U dětí nikdy nevíte, koho máte před sebou

„Na výstavy chodím leda sama,“ říká Šárka Kosová, lektorka programů v Galerii výtvarných umění a architektury. „Vernisáže jsou jiný svět, občas moc strojený. Takový dětem nepřekládám.“ Jaký svět tedy každý rok překládá třem tisícovkám jihočeských dětí?

Co považuješ za důležité na práci s dětmi na výstavách současného výtvarného umění? 

Předat jim nový svět umělce. A dát jim příležitost, aby se samy zeptaly na to, co je zajímá. Všechno také fotím, zaznamenávám a vyhodnocuji, takže i pro autory to nakonec může být zajímavá zpětná vazba. 

Myslíš, že máš nějakou vlastnost, která ti usnadňuje umění zprostředkovat dětem? 

Asi intuici a empatii. Pozvané umělce většinou neznám. Načtu si tedy o nich, co můžu, a podtrhávám si výrazy, které mě zaujmou. Zpětně si to pak ověřuji na reprodukcích a v poslední fázi také u kurátora Michala Škody. To intuitivní prozkoumávání ale zůstává důležité. Sleduji, čím mě to dílo může obohatit a co mě může naučit. Ideální je, když najdu přesah do běžného života. Pak začínám hledat způsob, jak to zjednodušit a zprostředkovat dětem. Přemýšlím, co je součástí jejich života, čím vzbudím jejich pozornost a jak jim dát příležitost, aby se samy mohly zamyslet.

To ale musíš vymýšlet více verzí pro různé věkové kategorie. Prvňáčkovi a deváťákovi nemůžeš předložit totožný program.

Musím jich mít minimálně pět. Základem ale zůstává jednoduchá myšlenka, kterou rozvíjím na různých úrovních. Nejmladší přijmou jen nějakou pocitovou úroveň. Je dobré rozmluvit je, protože při tom se učí se vyjadřovat své pocity a myšlenky. To každopádně platí i u teenagerů. Jim samozřejmě mohu předávat víc informací. Hodně mi ale záleží na tom, aby souvisely s tím, co normálně zažívají a řeší. Jsme obklopení tolika podněty, že je často přehlížíme. Takže se spolu snažíme vyhmátnout to podstatné a tím poznávat i sám sebe. Stoupneme si třeba před obraz a dáme mu klidně dvacet názvů. A žádný není špatně.

Když říkáš, že žádný název není špatně, tak se tě zeptám, jaký názor máš na známkování výtvarného projevu?

V tom bych byla opatrná. Nejlepší by bylo buď neznámkovat, anebo práci okomentovat slovně. Známka vám totiž může říct, že něco neumíte, ale těžko vám řekne co. Důležitější je pomáhat dětem růst. Ve výtvarné výchově je to ještě složitější. U malého človíčka až někdy do páté třídy jde nejvíce o rozvíjení schopnosti empatie. Myslím, že je špatně, když učitelka přinese tácky a řekne, že všichni uděláme lva tak, že z tácku vystřihneme hřívu. To pak uděláme dvacet identických lvů. Pokud je tím učím řemeslo, například přesnost ve stříhání a nalepování, tak to je v pořádku. Když ale chci rozvíjet osobnost, tak jim lva ukáži, povídám si s nimi o lvech a pak je nechám nějak ho nakreslit. V galerii je pro mě výzvou zajistit, aby zde děti získaly pocit bezpečí, uměly situaci prožít a objevit si něco nového. Sama jsem ale člověk, který si potřebuje věci vyzkoušet a porozumět jim. Vím, že vyjmenovaná slova je nutné se naučit. Existuje ale hravá cesta, kdy lze pochopit i jejich smysl. A z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité, aby vám někdo ukázal, že to jde. 

Měla jsi někoho, kdo to ukázal tobě?

Vždycky jsem si přála najít učitele, který by mi tu cestu zkrátil.  Během studií kulturní historie jsem poznala Kateřinu Cichrovou, která nás seznámila s prezentací památek a umění v zahraničí. Začala jsem snít o podobné práci s dětmi v galerii. Po škole jsem nějaký čas byla na památkovém ústavu, pak jsem pracovala v divadle Solnice, kde jsem si vyzkoušela sestavit první edukační programy. Později jsem byla vybrána na místo lektorky do Alšovy jihočeské galerie, kde jsem narazila na odkaz Otakara Bílka, který tam kdysi vytvořil audiovizuální programy pro děti. Prý se k němu už v 70. letech jezdili učit z Prahy. Po dvou letech působení v AJG jsem ale byla i s kolegyní propuštěna „pro nadbytečnost“ – a to jen kvůli tomu, že jsme se kriticky vyjádřily k nařízení tehdejšího ředitele (Lubomír Bednář ji propustil spolu s tiskovou mluvčí, následně ale „nadbytečné“ pozice neoprávněně obsadil novými pracovnicemi – pozn. red.). Krátce nato mi ale zavolal Michal Škoda a já poprvé dostala příležitost pracovat s dětmi dlouhodobě. Aby totiž člověk zjistil, jestli práce má nějaký dopad, vyžaduje to roky, kdy si buduje důvěru a získává zpětnou vazbu. 

Takže dnes jsi spokojená?

Ano. Spolupracuji se spoustou škol a jsem ráda, že tam chodí báječní učitelé. Ovšem nezbývá mi kapacita věnovat se i dospělým. Například včera jsem měla tři programy. Každý trval hodinu a půl – a já klidně čas i přetáhnu, pokud to je možné, a přitom bylo jedno, jestli ve skupině bylo šest nebo dvacet dětí. Kvalita totiž musí zůstat stejná a každému dítěti je nutné věnovat pozornost. 

Rutiny se nebojíš?

Stále hledám něco, co mě rozvíjí. Dokonce mohu přiznat, že i když si shromažďuji podklady k programům, abych je někdy mohla oprášit, tak jsem to ještě neudělala. Neustále se totiž nechávám unést a inspirovat člověkem, který u nás vystavuje. 

A porozuměla sis s některými z nich osobně?

Do srdce mi vstoupili asi čtyři. Například Pia Linz nebo Atsuo Hukuda, se kterým jsem se nedávno po deseti letech opět setkala. Hodinu jsme si povídali o zlacení a bylo to moc příjemné.

Zmiňovala jsi, že se pohybuješ na hraně osobní kapacity. To jsi za ty roky nenavázala spolupráci například s oborem Učitelství výtvarné výchovy pro základní umělecké školy na Jihočeské univerzitě, kde se mladí lidé připravují na podobnou činnost?  

Nějakou dobu už dělám speciální program pro studenty učitelství pro mateřské školy. Budoucí učitelé si tak vyzkouší práci v galerii a já do nich podprahově dostávám, že něco jako galerie existuje. Nebo to, že děti se galerie nebojí, protože na rozdíl od dospělých nemají předsudky. S budoucími učiteli ZUŠek beru za úspěch, že k nám vůbec vstoupili. Karel Řepa k nám sice už asi dvakrát přivedl skupinu děvčat, ale jen málokterá projevila zájem. Proto říkám, že nejdůležitější není pedagogické vzdělání, i když já osobně ho dychtivě chtěla a mrzelo mě, že jsem ho nezískala.

A sama učit nechceš?

Ani ne. Ono se to stejně děje samo, když předávám zkušenosti z provádění novým posilám na památkovém ústavu. V galerii je to těžší. V rámci praxe ale k Michalovi docházeli lidé z filozofické fakulty, z nichž jednu posluchačku nejvíc zaujalo to, co dělám já. Je tak šikovná, že ji považuji za jednoho z mála lidí, co by to mohli převzít. 

Zmínila jsi, že spolupracuješ také s památkáři. Co s nimi děláš? 

Dvakrát do roka provádím děti Budějovicemi, Krumlovem a Zlatou Korunou. Nyní také připravuji program o štafířství (štafíř navazoval na truhlářské a řezbářské práce, prováděl polychromie a zlacení předmětů apod. – pozn. red.) pro zámek Manětín. Ať už ale s dětmi pracuji na památkách, nebo v galerii, musím mít otevřenou mysl i srdce, soustředit se na ně, být s nimi. Nikdy totiž nevíte, koho máte před sebou. Třeba budoucího kandidáta na Nobelovu cenu, třeba zloděje, ale v okamžiku našeho setkání je důležité něco zažít a objevit.

Šárka Kosová (*1974) vystudovala obor kulturní historie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V Solnici a Bazilice sestavovala programy pro školy a mezi lety 2006–2008 lektorovala v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. O roku 2008 pracuje pro Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích.

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *