Jak vnímáš kulturní nabídku a fungování příslušných institucí v Českých Budějovicích? Nacházíš tu dostatek příležitostí pro své kulturní vyžití?

Jan Bruna
milovník kultury a jogurtů

Rád bych se zastal kultury před dvěma nároky, které se na ní často nedorozuměním přenášejí. Připravte se na smršť rozhořčení a nepřiléhavých metafor.

Kultura, v užším smyslu soubor činností, jimiž my lidé zhodnocujeme možnost vymezit se tvořivým dílem vůči osudovosti studeného vesmíru, má tu smůlu, že v sobě nemá nic, co by zcela okamžitě prozrazovalo, že je nezbytná. To platí tím víc, čím užší význam slova máme na mysli. Je to jedna z těch věcí, které potřebují působit lehce a spontánně, až nenápadně, ale k tomu vyžadují velkou pečlivost a dřinu. Péče o kulturu je totiž starost o naši lidskou citlivost. Kulturu je potřeba pěstovat a ona nám za to umožňuje prožívat naše lidství, tak jako nám pes umožňuje prožívat hlubší životní radost, přestože potřebuje, abychom se o něj starali. A obojí se špatně vysvětluje komukoliv, kdo si myslí, že se všichni bez psa/kultury obejdeme.

Kulturu nikdo nevytvoří sám. Je to hromada písku, u které chceme dosáhnout nějaké výšky a objemu, ale potřebujeme k tomu co nejvíc zrnek a musíme si tak vážit i těch po obvodu, která mohou vypadat spíš jako smetí než příspěvek ke společnému úsilí. Je-li jak hromada písku, tak kulturní snaha široce založená, můžeme se těšit z lepší stability, aniž bychom o něco přicházeli: Hromada se nezvýší, když budeme smetat její okraje směrem do středu. Podobně jako si věda hýčká základní výzkum, který přenáší nově objevené dál do aplikací, potřebujeme živé, klidně pošetilé kulturní dění. Tolik k budějcké kulturní politice.

Druhá nemilá vlastnost kultury je její závislost na mezigeneračním přenosu, což se většinou chápe jako závazek vzít to staré a dobré a poponést to v čase. Stejnou vážnost má ale závazek vytvořit něco, co svou kultivací a procesem přivlastnění teprve projde. Tam, kde se tyto dva úkoly staví proti sobě, se přimlouvám za živou kulturu a umění. Naše úloha je nejenom nezapomenout na Mozarta a jeho dědictví nerozházet, ale především dovolit vzniknout dílu naší doby a udělat z něj investici, kterou budoucnost zhodnotí a bude z ní moci vybírat dividendy jako my z toho Mozarta. Pokud budeme jen pečovat o staré a tradiční, ztratíme kontakt s představou o množství talentu, umanutosti a o jiskře radostné inspirace, která byla do vzniku toho starého a tradičního vložena, a budeme vystaveni jen tak odtažitému zážitku, jako má divák boxu, který se nikdy nepopral.

Někdy si s obavami říkáme, že budoucnost bude všechna naše rozhodnutí posuzovat přísně, ale nebuďme takoví flagelanti, máme právo a výsadu přidat do společné práce generací i svou vrstvu. Budoucnost se na ni těší a bude ji soudit spíš se sympatiemi než přísně. Živá kultura má takovou povahu, že s ničím nebojuje o prostor. Nemusíme se bát, že když vznikne a rozvine se nové umělecké dílo, sebere kus životního prostoru ostatním uměleckým dílům.

Vztaženo k budějckým poměrům: Zdá se mi, že jsme ve fázi kulturní regrese. Stýská se mi po několika letech, kdy se Pavel a Karel ve Slavii starali o radost těch, kdo potřebují improvizovanou hudbu. Stýská se mi po všech pankáčích, co hráli ve Velbloudu a bylo jim jedno, že jsou okrajem v hromadě písku. Stýská se mi po krátké době, kdy neměla budějovická památková péče dojem, že ideálním materiálem na silniční most jsou ve 21. století otesané klády. Stýská se mi po baletech Attily Egerháziho, které měnily divákům životy, než změnilo divadlo život Attilovi. Stýská se mi po Výstavišti, když se ještě domnívalo, že země je živitelka, než usoudilo, že reklama je živitelka. Stýská se mi po trolejbusech s průhlednými okny. Stýská se mi po všech někdejších kinech s jedním sálem, kde vám věřili, že to hodinu a půl bez pití vydržíte. Stýská se mi po spolupráci lidí z radnice a z developmentu při vzniku míst, jako byla Bazilika, kde vystupoval Marián Varga.

Spolupráce mrtva, Bazilika mrtva, Varga mrtev. Chtěl bych, aby zase těžkopádní sochaři modelovali elegantní sochy místo toho, aby elegantní sochaři modelovali těžkopádné sochy. Přál bych si, aby Českobudějovický deník psali slam poets. Chtěl bych, aby na příštím koncertu Moniky Načevy sedělo v první řadě kompletní městské zastupitelstvo, ani nedýchalo a na konci předalo organizátorce Elišce Štěpánové medaili za hrdinství. Přál bych si, aby se církev, k níž se hlásím, nebála dívat se daleko a vysoko a ne pořád sama sobě pod nohy. Chci, aby si krajské zastupitelstvo všimlo, že mu, schovaná za kopcem v Komařicích, vzniká jihočeská Batsheva, a aby se opatrně v uměleckém světě poptalo, kolik lidí zná Budějce jen proto, že je tu doma Galerie současného umění a architektury. A bacha na Měsíc ve dne: to by v tom písečném příměru byla bábovička. Krásná, kompaktní, křehká.

Dosud Budějce městem kultury jsou. Ale bez onoho tichého srozumění, že umění, vzdělávání, duchovní aktivity a kultivace vztahů nejsou něčím navíc, ale životní nezbytností, se nám může stát, že jediná kultura ve městě přežije v jogurtech z Madety.

Jan Rotrekl
učitel a estét

I když moc nemám srovnání s jinými městy odpovídající velikosti, Budějce bych na škále množství (a občas i kvality) kulturní nabídky zařadil do střední až vyšší střední třídy. Na stotisícové město se zde podle mého mínění koná poměrně dost tematicky různých akcí, přesto tu prostor pro rozšíření nabídky stále je. Přivítal bych více koncertů tvrdší a experimentální hudby a také prezentace současného výtvarného umění. Otázkou však je, kolik návštěvníků by to přilákalo. Naštěstí není zásadním problémem zajet jednou dvakrát do roka na uměleckou výstavu do Prahy, případně jinam.

Fungování příslušných institucí je, myslím, uspokojující (soudím však pouze z výstupů předkládaných veřejnosti, do zákulisního fungování a rozhodování vidí jen zasvěcení). Skvělou práci dlouhodobě odvádí Dům umění, jehož pověst přesahuje hranice města i kraje. Dobré výstavy po nekonečné rekonstrukci připravila ve Wortnerově domě AJG. Vedle zavedených institucí vytváří velmi důležitou a, myslím, že stále nedoceněnou, činnost různí nadšenci. Buďme rádi za tuto aktivitu vycházející zdola, z občanské společnosti, z nadšení jednotlivců, tahounů.

Pokud lze do oblasti kultury zahrnout i vzhled veřejného prostoru, moje největší nespokojenost leží právě tam. Zločinem proti lidskosti jsou nechutné reklamní plochy na plotech a fasádách mnohých domů podél silnic a cedule s plakáty přidrátované na zábradlí v prostoru křižovatek. Dalším ze zločinů jsou trubko-betonové předimenzované lavičky, samozřejmě s reklamní plochou v opěrce zad. Bez těchto (a mnohých jiných) hyzdících prvků by se Budějce mohly směle nazvat kulturním městem.

Eliška Štěpánová
kulturní organizátorka

Pro kulturu je doba těžká. Pro kulturní zařízení, které nezřizuje stát, kraj nebo město, téměř smrtící.Takže si nejsem jistá, jestli můžu objektivně odpovědět. Soukromé kluby, galerie a nezávislí pořadatelé jedou doslova „na krev“. Když vezmu všechno tohle v potaz, tak si myslím, že kulturní nabídka ve městě je dobrá. A právě hodně díky těm nezávislým. Moje srdcovka je PechaKucha Night, líbí se mi nová koncepce letňáku v Háječku. V létě bylo kultury město plné. Pro mě asi zatím největší letošní zážitek byl koncert Moniky Načevy.

Jediné, co mi ve městě opravdu chybí, je artové kino, protože filmy v kině Kotva se od multikin moc neliší. Přivítala bych také nějakou rozumnou jednotnou online platformu s kulturním kalendářem.

Ricardo Picante
redaktor Milk & Honey

Hele, já osobně jsem spoko, páč mejdany taky už nevymetám tak jako před 10 lety. Když to vztáhnu na hudební akce, tak je stále kam zajít. Sice skončil Velbloud, ale zase fungujou prostory jako Žižkárna nebo Světadílna. Hodně lidí říká, že jim tu chybí koncerty „větších“ tuzemských jmen, ale ty jdou stejně mimo mě, takže nežehrám. Samozřejmě teď házej vidle do akcí politici skrze covid, tak uvidíme, jak to bude do budoucna vypadat. Doufám, že to místní kluby nezabalí po vzoru K2, tam se ale není co divit. Ta nulová pomoc potažmo absence nějaký vize od státu v tomhle směru je fakt tristní. Ještě bych uvítal nějakej industriální prostor, kde by se odehrávaly různý elektrohrátky, to tu zatím chybí. Naopak bych se klidně obešel bez akcí typu Město lidem, lidé městu. Ale chápu, že každý zboží si svýho kupce najde.

Denisa Vesecká
historička umění

Dalo by se říct, že v rámci kulturního vyžití jsou Budějce činorodé. Za poslední dobu přibylo několik nových prostor, respektive se obnovily ty nevyužívané, nabízející různorodější program. Více možností kam zajít však většinou vytváří tlak směrem k pořadatelům, kteří zcela přirozeně cílí na návštěvnost skrze atraktivnější projekty, poskytující okamžitou percepci. Samozřejmě se ve městě najde i několik klenotů, zaměřujících se i na výživové hodnoty konzumace. Přesto však v Budějcích postrádám silnější podhoubí utvářející živější, spontánnější a experimentálnější prostředí, kde je kultura přirozenou součástí a neděje se, jen aby byla.

Matěj Vodička
rozhlasový redaktor a muzikant

Obecně vzato si myslím, že se kulturní „nabídka“ ve městě za poslední zhruba 3 roky výrazně zlepšila. Zejména pak v létě se to hemží akcemi všeho druhu a různě zaměření lidé tu mají z čeho vybírat. Rozjel se třeba hodně zajímavý prostor Žižkárna, který má oproti jiným kulturním institucím ve městě nespornou výhodu možnosti provozu celoročně uvnitř i venku. Tam bych asi řadil diváka toužícího po určité alternativě. Naopak během letošních prázdnin začalo jako jakýsi multifunkční prostor fungovat taky Letní kino Háječek, kde byli lidé po leta letoucí zvyklí pouze na promítání filmů, ale teď se k tomu přidalo i několik koncertů a dalších akcí. Do Háječku bychom mohli zase zařadit naopak spíš vyznavače, jak se říká, středního proudu.

Značku před pár lety ve městě fungující pod názvem Kredance převzal prostor Výměník obehnaný paneláky mezi sídlišti Máj a Šumava. Dle mého názoru odvážný a sympatický projekt, díky kterému mají lidé ve městě možnost zhlédnout třeba prvotřídní „nemainstreamové“ tanečníky z celého světa. Na druhou stranu, když si budu chtít užít hezkou činohru, aktuálně třeba adaptaci známého románu budějovického spisovatele Jiřího Hájíčka Selský baroko, vždycky rád zajdu do Jihočeského divadla. Dlouze bych se tu taky mohl rozepisovat o tom, že ve městě máme díky kurátorskému vedení Michala Škody jednu z nejuznávanějších galerií současného umění a architektury ve střední Evropě.

Zkrátka a dobře, dle mého názoru je kulturní vyžití ve městě celkem pestré. Je ale potřeba, aby divák šel, obrazně řečeno, trochu tomu štěstíčku naproti. Nabídku tu z velké části vytvářejí srdcaři věnující oboru mnoho času a úsilí. Právě ti ale v Budějcích mnohdy narážejí na určitou pohodlnost konzumenta, a tím bych se nerad někoho dotknul. Často se taky stává, že se nakupí kolikrát až třeba tři různé velké akce na jeden jediný večer a vzájemně se možná i nevědomky obírají o publikum. Tohle pak jde spíš na vrub organizátorů a promotérů. Jako určitý problém vidím absenci dlouhodobější strategie a kulturní koncepce na radnici, protože ta by právě mohla odhalit, kde a co v jakém segmentu městské „zábavy“ chybí. Rozhodně s velkým zájmem taky sleduji soutěžní dialog na rekonstrukci kulturního domu Slavie. Pokud se tento projekt podaří dovést do konce, tak to kulturní nabídku a vůbec renomé města pravděpodobně i mezinárodně povznese na vyšší úroveň.

Ondřej Brynych
marketér a manažer

Považuji se za průměrně kulturně žijícího člověka. Přijde mi, že kulturní nabídka ve městě je velmi dobrá. Je rozhodně větší, než dokážu využít. Vyhledávám mainstream, alternativu i akce vhodné pro děti. Když se ohlédnu cca 15 let zpátky, přijde mi, jako bych žil v jiném městě – nabídka je nesrovnatelně bohatší. Veřejné instituce, si myslím, fungují dobře, ale obdivuji zejména komunitní iniciativy a rád je podpořím třeba dobrovolným vstupným.

Hedvika Drenčeni
kulturní organizátorka a fotografka

Mainstreamu je tu dost, ale ten mě moc nebaví. Já když někam jdu, tak je to buď Světadílna, nebo Žižkárna. Velbloud měl taky občas dobrý akce, ale ten je předělanej. Co je podle mě fakt blbý, že na ten mainstream chodí davy a na kvalitní koncert na Světadílnu nebo do Žižkárny nebo k nám do Kredance na divadlo, který není klasická činohra, kolikrát jen pár lidí s porovnáním, kolik jich tu v Budějcích žije. Cejtim, že se to trošku rok od roku zlepšuje, ale stejně je tu většina lidí takovejch těch, co jdou v pátek večer na diskotéku a v sobotu do HMka.

Vojtěch Polák 
manažer cestovní kanceláře 

Mě baví hlavně muzika. Když jsem se do Budějc nastěhoval před nějakými sedmi lety, a sice z vesnice na Karlovarsku, čekal jsem od jihočeské metropole v tomto ohledu mnohem víc, než kolik se mi dostává v posledních letech. Vždycky jsem rád zašel do Velblouda a často jsem chodil do Highwaye, sem tam do Slavie a na Majáles samozřejmě. Je mi líto, že tolik scén a klubů ve městě zaniklo nebo se staly efemérními. V létě se jakž takž na nějaký koncert zajít dá, byť jde o prchavé akce bez dlouhodobější dramaturgie nebo kmenového placu, přes rok to ovšem za moc nestojí. Kdysi sem každoročně jezdili Už jsme doma, Květy a jiné alternativní kapely. Dnes sem buď nejezdí nebo nemají kam jezdit. Rád zajdu i na novější nebo neokoukané věci, ale to je v Budějcích už dost problém, protože někdy mám pocit, že kromě hip hopu tady lidi poslouchají už jen Ventolina (kterého mám velmi rád, ale třikrát za rok ho vidět nepotřebuju).

Ptáte se na instituce. Samozřejmě netuším, jak institutivně vše probíhá nebo jak je co financované, ale v otázce klubů si myslím, že selhává město, a to protože Slavie už pár let „stojí“ a čeká na rekonstrukci nebo někoho, kdo by tam vrátil hudební život. Přitom ještě nedávno tam byly hudební kluby dva a oba výborné. To se bez dotací nebo podpory města dělat prostě nedá, protože nájmy jsou jistojistě zničující a publikum, co by pravidelně chodilo na nějaký progresivnější program, si asi každý klub musí postupně vychovat (podobně jako to udělal pan Vozáry ve Fabrice). Stodvacetidenní klub Tempo ve Slavii, co je teď otevřený, vypadá moc dobře, ale zkrátka není pochyb o tom, že je tu nějaký dost dobrý důvod, proč to déle provozovat nejde. Za sebe říkám, že podpora hudby od města, pokud tu nějaká je, není příliš vidět; na klubové scéně rozhodně ne. Bojím se, že za dva za tři roky bude ještě hůř. 

Jinak se kulturně vyžívám spíš v kině nebo občas se ženou zajedeme na něco do Tábora, když to můžeme spojit s návštěvou jejích rodičů. Párkrát do roka zajdeme i do divadla, ale to mnohem víc baví moji ženu. Ta chodí s kamarádkami častěji. Já prostě potřebuju tu muziku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *