Jestli ťi dojdou náboje, začne ťi smirdět zadek aneb o adekvátnosti přístupu k dětem

Svého času, a není to tak dávno, Český rozhlas vysílal pořad Děti vám to řeknou. Dobrý nápad, děti jsou našimi velkými učiteli, i když na další a další lekce při spěchu do práce či unaveni odpoledne a večer už často nemáme dost sil. Člověk někdy zautomatizovaným postupem, který sám zažil v dětství, vychovává způsobem, s nímž vlastně vnitřně nesouhlasí, ale točí se jen v kruzích.

Základní otázka Bít, či nebít? je aktuální i dnes, ač se zdá, že odpověď na tuto otázku je očividná, navíc často v některých zemích daná zákony. Výchovné postupy zkameněly nejen v našich hlavách, ale i v samotném jazyce a příbězích našeho dětství. Říká se třeba: Škoda rány, která padne vedle. (Možná se to dříve týkalo myslivců nebo sniperů?) Můj kamarád mi vyprávěl o tom, jak jel na hory s tátou a s jeho kamarádem a ve vlaku neustále odmítal jíst suchý chleba (jediné, co měli). Když už jídlo tátovi odmítl poněkolikáté, říznější kamarád vstal, dal synovi svého přítele pohlavek a řekl: „Budeš jíst, co ti táta dal.“ Od té doby už kamarád prý vybíravý nebyl. Vhodný dobový postup? Dnes by si asi těžko někdo dovolil třepnout cizí dítě.

Někdo si z dětství zase pamatuje na někde visící vařečku, na niž se občas stočila doma řeč apod. Možná si někdo z vás také vzpomene, že se děti běžně fyzicky trestaly nejen doma, ale i ve škole. Pamatuji se na učitelku, která dávala loupáky (buráky), tj. „prudké přejetí palcem po zadní straně krku.“ Někdo si vzpomíná, jak ho učitelka tahala za vlasy. Vůbec pak nemluvím o psychickém ponižování některých zakomplexovaných učitelek. Starší generace by si možná vzpomněla i na dřevěné ukazovátko používané rovněž k tělesným trestům.

Anonymní diktát ze školní družiny, září/říjen 2020, České Budějovice

Nedávno mne tak docela zaskočilo, že někteří jogíni používají – jak jsem pochopil v souladu s tradicí, ne tedy ve lightfitnessové evropské formě jógy – tyčku, kterou při cvičení usměrňují své žáky. Nejde o to umlátit je k smrti za špatně provedený cvik, ale o lehké švihnutí či pouhý dotyk, které vás rychleji a přesněji naučí daný cvik provést. Možná i toto byla původní motivace učitelů s ukazovátkem. V rukou tupců se však ukazování náležité cesty, jak probíranou látku pochopit, zvrhlo. Na základě zkušenosti s excesy společnost tento způsob zavrhla.

Co se týče impulzivních, nesoustředěných či znuděných dětí, nemají to rodiče a později i učitelé lehké. Dokonce se může stát, že terčem šikany se stanou oni. Vrcholem je pro mě zneužívání technické převahy některých žáků nad učiteli v době online výuky.

Někdo to řeší tím, že dává neklidným dětem dřepy či jiné cviky, které jsou však z výchovného hlediska také fyzické tresty a mohou křehkého jedince traumatizovat či snad odradit od sportu. Někdo to občas nevydrží a dítě třepne či plácne. Někdo na děti hystericky křičí, což se brzy naučí i samotné děti a také to zkusí, křičet a plácat. Nejefektivnějším způsobem se zdá přenesení odpovědnosti na samotné děti. Například: “Nechceš chodit do školy na osmou, protože si ráno nestihneš pohrát s hračkami, tak si to vyřeš s učitelkou sám, já do školy nechodím.” Nebo: “Nemáš chuť mi teď pomoct s nádobím? Promiň, já pak nebudu mít sílu přečíst ti před spaním pohádku.” A hlavně jim nelézt do zadku a nedělat za ně věci, které mohou dělat samy. Naše děti nejsou totiž naše děti. Máme za ně sice zákonnou odpovědnost, ale nevlastníme je, jsou své. Lidská zkušenost je navíc jen těžko přenositelná a každý si stejně musí nabít hubu po svém. Z výše uvedeného tedy plyne, že rodiči nebo učiteli nezbývá – vedle nepříliš šťastné role sluhy či služky nebo tyrana či tyranky – než být „pouhým“ vzorem.

Tak teoreticky bychom to měli… a ty mi tady neřvi, když se snažím něco psát, nebo ti dám na prdel. Hlavně v klidu a pozor na to, aby vám nedošly náboje, nebo vám začne smirdět… Bez vtipu a důvtipu to jde holt ztuha. 

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *