Divadlo do pranice aneb Věčné abonmá v ČB a ČR

foto: Veronika Brunová

Za dobrým divadlem půjdu třeba do boudy, jejíž stavbou potulní komedianti na formanských vozech zachraňují oslavy stého výročí existence vykrmené kamenné instituce, která si z vlastních zdrojů – bezmála dvousetmiliónového rozpočtu a početné armády zaměstnanců – obdobný stánek vytvořit nedokáže.
(Jeden Nejmenovaný Pisatel, LP 2019/2020, České Budějovice)

Dá-li bůh, v roce 2027 – a dá-li člověk, tak někdy kolem roku 2040 – bude na Mariánském náměstí stát velkokapacitní budova pro velkoformátové produkce scénických umění, ať jimi tradičně rozumíme divadlo, hudbu, audiovizuální tvorbu všeho druhu, případně ještě nové scénické formy, na něž z roku 2020 nedohlédneme. Je bez debat, že stotisícové město si takový kulturní stánek zaslouží. Jeho vyspělé prostorové, technologické a logistické zázemí je samozřejmou podmínkou eventuální kandidatury na Evropské hlavní město kultury (EHMK). Zároveň platí, že hotová architektonická schránka či nádoba pro uměleckou tvorbu nic nezaručuje, chybí-li jí náplň, konkrétní obsah atraktivní pro kulturní Evropu. 

ČB, Evropské Město Konzerváren?

O kandidatuře na EHMK se teprve začíná nesměle diskutovat na úrovni úzké politické reprezentace města, zatím bez toho, aby do diskuse byla zapojena širší kulturní obec a laická veřejnost. Naprosto chybí koncepce proměny kulturní infrastruktury města, která by dovolila o ambiciózní perspektivě byť i jen snít. I proto jsou úvahy o přihlášce do soutěže o EHMK 2028 časově nereálné, obdobně jako zbožné přání otevřít novou budovu ještě o rok dříve. Na to bychom potřebovali začít s přípravou před deseti či dvaceti lety. Uspěchat přípravu znamená splakat nad výdělkem jako Praha, EHMK 2000, nebo Plzeň, EHMK 2015. (V druhém jmenovaném městě i s vysloveně analogickým případem výstavby kamenného divadla s diskutabilní funkčností a pochybným přínosem místní živé kultuře.) 

Kýženou pestrost kulturního života, jakou by se Budějovice mohly pochlubit světu za hranicemi (jiho)českého rybníčku, nezajistí jedna stavba konvenčního charakteru, budova s konvenčním uměleckým provozem provinčního formátu. Nová stavba se může stát středobodem mnohem širší kulturní infrastruktury města za předpokladu, že provozování budovy nebudeme dopředu – a na věky – spojovat s konkrétními tradičními institucemi, příkladně s Jihočeským divadlem (JD) a Jihočeskou filharmonií, aniž budeme uvedené instituce vylučovat z rovné soutěže o provozování domu na dobu určitou mezi početnějšími kulturními subjekty dneška či zítřka. Ani sto let trvání nezakládá právo konkrétní divadelní instituce, aby byla ztotožněna s divadlem jako takovým – s oborem lidské činnosti a tvorby nepoměrně starším a zároveň perspektivnějším, životaschopnějším a proměnlivějším, než jsou jeho ustálené, zakonzervované, institucionalizované formy. Skanzeny dramatických umění esteticky a provozně uvízlých v 19. století, případně v éře reálného socialismu, nemají do budoucna požívat výsadního postavení na poli subvencované kultury. Mají být vystaveny rovnocenné soutěži o peníze na nekomerční kulturu mezi mnoha jinými subjekty v grantovém řízení, ideálně formou kompetice o víceletý grant, optimálně pěti- až sedmiletý. Soutěž o časově omezené provozování konkrétních prostor v to počítaje.

Dá se předpokládat, že konzervativní letora Jihočechů a jejich politických reprezentantů ještě dlouho neumožní faktický posun od provinčního lokálpatriotismu k sebevědomí evropského kulturního centra. Beze změn infrastruktury, spojených se změnami legislativy (právních forem veřejných kulturních institucí, forem zřizování a vazeb na politickou reprezentaci ad.), bez nastavení rovné soutěže mezi nekomerčními kulturními subjekty etc. se nám ovšem vidina kandidatury na EHMK bude jenom vzdalovat. 

Dohání nás problém netransformovaných institucí, kvůli nimž se třicet let po změně režimu dostatečně netransformovala ani mentalita společnosti, která zůstává namnoze zaměstnaneckou mentalitou poddaných, a nikoli mentalitou svobodných, podnikavých občanů. A to je v oblasti kultury, příslovečné výspě svobody a tvořivosti, vyloženě zhoubné.

Zavirovaný divadelní provoz 

Kulturní politice města má jít o zrovnoprávnění velkých kulturních provozoven – nejtypičtěji  zastoupených JD – na straně jedné a nezávislých kulturních podniků na straně druhé tak, aby oba dva typy kulturních subjektů (z tzv. nekomerční sféry) o své subvence soutěžily v grantových opatřeních, ať už soutěží řádově o desítky až stovky milionů, nebo o tisíce korun. V tom směru je potřeba inspirovat celostátní, systémové změny, včetně nového zákonodárství pro oblast kulturní politiky, která by měla nadobro opustit sovětský model centralizace kultury – a s ní spojeného autoritářského (z)řízení ve formách zastaralých, nehospodárných a neproduktivních vícesouborových konglomerátů – ve prospěch podpory pružnějších, efektivnějších a podnikavějších organismů (např. samostatných, jednosouborových scén, kočovných spolků atp.).

Odmítat rovné podmínky kulturních subjektů (různého druhu) v soutěži o financování nekomerční kultury je neúnosné. Zvlášť ostře daný problém nasvěcuje všeobecná krize způsobená virovou pandemií, jak to názorně ukázala její první vlna na jaře 2020: Zatímco příspěvkové kulturní organizace v takovém případě těží z přiznaného celoročního rozpočtu a nadále platí početné týmy zaměstnanců – a dokonce investují do výroby příštích uměleckých produkcí, a to i bez jistého data jejich realizace –, kultura závislá na každém jednotlivém počinu a výnosu z jeho návštěvy je v téže situaci na nule. To ale nebrání příspěvkové organizaci, aby se na sociálních sítích i uličních poutačích ucházela o podobné charitativní sbírky na svůj provoz jako ti nejpotřebnější představitelé nezávislé kultury. Inu, všichni jsme si rovni, jenom někteří jsou si rovnější.

Z veřejných debat s ředitelem JD (Lukášem Průdkem), např. v Horké vaně nebo na tiskové konferenci v Boudě k plánované stavbě nového divadelního domu, mám zkušenost, jak se tato scéna (závislá na automatickém příspěvku svého zřizovatele) v časech míru zuby nehty brání rovnoprávnosti – v systému financování – se scénou nezávislou. V žebrání o almužnu ale zajištěná instituce požaduje stejná práva jako její nezajištění kolegové z ulice?! Ředitel JD mi opakovaně veřejně vytkl, že chci rozstřílet fungující systém. Ale co s ním, ukazuje-li se teď už přímo nestydatě, jak je nemravný?

Z omílaného sloganu o krizi coby šanci se pomalu stává vyprázdněné klišé. Reálně hrozí, že promrháme příležitost provést systémové změny a přenastavit zastaralé podmínky kulturního provozu v ČB i ČR. Sebevražedný ale bude návrat do normálu, do provozních schémat z doby před koronavirem. Zvlášť nebezpečné je zabetonovat se v minulém, v diktátu kvantity a výroby, bez ohledu na výběr a na kvalitu, v dominanci hmotařství a počtářství. Říci si např.: Máme tu sto let tradici jedné kamenné kulturní instituce (plus pár dalších, menších, rovněž konzervativních, filharmonii či galerii, byť ty jsou pod správou kraje, ale modelově vzato jde o týž případ), s tou je spojen provoz budov, materiál, dílny, krejčovny, truhlárny, zámečny a celá ta těžkopádná mašinerie výroby dekorací v tradici divadelních domů 19. století, s tím spojeno mnoho desítek zaměstnanců (s odborovými organizacemi)… Dobře se to počítá, i s počty premiér, diváků atd. A vyvodit z toho: Je podržme, nadále subvencujme (plus minus – řádově – v dosavadních relacích) a obětujme (omezme) – prozatím – živou nezávislou kulturu, je-li opravdu tak životaschopná a nezávislá, zase se časem zvedne, sebere, nezávisle na podpoře samosprávy… 

Malá velká divadla 

Kritizovaný systém divadelního provozu je dědictvím socialistické centralizace kultury do továren na umění podle sovětského vzoru. Nejde tu hovořit o paralelách s Německem nebo Švýcarskem (a jejich tradicí operních domů v aglomeracích, které navíc násobně převyšují počet obyvatel v ČB a okolí). Republiková síť provozních kamenných divadel v Československu byla vyživována ještě systémem uměleckého školství, kde byly absolventům přidělovány umístěnky do angažmá v oné síti zaopatřovacích zařízení. (To je mimochodem výsměch pojetí kultury a tvorby jako nejsvobodnějšího, a proto i nejriskantnějšího povolání, které se musí znovu a znovu obhajovat každým svým počinem.) Umělecké školství – pokud mohu jako absolvent divadelní fakulty AMU s vhledem i do sesterských fakult soudit – se dodnes pohříchu rovněž netransformovalo a neadaptovalo na nové, svobodné poměry ve společnosti. Nicméně, umístěnky už neexistují. Většina absolventů škol se nevejde do omezeného počtu úvazků v kamenných institucích a je motivována k flexibilnější, samostatnější a podnikavější tvůrčí existenci, která – světe, div se – přináší i lepší umělecké výsledky. Vizme např. Divadlo bratří Formanů, Continuo, kočovné divadlo Víti Marčíka nebo i českobudějovickou muzikálovou produkci Vojtěcha Adamčíka a spol. V porovnání s produkcí JD se dá konstatovat, že uvedené ansámbly produkují za nepoměrně méně peněz nepoměrně více muziky. 

V rámci JD t. č. osvědčuje vzácnou životaschopnost soubor Malého divadla (MD), kdysi samostatná loutková scéna. Když bylo na umření, zachránilo je při životě přičlenění k JD. Ve stejné logice, v zájmu emancipace a vitality, by se MD dnes mělo osamostatnit. Co tomu brání? Patrně to, že se zánikem samostatné existence zanikl i faktický management a výkonný úřední aparát, řízení bylo postoupeno nejvyššímu vedení celého JD. Chybí tak nositel ambice osamostatnit se. Chyba je v systému, který dost dobře nelze změnit zevnitř, ve kterém totiž nelze zevnitř rozhodovat. Umělecké vedení MD se proto v osobách svých dvou režisérů spokojí s tím, že se oba – vedle zaměstnaneckého poměru v JD – naplno realizují každý ve svém autorském divadle v Praze, v souborech, které v logice umělecké tvorby vznikly z vnitřního puzení, nikoli zvnějšku, úředním či politickým rozhodnutím. Úkoly v budějovickém zaměstnání si při tom – v obou případech – plní svědomitě a na úrovni, která invencí a originalitou převyšuje jinou produkci JD. Oba disponují nikoli jen funkcí v konzervativní instituci, ale i uměleckou a provozní zkušeností z nezávislé scény, kvalitami, jaké by obstály v grantové soutěži o správu finančních prostředků a prostor pro divadlo v jihočeské metropoli (na dobu určitou). Je to výzva, které by se neměli bát, jakmile ovšem pro takovou systémovou změnu vytvoří město podmínky. 

Abonmá na věčné časy (a nikdy jinak?)

Socialistické dědictví vyhovuje především lidem se zaměstnaneckou mentalitou, která demotivuje aktéry a vede k umělecké degeneraci. Porozhlédněme se po údajně výjimečných devíti vícesouborových divadlech v ČR a ověřme si, po kolika z nich za hranicemi malého českého rybníčku štěkne pes, která z nich zvou do těch výstavních scén ve Švýcarsku, Německu, USA či Austrálii, a snesou tak srovnání s mezinárodní špičkou. Po vzoru cimrmanologů si schválně dělejme čárky, kolikrát ten zahraniční svět po našich kamenných divadlech štěkne, a po jejich vzoru dojdeme i ke stejnému výsledku: Ani jednou. A přece tento zastaralý a vysloužilý divadelní provoz spolyká absolutní většinu veřejné (státní, krajské, městské) podpory udělované scénickým uměním. Výběrová řízení na post ředitele na dobu neurčitou, to už je vyslovená parodie na dynamický obsah a smysl pojmu KONKURZ.

Panuje diktatura posvátného ABONMÁ. Vedení vícesouborových divadel se běžně zaklínají pestrostí programu a početností předplatitelských řad. Vychvalováním této mnohosti a  dostupnosti zakládají své právo na existenci a obhajují svou údajnou prospěšnost pro široké masy. Přitom každý půjde raději pětkrát na jednu inscenaci světové úrovně (a ještě na ni do svého města s hrdostí přitáhne přátele zblízka i z daleké ciziny) než na pět podprůměrných spektáklů provinčního formátu, ze kterých po několika málo reprízách zbydou jen tuny haraburdí ve skladech dekorací a kostýmů.

Apendix:

povězme si hnedka zkraje / nehraješ-li, nevyhraješ / povězme si z kraje, z města / bližší obnošená vesta / na košili nevětrané/ než háv z myši vyorané / z dálav kabát, snové šaty / bližší jsou nám Dalskabáty / vytahané staré hadry / šlupky s vyrvanými jádry/ než plášť lodi z hlubin kosmu / bližší bez klobouku bos muž / v pekelnickém převlečníku / bližší peří z ententýků / plné hrsti vrabců k snědku / krmník pro holubí letku / než hlad po duchovní stravě / než krev lačná po výpravě / bližší je nám než běs jenůf / uprdnutí do saténu / nad vše drahé v plínách zlato / abonmámo, abontáto / z komára prejt naděláme / to se pane abonmáme / kdo to má? hle, střední vrstvu!/ A BONNE MAIN a za pět prstů! / koňským kostrám vlají hřívy / na živých se mrtví živí / div jim čelist nevypadla / není nouze o divadla / zkostnatělá normotvorně / v továrenské uniformě / český rybník šlechtí štiku / z uměleckých nebožtíků / ryba zdechlá plankton spase / vyhrává a vyhrává se… 

Jan Nepomuk Piskač je komediant, šansoniér, učitel, obecní zastupitel a člen kulturní komise města ČB.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *