V kategoriích „dětství“ a „dospělost“ je fascinující rozpor

Sotva se věkem přehoupl přes třicítku, už má na kontě přes deset knižních titulů (z toho dva pro dospělé a zbytek pro děti či mládež) a několik scénářů pro rozhlas či film. Lukáš Csicsely studoval na univerzitách v Praze, kde v současnosti také učí na střední škole, pochází však ze Zlivi u Českých Budějovic a na jih Čech se pravidelně vrací. S mladým autorem jsme si povídali o dětské literatuře i jeho vlastním dětství.

Přijde mi, že literaturu pro děti či mládež nepíší spisovatelé a spisovatelky hned zkraje své kariéry, často to přichází až s rodičovskou zkušeností. Což tedy není tvůj případ, ty ses na to vrhnul v dost mladém věku. Jak se to stalo a co tě u psaní pro děti drží?

Když to vezmu velmi konkrétně, tak v prváku na FAMU jsem napsal klauzuru, která vyprávěla o večeru 5. prosince na malým městě, po kterým běhají děti s petardama a nahání je větší převlečený za čerty, přičemž hlavní hrdina tuhle dětskou válku zažívá poprvý. Text dostal cenu za nerealizovaný scénář a nerealizovaný zůstal. Tedy jako film. O rok později v rámci semináře na UMPRUM pod vedením Vojty Maška a Juraje Horvátha vznikla próza s ilustracemi Nikoly Logosový. Tu jsme nabídli Meanderu, který dělá dětskou literaturu a kde pracoval Jakub. Ten shodou okolností patřil mezi hrstku lidí, kteří četli už scénář, tak text doporučil k vydání. A tím jsem si otevřel cestu k další literatuře pro děti…

A drží mě u ní mimo jiný to, že dětství považuju za důležitý téma. Vždycky mě zarážel povel „chovej se jako dospělý“. Co to znamená? Co dělá člověka dospělým? Věk, zodpovědnost, konformita, tragédie? Mnohdy se mi zdá, že dospět znamená vzdát se zvídavosti a otevřenosti. Navíc mnozí přední dospělí naší doby svou neschopností přijmout odpovědnost za svoje slova a činy předvádí ukázkovou „infantilitu“. V kategoriích dětství a dospělost je zkrátka fascinující rozpor. 

Může být výhodou, že věkově jsi nebyl tolik vzdálen dětství a třeba ses dokázal lépe vžívat do dětského světa?

Jak jsi poukázal v předešlý otázce, určitě mám jinou perspektivu než spisovatel s rodičovskou zkušeností. Rodič spisovatel se často k dětem obrací s určitým nadhledem nebo také pohledem svrchu. Jistě to neplatí stoprocentně, ale v mnoha případech má jak on, tak rodič, který knihu kupuje, postoj ochránce a dohlížitele a takový nezřídka vede k vylučování znepokojivýho a vytvoření idealizovanýho, uhlazenýho světa. Moje perspektiva je rovnocennější, perspektiva většího dítěte. Vycházím z toho, co mě v dětství fascinovalo, a to byly spíš pohádky jako Třetí princ, kde je zlo opravdu zlý, než Princezna ze mlejna, kde je zlo blbý.

V čem podle tebe spočívají specifika dětské literatury? Máš nějaké tvůrčí principy, kterých se držíš?

Dětská literatura je určitě míň striktní, otevřenější, dovoluje víc fantazie, experimentu a hry. Což považuju za důležitý obecně, proto se i v literatuře určený dospělým pohybuju v oblasti groteskna, humoru či fantaskna. Možná to vychází z mýho přesvědčení, že člověk by se měl snažit neustrnout a zůstávat v interakci se světem – třeba skrz zvídavost a hru. Hrát si pro mě znamená neorientovat se jen na cíl, ale užívat si průběh. Všímat si lidí a fasád na každodenní cestě do práce. Znovu objevovat smysl konvencí, žánrů, rituálů, zvyků, frází… Například jedna z mých posledních knížek Metamorfórky zkoumá, co se vám stane, když se „vyblijete z podoby“, popřípadě když vám někdo „ukradne pupík“. 

Jak ty sám vzpomínáš na vyrůstání ve Zlivi u Českých Budějovic? Ta náves obklopená bytovkami na mě vždy působila spíše tísnivě.

Není to určitě nejpříjemnější místo, největší zlivská památka je most Jana Nepomuckýho, kterej vede do křoví… Na jedný straně Bezdrev, nedaleko uranový odkaliště – určitě je to ale místo, kde se dá prožít pozoruhodný dětství. V mým případě šlo o čas největší slávy Čechů v NHL, takže jsme tu každej chtěli bejt slavnej hokejista a dělali si betony z molitanu. Nikdo se jím nestal. Hokej nám šel spíš na prvním počítači, kterej poskytoval únik před tíživostí zdejší každodennosti stejně jako nedaleký Budějce.

Myslím, že se ta tíživost promítla i do Předvečeru svatého Mikuláše, o kterým jsem mluvil. Na základce se často kamarádíme s lidma, který budou žít úplně jinej život, a naše přátelství nutně skončí; ta kniha zachycuje moment, kdy si ten smutnej pocit poprvý uvědomíme. 

Co ještě považuješ za formující faktor svého dětství? Myslíš, že dnešní děti prožívají svět výrazně odlišně než naše generace?

Ovlivnilo mě leccos – hraní počítačovejch i karetních her (á la Magic), pobejvání na šumavský chatě, kamarádství s všemožnejma outsiderama, že se o mě hodně starala prababička, taky tátovo obchodování se starožitnostma či mámina práce v nemocnici… 

Domnívám se, že se to netýká jen dětí. Za posledních dvacet let se změnilo prožívání celýho světa. Pro naši generaci byl internet novinka, dnešní děti neznaj život bez něj. Internet umí vzbudit pocit, že se nás dotýkaj události nepředstavitelně vzdálený i ty, který se nikdy nestaly. Že lidé, kteří k nám promlouvají ze sociálních sítí, jsou nám blízcí. Nutí nás být stále k dispozici. Spojuje i izoluje… A krom lecjaký zábavy a informací tu právě děti můžou snadno narazit i na temný zákoutí, například viz teď úspěšný seriál #martyisdead a dokument V síti.

Můžeš si vybírat ilustrátory či ilustrátorky? A jak následně vypadá spolupráce?

Někdy přicházím už s ilustrátorem, někdy nás seznámí až nakladatelství. Mě spolupráce s ilustrátory těší, fascinují mě jejich výtvarný dovednosti a vypadá to většinou prostě tak, že předám hotovej text a těším se na výsledek. Nerad jim do práce kecám. Nechávám se s velkým potěšením překvapit.

Co myslíš, že děti na knihách oceňují? Co je zaujme? Má v dnešní době kniha šanci v konkurenci s tablety a dalšími elektronickými hračkami?

Z mý zkušenosti humor a tajemno. Zhusta je fascinuje smrt, asi proto, že se zatím cítí nesmrtelní. Zážitek z literatury je specifickej, aktivizuje představivost, umožňuje niterně prožít zážitek jinýho člověka. Samozřejmě knížka měla dřív dominantní roli úniku z reality, o ni se teď dělí s filmem, hrama, internetem. A publikum, co tohle hledá, jí ubylo. Ale zůstává jí specifickej půvab – knížka se odehrává v nás, v intimní situaci mezi ní a čtenářem vzniká niterní, soustředěnej zážitek. Myslím si, že to se pořád leckterých dětí dotýká a dotýkat nepřestane, tablety a elektronický hračky jsou opak – rozptýlení. Nicméně třeba já se ke čtení dostal až v osmnácti letech, ale náramně jsem si ho pak oblíbil.

Čteš současnou literaturu pro děti?

Teď v dospělosti si v ní občas zalistuju. Líbily se mi třeba knížky od Petra Borkovce, Radka Malého, Ondřeje Buddeuse, Jany Šrámkové či Daniely Fišerové… Systematickej moc nejsem, nakouknu do toho, na co za pochodu narazím.

foto: Lenka Pužmanová

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *