě? Ale může rovněž toto všechno žádat po kurátorovi galerie coby jediné fundované osobě, kterou v Domě umění bude mít k dispozici? Nebude spolu s rekonstrukcí Domu umění potřeba promyslet i to, že i na nové střešní terase bude nadále přetrvávat nouze o osobnosti s rozhledem a schopnostmi, takže přinejmenším z hlediska vizuálního umění České Budějovice zůstanou relativně nezajímavým městem s jednou dobrou galerií?

Jiří Ptáček je kritik umění a kurátor. S Michalem Škodou naposledy spolupracoval letos na výstavě Josefa Bolfa. V době uveřejnění jeho textu výstava nadálůe čeká na otevření, které bylo odloženo kvůli plošným epidemiologickým opatřením

You may also like

1 komentář

  1. Tedy, Herr Kurátor, klobouk dolů, geny se nedaj zapřít… teď myslím, že dědeček nebyl jenom lékař… a tatínek byl odvážný prorektor…

    Zdraví Karel Řepa (pro jistotu udávám, že starší)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *